Při modlitbě Otčenáš, kterou společně neděli co neděli vyslovujeme v našich sborech, prosíme: odpusť nám naše viny.
(může být překlad dluhy), jako i my odpouštíme našim viníkům (dlužníkům).
V evangeliu na 16. neděli po sv. Duchu, za nímž bych se dnes chtěl ohlédnout, je známé podobenství o dlužníkovi, kterému byl králem odpuštěn dluh tisíců hřiven, sám však jinému dluh není schopen odpustit. Proč zde Ježíš opakovaně hovoří o odpuštění?
Možná nám chce připomenout, že křesťanství není primárně o morálce, právu či spravedlnosti, ale přináší nám všem něco zcela nového, přináší nám zprávu, že zlo ve světě se dá odstranit odpuštěním, nikoli cestou odplaty. Navíc nám připomíná, že darem života, který těžko můžeme nějak vyčíslit a odplatit, se všichni ocitáme mezi dlužníky, třebas bychom žili jako andělé. Naše nároky vůči druhým lidem jsou v této perspektivě směšné.
V 27. verši čteme, že se Pán (myšleno král) ustrnul nad dlužícím služebníkem. Toto místo nám v řeči podobenství odkrývá, že Bůh k nám takto přistupuje a je na nás, zda si této milosti dokážeme všimnout. Zároveň ale v závěru dnešního textu čteme: Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže ze srdce neodpustíte každý svému bratru. Jinak řečeno: Jakou měrou měříme, takovou nám Bůh naměří. Otevírá nám tím možnost jednat v drobných každodenních lidských situacích s vědomím, zda sami neházíme na vršící se hromadu zla další smetí, v němž se budeme všichni brodit. Nejsme to my, kdo disponuje Boží milostí. Ale dostává se nám svobody vybrat si, na jakou hromadu budeme přihazovat.
Co bychom si ještě měli připomenout, je skutečnost, že odpuštění neznamená zapomenout, promlčet. Protože dříve nebo později nastane situace, kdy stará křivda vyplave na povrch a zase bude oheň na střeše. Často též narážíme v souvislosti s odpuštěním na jakousi podmínku pokání. Zde doznávám, že ji často třeba od našich dětí vyžaduji a nejednou přinesla konstelaci pročištění a smíření. Ale ne vždy! V absolutním důsledku si tedy nejsem jist, zda jednám správně, a znovu připomínám Boží milost, kterou nám jako zcela novou perspektivu křesťanství přináší. Rovněž si jsem zcela jist, že sám nejednou před vlastním pokáním různým způsobem utíkám.
Bratři a sestry. V Příbrami, kde žiji, se scházíme s přáteli ke společným modlitbám. Opakovaně jsem při nich mohl vnímat hlubší lidskou dobrotu konkrétních lidí, a to navzdory tomu, jak tito lidé v každodenních situacích jednali. Tyto chvíle jakéhosi poznání nebo nahlédnutí za běžný obzor jsou skulinami Světla. A možná, že právě skrze ně se nám otevírá pohled k hloubce Boží věčnosti a z ní pramenící síle odpouštět. Amen.
Martin Jindra
Český zápas č. 40 z 1. 10. 2023
