Sestry a bratři, moji milí, pokoj vám! Připomeňme si jednu větu z dnešního evangelia: „Rozpomeneš-li se, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a přines svůj dar.“
Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem je zrušit, nýbrž naplnit.
Šťastné sestry, šťastní bratři. Právě jsme četli text z evangelia podle Matouše, který dobře známe. Tak takoví bychom měli být – já, ty, farnost, církev! Dnešní slovo Ježíše k nám je základní poselství, jak máme žít.
Závažné duchovní změny se stěží ve společnosti prosadí samy od sebe: vyžadují přinejmenším masarykovskou „drobnou práci“, každodenní setkávání a utkávání se s tuhou setrvačností minulosti i navyklého odcizení.
Pokud má Ježíš tolik ambiciózní, univerzální projekt (evangelium o příchodu království Božího), nemůže tu být překážkou provinční odlehlost mís-ta působení (Mt 4,12-13; 15-16).
Janovo evangelium nám sděluje, že Jan Křtitel nebyl ani Mesiáš, ani prorok. Sám to podle svědectví Evangelia říkal svým posluchačům. Když byl dále dotázán, proč tedy provádí očistný obřad křtu vodou na odpuštění hříchů, odpověděl, že ho Bůh pověřil, aby tak oznámil příchod někoho nepoměrně většího, než je on sám.
Druhého dne se mezi ostatními Janovými stoupenci objevil Pán Ježíš, aby též přijal křest vodou.
Janovo evangelium vzniklo na sklonku prvního století po Kristu se zahrnutím historické paměti dvou generací křesťanů. Zvolený evangelní text (Jan 2,13-22) nás uvádí do prostředí obcí církve osmdesátých a devadesátých let prvního století, kdy z Říma vládli své velké říši císařové Flaviovské dynastie, panující mezi lety 69–96. Upevnili hospodářsky říši a na východě ji bránili proti Parthům.
