Rozhovor Olgy Nytrové s Maxem Kašparů nejen o mezilidských vztazích.
Pane profesore, zaujala mne vaše formulace: „Normy v mezilidských vztazích, které byly nepřekročitelné, jsme rozkmitali – zrelativizovali. Všechno můžeme, nic není tabu.“ Dodala bych, že občas bují pýcha a zpupnost. A potom často přemýšlíme, jak si s tím poradit?
Ono v životě není nic zadarmo. Za všechno se platí. Především za chyby. Dvojnásobně se platí, tedy i s úroky tam, kde již dopředu víme, že něco děláme špatně, a přesto to uděláme. Jasným příkladem, se kterým se jako soudní znalec v oboru dětské psychiatrie setkávám, je krize rodin způsobená rozvody a rozvody způsobené nevěrami. Nevěry byly vždy, ale dopředu se vědělo, že se to nesmí, že manželství toho druhého je pro mne tabu. Je nedotknutelné. Přímo posvátné.
Dnes není tabu nic, všechno se smí, všechno, co nezakazují paragrafy. Relativismus pěstovaný formou tzv. salámové metody zpochybňuje bazální hodnoty společnosti.
Jednou jste prohlásil, že posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Můžete nám tento svůj hodnotový postoj přiblížit?
V dobách socialismu se říkalo, že víra je berlička ubohých, berlička slabých a ustrašených. Eventuálně že jde o opium lidu. Ateisté to, konec konců, tvrdí ještě dnes.
Naopak. Posláním víry není utišit naši žízeň po jistotě a bezpečí, nýbrž naučit nás žít s tajemstvím. Víra je odvážný, riskantní krok naší svobody za úzký okruh toho, co je pojištěno a zajištěno důkazy. Věřit, dát šanci víře, neznamená zbavit se rozumu, nýbrž zpupnosti rozumu; dát prostor víře předpokládá osvobodit se od iluze, že hloubku pravdy můžeme plně uchvátit svým věděním a převést ji do svého vlastnictví a režie.
Ke křesťanské víře patří radost, a především zdravá a smysluplná svoboda lidského ducha. Křesťanství je životní inspirací a víra je základním rysem lidské existence.
Víra je dobrodružstvím, které spočívá v odvážném kroku do oblaku tajemství, a kladnou odpovědí na Ježíšovu výzvu: „Zajeďte na hlubinu.“
Zdravá víra se, na rozdíl od víry chorobné, patologické, vyznačuje tím, že přispívá k rozvoji osobnosti, podporuje harmonické vztahy s druhými lidmi, vyznačuje se otevřeností pro životní skutečnosti, nevzbuzuje strach, uschopňuje k pluralitní toleranci, udržuje si postoj hledání, má individuálně rozdílnou míru tvůrčí síly, dává prostor pro humor a pro slavení.
Lidský život od početí do smrti je především o vztazích. Já věřím ve smysl dialogu tak, jak se jím zabýval Milan Machovec a jiní. Pěstovat dialog je jistě jednou z podstatných dovedností?
Pokud bychom chtěli odpovědět na otázku, o čem je život, byla by správná odpověď: O vztazích.
Už počatý člověk navazuje první vztah s matkou v její děloze, po narození s ostatními lidmi, hodnotami, a nakonec i vztah k sobě samotnému a k Bohu.
Vztahy žijí, pokud jsou naplněny komunikací. Té ovšem v moderní době ubývá, a pokud nějaká existuje, tak není kvalitní. A tu je ten problém odcizení. Moudře řekl německý filosof Martin Heidegger: Moderní technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.
Znepokojuje mne nedostatek dialogu v rodinách. Sama jsem takové situace poznala, prarodiče byli kultivovaní a zralí, otec a matka byli velmi nezralí, příliš mladí a stále chtěli být majiteli pravdy.
Právě na schopnosti kvalitního dialogu se ukáže, do jaké míry je člověk pokorný. Dialog je lakmusovým papírkem pokory. Nejzdravější formou dialogu je „kdo s kým“. Naopak nejhorší formou je „kdo s koho“.
V jedné ze svých knih jste citoval britského profesora a vrchního rabína Jonathana Sackse: „Ztrátou víry ztrácíme postupně a bez okamžitého povšimnutí (někdy až zadlouho) pět věcí. Víru v lidskou důstojnost a posvátnost života. Politickou smlouvu s kolektivní odpovědností za společné blaho. Systém morality, smysl slov jako povinnost, loajalita a důvěra. Soudržnost manželství a rodiny. Smysl života a životní poslání. Smysl pro záhodnost a možnost spravedlnosti.“ Mohl byste nám tyto souvislosti analyzovat?
J. Sacks píše o tom, co jsme ztratili, a já bych si ho dovolil ještě doplnit. Ztratili jsme také schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí. Zpovrchněli jsme. V názorech, ve vzdělání, ve vztazích, v humoru. Je potřeba slyšet znovu Ježíšovu výzvu a zajet na hlubinu.
Jako psychiatr i duchovní upozorňujete na bolesti doby a všímáte si toho, že někteří mladí jedinci trpí existenciální frustrací, ztrátou smyslu života, a proto utíkají k hazardu, ke drogám, alkoholu, promiskuitě a k falešným bohům. Jak o těchto souvislostech přemýšlíte?
Střední generace ztratila vertikálu a mladá generace ji ještě nenašla. Proto se žije horizontálním způsobem života. Od pondělka k úterku, od sociální dávky k sociální dávce a od pervitinu k pervitinu. Bohužel. Ovšem ti mladí lidé za to nemohou. Spíše bych u soudu žaloval společnost než souzeného. Společnost, která kromě materiálních věcí mnoho jiného, duchovně a eticky kvalitního, nenabízí.
Mladí lidé často přehnaně komunikují přes mobil nebo sociální sítě a nedovedou vést kvalitní dialog s tím, kdo stojí vedle nich. Pane profesore, jak uvažujete o mezigeneračních vztazích a jak vnímáte mileniály?
Dnes už skoro nemůžeme říci, že si hoch dívku namluvil, ale že si ji vyesemeskoval. Pokud jsou dva mladí spolu a místo hledění si do očí hledí do mobilu, je to známkou, že si osobně nemají co říci a obsah dialogu hledají někde jinde. Pokud jde o mileniály, už jsem se o nich zmínil. Je mi jich trochu líto a bojím se, že zůstanou na něčem závislí.
Ptala se Olga Nytrová
