Nepochybně jste již slyšeli název Taizé, možná máte díky zprávám křesťanských médií povědomí o tom, jak žijí členové zdejší komunity či co zažívají tisíce mladých, kteří do francouzské vesničky každoročně přijíždějí. Možná jste sem dokonce už sami zavítali… Zkrátka Taizé je už dnes pojem – a jak jsem zjistila, nejen mezi věřícími.
Není to ale tak, že by se vždy jezdilo do Taizé, také bratři z komunity tráví kratší či delší období v nejrůznějších oblastech světa, aby zde napnuli své síly a podpořili ty nejpotřebnější. Třeba v Bangladéši, v Senegalu nebo Keni. V souvislosti s pohnutými událostmi posledních týdnů se několik bratří z komunity rozhodlo podniknout cestu do zemí, kde našli útočiště lidé z Ukrajiny. Při své cestě chtějí vyjádřit solidaritu jim, ale i všem, kdo jakkoli pomáhají. V Praze se 29. dubna večer v kostele svatého Martina ve zdi sešli s místními křesťany k modlitbám a ještě chviličku předtím jsem měla možnost položit jednomu z nich, sympatickému a sdílnému bratru Benoîtovi, v příjemném prostředí nedaleké františkánské zahrady několik otázek.
Jak byste několika slovy popsal Vaši komunitu - třeba lidem, kteří o ní doposud neslyšeli?
Taizé je název vesničky ve francouzské oblasti Burgundsko, kde během druhé sv. války bratr Roger skrýval Židy; později se k němu připojilo několik mužů z protestantských církví ze Švýcarska, po válce pak další lidé a brzy se stalo zjevným, že hlavním cílem nového uskupení bude modlitba a práce pro dosažení jednoty mezi křesťany.
V padesátých a ještě více pak v šedesátých letech se do popředí dostala snaha uvítat mladé – kteří jsou již prarodiči těch, kdo dnes přijíždějí. Teď má komunita asi 100 bratří z 30 zemí; za svou povinnost považují přivítat všechny, kdo o to projeví zájem včetně těch, kdo prchají v důsledku situace ve své zemi.
Ano, na to jsem se právě chtěla zeptat: slyšela jsem o ochotě komunity poskytnout útočiště lidem v nouzi, válečným uprchlíkům – ostatně přesně tak to udělal i bratr Roger. Kolik Ukrajinců se na vás nyní obrací, aby zde našli azyl? Jak to funguje, je na to vůbec komunita vybavena, má třeba dostatek prostoru, když sem přijíždí tolik mladých?
Ano, jak říkáte, ta tradice konkrétní pomoci jde zpět až k bratru Rogerovi a kontinuálně funguje dodnes. Například v sedmdesátých letech to byli lidé z Laosu, Kambodži, v devadesátých letech prchala před genocidou rodina z Rwandy, měli jsme zde lidi ze Sýrie, Súdánu a před několika lety přijely na krátkou dobu – na prázdniny – tři skupiny dětí z Donbasu; což byl pro nás vlastně první kontakt s Ukrajinci a jejich válkou. Víte, my teď mluvíme o válce jako o něčem, co začalo 24. února tohoto roku, ale pro mnoho Ukrajinců to začalo již v roce 2014. Teď po ruské invazi k nám přišla řada rodin, které využily Taizé většinou jen jako zastávku na cestě do jiné země – třeba jen na jednu noc, a jedna rodina z Černobylu s pětiletým synem s postižením – ti jsou u nás doteď. Setkal jsem se také s maminkou, která držela v náručí dvouletého chlapečka Kirila; její muž bojuje v Dněpru, ona o něm nic neví, bojí se o něj. Tento osobní kontakt je fakt silný, trhá vám to srdce… a zároveň vnímáte ten úžasný doklad odvahy a odporu.
Ano, je to určitě nebetyčný rozdíl vidět a mluvit s konkrétními lidmi a slyšet v televizi či v rádiu o dalším dění, slyšet jen další čísla…
Ano, přesně, je to obrovský rozdíl – dalším takovým příkladem byla žena, která mi před svým odchodem sdělila: „Mému chlapečkovi bude zítra 8 let.“ Říkám si, jak to vše vnímají děti, co si myslí, jak tu celou tragédii vnímají. My jim můžeme alespoň nabídnout chvilku odpočinku, vyslechnout je… To je na České republice mimochodem úžasné – kolik lidí zde pomáhá. A jak jsem se dozvěděl, týká se to i vaší církve. Včera jsem byl ve sboru na Vinohradech, kam jsem byl pozván, a potkal jsem se tam s místním farářem Danielem Majerem a také Filipem a několika dalšími včetně uprchlíků, kteří vyprávěli své příběhy… Uvědomil jsem si, jaké je utrpení těch, co museli odejít tak náhle, často jen s několika věcmi, úplně do neznáma… Slyšet to bylo opravdu děsivé. Ale to vše je vlastně součást cesty nás, tří bratrů, která zahrnuje další východoevropské země a měla by končit na Ukrajině, kde máme řadu přátel. Součástí cesty je i konkrétní vyjádření solidarity, třeba formou léků, které vezeme, a pozváním k nám do Taizé. Praha je první zastávkou.
Jde o Vaši první návštěvu Prahy?
Už jsem zde byl na Evropském setkání v roce 2014. A přijetí tehdy i dnes je opravdu vřelé.
Teď z trochu jiného soudku, nicméně opět nic optimistického – jak ovlivnila život komunity pandemie? Kolik lidí vůbec přijíždělo poslední roky?
Ano, potíže s pandemií začaly v roce 2020, kdy jsme najednou museli vše uzavřít, takže žádní příchozí, žádné modlitby s nimi… bylo to poprvé v historii Taizé. Museli jsme se modlit jen v malých skupinkách s ostatními bratry. Ani poté, když se situace uvolnila, lidé moc nejezdili, situace se podstatně změnila až nyní o Velikonocích, teď se připravujeme na léto. Víme o jednotlivcích i mnoha skupinách, co se k nám chystají, včetně české… Mladí lidé v Taizé vždycky chtěli mluvit o osobních výzvách, o svých trápeních, nejisté budoucnosti, vyjadřovali své strachy, pochybnosti – a to je nyní s válkou a pandemií ještě daleko intenzivnější. Pandemie měla ale i pozitivní konsekvence: byli jsme nuceni přemýšlet o životě nově. Třeba o tom, jak si vydělávat peníze jiným způsobem, jak se zapojit do nových projektů, o ekologii…
Vydělávat na živobytí říkáte: Může komunita akceptovat dary?
Nemůže. Pravidla jsou v tomto jasně dána. Máme tři různé způsoby, jak se zabezpečit: Práce bratrů, dále příspěvky lidí, kteří přicházejí na týden, a fond solidarity, kam mohou lidé posílat dary – ale ten jde na konkrétní účely, ne však na komunitu. Je to otázka nezávislosti, už bratr Roger odmítal dary…
O. K., tomu rozumím, to by nezávislost ohrozilo. Další otázka, na kterou jsem se chtěla zeptat, je klášterní způsob života, pro který je typická modlitba, práce, ale také život v celibátu. To mě trochu zaráží u lidí z protestantského prostředí… Sám bratr Roger byl protestant, ne?
Ano, to je dobrá otázka. Bratr Roger studoval teologii, napsal studii o řádu sv. Benedikta a jeho vztahu k evangeliu. Od raného věku se zabýval otázkou, zdali je možné žít život v celibátu a být křesťanem oddaným evangeliu…Usoudil, že zkombinovat protestanský původ s životem v řádu je opravdu možné… a nebyl jediným, takových je spousta, třeba v Německu či ve Švýcarsku. Podobně my dnes soudíme, že naše závazky v komunitě, to vše, co zde konáme, nelze kombinovat s rodinným životem. Pro nás je rodinou komunita. Musíme být k dispozici těm, kdo přicházejí…
A že jich je!! Pokud se někdo rozhodne přijet, co může očekávat, že zde zažije, pocítí?
Očekávat může týden s modlitbami, čtením Bible, úvahami nad ní i nad rozličnými tématy, debatami a obecně setkáváním, zvláště v létě, kdy přicházejí lidé z různých koutů světa. A Kristus je tím, co je spojuje. Teď v srpnu se třeba zamyslíme nad tématem biodiverzity s odborníky a politiky.
Víte, co mě také zaujalo? V mnoha rysech je zřetelné jisté „nakročení“ k pravoslavné církvi, k východní tradici... vizuálně je zřetelné v zálibě v ikonách, tvaru cibulových věžiček na chrámu smíření, i ve zpěvech... kde se vlastně vzalo?
Vztah Taizé k pravoslaví je třeba vidět v rámci širšího obrazu: Komunita přijímá krásné a důležité prvky coby dary ze všech denominací, obohacuje ji to. Proto někdy mluvíme o ekumenismu darů. To platí pro katolickou, anglikánskou, protestantskou tradici a také pravoslavnou. Ta má velmi dlouhou liturgickou tradici týkající se zejména ikon. Jen si představte radost pravoslavného křesťana, když se zde s těmito prvky setká! Jsme zkrátka součástí obecné církve a ta má mnoho různých tradic…
A poslední otázka: Vaše milovaná píseň z Taizé?
Těžko říci. V Praze se mou oblíbenou písní stala „Staňte se solí“. Připomíná mi slova bratra Aloise, když byl v Praze před osmi lety. Mluvil o křesťanech v Čechách, kteří jsou jako sůl země – nejsou možná ve společnosti většinou, ale jsou přítomni jako sůl země…
A to mě opět přivádí ke včerejší návštěvě Vinohrad, kdy jsem poslouchal o aktivitách Čechů, co všechno dělají pro Ukrajince…
Ještě bych chtěl nakonec říci jednu věc: Nezůstávejte sami, izolovaní. Když máte pocit, že prožíváte těžké období, bojíte se budoucnosti – nezůstávejte sami. Setkávejte se s ostatními.
V Taizé se o tohle hodně snažíme a srdečně tam zvu všechny vaše čtenáře.
Za rozhovor děkuje Klára Břeňová
