(ČZ 21/2025) Rozhovor Olgy Nytrové s publicistkou a překladatelkou Janou Vrzalovou o její knize popisující lásku příslušníka SS k židovské vězeňkyni.
Jsem tvou dlouholetou kolegyní v Klubu autorů literatury faktu, a proto jsem si s velkým zájmem a očekáváním přečetla tvoji jedinečnou knihu Láska v Osvětimi. Je to vskutku strhující četba. Dané téma v člověku vyvolává mnoho závažných otázek. A vyvstávají dilemata, která pociťuje lidská bytost obzvláště silně v dnešní krizové a rozporuplné době, kdy naše svědomí neodbytně promlouvá. Poválečné soudy po 2. světové válce měly za úkol učinit spravedlnosti zadost a mnohdy bylo přitom nutné rozetnout i prazvláštní gordické uzly. Jeden takový ses rozhodla jako autorka prozkoumat literárním i etickým, a též samozřejmě badatelským způsobem.
Jak ses cítila, když jsi byla požádána o napsání knihy, týkající se vztahu věřící židovské dívky a fanatického mladého esesáka, příběhu, jenž se skutečně odehrál v jednom z nejkrutějších koncentračních táborů?
Prvotní reakce? Šok. Bylo mi jasné, že zpracování námětu se bude podobat chůzi po tenkém ledě. Vždyť se týká holocaustu. Tématu bolestného pro všechny Židy. Pořád žijí pamětníci.
Jak dlouho trval průzkum v archivech a vlastní napsání knihy?
Pět let. Z nich téměř dva roky padly na shromažďování faktů. Nejobtížnější bylo pročtení obsáhlých soudních spisů z procesu se dvěma příslušníky SS, Franzem Wunschem a Otto Grafem, který se v roce 1972 konal ve Vídni. Nebylo snadné se k nim dostat, nicméně díky vstřícnosti Siegfrieda Sanwalda z Dokumentationsarchiv des österreichischen Widerstandes (DÖW) jsem je získala. Pátrala jsem rovněž v židovských komunitách v Evropě, v zámoří. Nebýt malé soukromé „armády“ ochotných lidí, jen obtížně bych se k informacím dostávala. Hodně mi také pomohl vrchní pražský rabín David Peter.
Člověk v sobě při zpracování takovéhoto tématu, které je monumentální a tragické, sahá lidstvu na puls, musí zmobilizovat mnoho mravních sil. Jak jsi příběh prožívala a jak ses přitom odreagovávala?
Psychicky je zpracování takového příběhu vyčerpávající. Bez podpory Zuzany Peterové, s níž se léta přátelíme a která je nejen spisovatelka, ale také psychoterapeutka, bych se neobešla. Moc dobře ví, co holocaust představoval. V plynových komorách ztratila na šedesát příbuzných. Bylo jí tedy jasné, že abych se nezhroutila, musí mi vymyslet „lék na tělo“. A přišla s nápadem na zřízení veřejného psího facebooku. „Naordinovala“ mi psaní humorných povídek ze života psů. Obě jsme pejskařky a ty příběhy píšeme lidem pro radost.
Přibliž nám hlavní hrdiny a zápletku příběhu.
Je to tragický příběh zcela nerovného vztahu židovské vězeňkyně a příslušníka SS. Nesrovnal se s tím, že po těžkém zranění na východní frontě se z něj stal kulhající mrzák, pro přímý boj v poli nepoužitelný. Jako dozorce v koncentráku se cítil ponížený, degradovaný. To jeho nenávist k vězňům, k Židům obzvlášť umocňovalo, posilovalo zuřivost a touhu zabíjet. Za lásku k Židovce mu, samozřejmě, hrozil tvrdý trest. Porušil norimberské zákony.
Helena Citronová byla vychována v ortodoxní židovské rodině. Jakémukoliv vztahu s ním se dlouho bránila. Vše, co jí doma vštěpovali, se však v pekle Osvětimi postupně propadalo do bezedné jámy marnosti a beznaděje. Jako duchovní určitě chápeš, že šlo o závažný morální problém. Spolu s dalšími spoluvězeňkyněmi se ocitla v podmínkách, na něž nebyla a ani nemohla být připravena. Jednala, jak nejlépe uměla. Nechtěla bych být v její kůži a ptát se sama sebe: Je hřích, co dělám? Je touha po životě hříchem? Je i pouhé přání rouháním?
Ve chvílích, kdy byl koncentrační tábor osvobozován, se Franz Wunsch zeptal Heleny, zda na oplátku pomůže v budoucnu ona jemu. Co nastalo, když byl tento nacista po letech souzen?
Na rozdíl od sestry Róziky, kterou Wunsch zachránil před plynovou komorou, nicméně její dvě děti v ní zahynuly, mu Helena pomoc slíbila. Slovo dodržela. K soudu do Vídně přijela. A vypovídala. Třebaže její odpovědi na dotazy obhajoby nevyznívaly jednoznačně ve Wunschův prospěch – nesly se v duchu „slyšela jsem, říkalo se“ a podobně – hodně mu pomohla. Oba obvinění od soudu odešli zproštěni obžaloby. Dílem i díky mazanosti obhajoby, mistrovsky znevažující svědectví bývalých vězňů Osvětimi, zpochybňující jejich paměť.
Zamýšlela ses ve své knize nad pamětí národa, nad tím, co je spravedlnost a odpuštění, co je dobro a zlo, víra. Jaké otázky se ti zejména v průběhu tvorby této prózy vynořovaly?
Ptám se stále: Lze bez paměti žít? Je pro nás důležitá? Jakými cestami by se náš vývoj ubíral, kdybychom historickou paměť nemilosrdně vymazali? Nemuseli bychom si mnohé z dávných let zopakovat, prožít znovu, abychom se konečně poučili? Jakou cenu bychom za takový reparát museli zaplatit?
Téma války, holocaustu je stále aktuální. Denně jsme prostřednictvím zpravodajství, doslova v přímém přenosu (!) svědky pronásledování, mučení, zabíjení mj. z rasových či náboženských důvodů. Dozvídáme se o projevech antisemitismu. Je tudíž nesmírně důležité si minulost připomínat. Jako memento, jako poučení. Fakta o dávných událostech by mohla posloužit rovněž jako obrana před opakováním hrůz, k nimž holocaust bezesporu patří. Nezapomínejme. Snažme se pochopit. Jak se praví v 5. knize Mojžíšově 32,7: „Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, oni ti řeknou.“
Vrátím-li se k osvětimskému příběhu, čtenáře prosím: NESUĎTE! Pokuste se vžít do osudů žen, které se ocitly v pekle Osvětimi, které byly postaveny do extrémních situací, jež je zaskočily. Svůj osud si nevybraly. Prostě stalo se, co se stalo! Proti své vůli se změnily v loutky v rukách mocných. Sama nevím, jak bych se, být na jejich místě, zachovala. Jen člověk nemoudrý a nedovzdělaný, válkou nijak nepoznamenaný, dobře najedený současník, jenž nepoznal hmotnou nouzi, jenž nikdy nemusel v nelidských podmínkách bojovat o holý život, dokáže soudit z poklidu domova.
Rozhovor vedla Olga Nytrová
Český zápas č. 21 z 25.5. 2025
Fotografie: Nakladatelství Epocha
