(ČZ 20/2025) Její cesta k víře začala v době, kdy víra byla potlačována.
Sestra Helena Zezulková vyrůstala v komunistickém režimu, od dětství ovlivňována ateistickým výkladem světa. I přes perzekuce a překážky v církevní službě zůstává vděčná za každý okamžik. Dnes působí jako duchovní ekumenicky a povzbuzuje k větší blízkosti k Pánu Ježíši skrze Bibli.
Sestro Heleno, vzpomínáte si na vaši „cestu k Bohu“?
Narodila jsem se v roce 1954 v Praze, kdy už nebylo běžné, aby do porodnic chodili kněží křtít čerstvě narozené děti. Mí starší sourozenci ještě pokřtěni byli, ale já už ne, což jsem pochopitelně nijak nevnímala, protože mí rodiče nás do kostela nevodili. Do školy jsem nastoupila v šesti letech a již od prvního dne mé školní docházky nám komunistická učitelka říkala, že žádný Bůh neexistuje, že jsou to všechno jenom pověry. A její hlavní pánbůh byl Lenin. Vždycky, když hovořila o Leninovi, tak u toho plakala dojetím. Prostě bylo to takové zvláštní období. Poté, když jsem přišla domů a šli jsme s rodiči na procházku, tak před svátkem říjnové revoluce byly všude vystaveny plakáty s Leninem, tak jsem volala: „Tatínku, maminko, Lenin, to byl hodnej pán, co měl rád dělníky!“ (směje se) A moji rodiče utíkali pryč, protože se za mě styděli. Já vůbec nechápala, proč se za mě stydí, ale pak mi to časem všechno vysvětlili a řekli mi, že o tom nesmím nikde hovořit, protože jinak by je zavřeli a já bych šla do ústavu, a to přece nechci.
Duchovní hodnoty se mě poprvé dotkly asi v mých deseti letech, když mi moje nejbližší kamarádka dala otázku, zda jsem pokřtěná. Protože jsem o křtu nic nevěděla, začala mi vyprávět, jak s babičkou na Moravě chodí do kostela, že byla pokřtěná a každý den se modlí k Bohu. To se mi líbilo, tak jsem se doma maminky zeptala, jestli jsem pokřtěná. Když viděla, že jsem smutná, protože pokřtěná nejsem, řekla mi, ať si z toho nic nedělám, protože to stejně dnes už není moderní. Od té doby jsem však vnitřně tušila, že v mém životě něco zásadního chybí, tak jsem se alespoň začala modlit, po vzoru mé kamarádky.
Takže se dá říci, že k víře vás přivedla kamarádka?
Tak trochu, jen co se týče té modlitby, ale jinak jsem o křesťanství toho moc nevěděla. Domnívala jsem se, že pokřtěná být nemohu, protože už nejsem miminko. Teprve až když mi bylo asi sedmnáct, tak jsem se setkala s jedním studentem Husovy bohoslovecké fakulty a ten mě přivedl do vršovického sboru, kde tenkrát sloužil farář František Adámek. Ten mi dal poctivou přípravu ke křtu, seznámil mě s biblickou dějepravou a historií naší církve a také jsem navštěvovala hodiny mládeže. Scházelo se tam hodně studentů naší fakulty, protože tam byli přiděleni na praxi. Současně jsem začala navštěvovat i náš sbor v Poděbradech, kam jsem často jezdila, protože tam žili mí prarodiče. Tam se mi věnoval místní farář doktor Beneš. Byl to nakonec on, kdo mě pokřtil a doporučil mě ke studiu na teologické fakultě. Původně jsem se připravovala ke zkouškám na DAMU, protože jsem byla z herecké rodiny, ale nakonec to vyhrála církev, protože jsem se do ní prostě zamilovala.
A jak vzpomínáte na studentská léta?
Na bohoslovecké fakultě jsem byla nesmírně šťastná. Bylo to prostředí, ve kterém jsem se cítila doma, ale jednou si mě v prosinci, hned po Mikuláši, zavolal děkan Kaňák do kanceláře a řekl mi: „Helenko, prosím vás, posaďte se, musím vám něco říct. Musíte z fakulty hned odejít, už tady nesmíte zůstat ani hodinu, protože jste od ministra kultury nedostala státní souhlas. Vy jste něco provedla?“ Nic jsem neprovedla, jen mí dva bratři byli emigranti, a to komunistický režim neodpouštěl. V tu chvíli jsem se takřka zhroutila, rozplakala se a svůj život jsem viděla jako naprosto zničený. Prostě ta cesta, po které jsem chtěla jít, byla najednou zbořená. Nicméně děkan Kaňák mě uklidnil, protože mě ujistil, že za mě bude bojovat a ten státní souhlas pro mě získá. Současně mi doporučil, jakou literaturu bych zatím měla studovat. A také mě seznámil se spoluzakladatelem naší církve, původně katolickým knězem, farářem Červeným. Přestože mu bylo už přes devadesát, tak byl psychicky na tom natolik skvěle, že mě učil latinsky, což mě moc bavilo. Po několika měsících mi bratr děkan zatelefonoval a řekl mi radostnou zprávu, že jsem státní souhlas už konečně dostala. Myslím, že jsem tenkrát byla tím nejšťastnějším člověkem na světě.
Čím jste se v tom mezičase živila?
Nejdřív jsem šla zametat ulice a potom jsem dělala uklízečku v nově zrekonstruovaném kině Lucerna, kde byl vedoucím otcův kamarád. Potřebovala jsem ke studiu doporučení zaměstnavatele, tak mi pan vedoucí řekl, že si ho mám napsat sama, on to podepíše a já si to pak pošlu na fakultu.
Jaké byly pro vás nejtěžší výzvy, kterým jste jako farářka čelila?
Vystudovala jsem v době, kdy se na naší fakultě učila teologie pro nás dnes už normální, tedy se dvěma základními dogmaty, která jsou pro každou církev podmínkou, jinak se jedná o sektu. Mám na mysli trojiční a christologické dogma. Ale tenkrát to nebylo jednoduché, protože mnoho našich sborů bylo ještě pod vlivem liberální teologie. Bylo mnoho věřících, kteří nepřijímali Pána Ježíše jako Syna Božího. Když jsem v těchto sborech začala sloužit, tak za mnou chodili členové rady starších a říkali: „Sestro farářko, ale to nám tady nebudete říkat, že Ježíš byl Synem Božím, že ne!?“ A to pro mě fakt bylo těžké je vést k tomu, aby to christologické dogma přijali, a myslím si, že většina z nich to nepřijala. Po této stránce to pro mě bylo těžké, to ano, ale jinak tam pro mě bylo i plno krásných chvil a nemohu si na to stěžovat.
Máte nějaké oblíbené biblické pasáže, ke kterým se často vracíte?
Já mám nejraději kázání na hoře, protože nám Pán Ježíš v blahoslavenstvích ukazuje tu pravou cestu, po které bychom měli jít. Je to ještě nad Desaterem, nad přikázáními, která mohou být oproštěna od lásky a milosrdenství. Kázání na hoře přibližuje člověka víc k milujícímu Bohu.
Nyní jste už v důchodu, ale jste členkou rady starších ve Vršovicích a působíte jako duchovní při pražské diecézní radě. Kde jste působila před tím?
Po fakultě jsem sloužila jako farářka v Mnichovicích. Také jsem se vdala a přivedla na svět tři děti, takže jsem s nimi byla nějakou dobu doma. Potom jsem sloužila v Praze Braníku. Také jsem pomáhala sestře farářce Wesleyové v Ďáblicích, někdy jsem zastupovala bratra faráře Víta v Čerčanech, kde jsme měli chatu. Ale teď jsem spíš babičkou na plný úvazek, mám osm vnoučat, se kterými pomáhám.
Zajímavostí je, že žijete v „ekumenickém“ manželství.
Ano, můj manžel je katolík. Pro mě je to obohacení, protože tady u nás ve Vršovicích je opravdu velmi živá katolická farnost. I v naší církvi tady ve Vršovicích je úžasné společenství, a tak tu můžeme prožívat nádhernou a ničím nerušenou ekumenu. Navíc jsem tu zažila některé katolické kněze, kteří jsou opravdu skvělí, nesmírně si jich vážím. Třeba polský farář Stanislaw Góra je opravdu příkladným knězem plným lásky. Právě s ním jsme jezdili na různé poutě. Třeba do Arménie, Turecka, Polska, Francie, Litvy či Irska. Já jsem to všechno natáčela a dělala jsem o tom všem filmy, které umím zpracovávat v počítači, takže jsou sestříhané a doplněné hudbou a mluveným slovem.
A co byste popřála našim čtenářům?
Já bych jim doporučila, aby hodně četli Bibli, aby se více seznamovali s učením Pána Ježíše. Jsem dost ekumenicky laděná, jezdívala jsem do Taizé, kde to bylo úžasné, takže i to bych doporučila, zvláště mladým, pro které je to určené. Ekumenická společenství nás vedou ke spolupráci na vinici Páně.
Za rozhovor děkuje
Ondřej Syrový
Český zápas č. 20 z 18.5. 2025
