V lokálním měsíčníku města Ostrov nad Ohří byl v sérii rozhovorů s významnými rodáky a obyvateli města publikován interview s bratrem farářem Lukášem Bujnou, který v původní formě zvěřejňujeme.
Biskup Bujna (narozen v Ostrově v r. 1979) získal kněžské svěcení v roce 2004. Od té doby působil jako farář v Sokolově a zaměřil se mimo jiné na pastoraci seniorů, umírajících i vězňů. V roce 2023 se stal plzeňským biskupem.
Jste z věřící rodiny nebo jste k víře přišel po vlastní cestě?
Oba moji rodiče jsou bez vyznání, takže v dětství mě k víře nikdo nevedl. Od pubertálních let jsem se ale poměrně živě zajímal třeba o dálněvýchodní filozofie a náboženství. Pak si pamatuji, že jsem v pubertě zhlédl nějaký horor, kde jednu z hlavních rolí hrál kněz, který byl vymítačem nebo exorcistou. A to mně imponovalo (smích). Když jsem byl v maturitním ročníku na obchodní akademii, tak jsem přemýšlel, co dál. Protože mě zajímaly otázky duchovního života a mezi vrstevníky ani v rodině jsem mnoho odpovědí nenacházel, napadlo mě jít studovat teologii nebo filozofii. Nakonec jsem si zvolil obor religionistika, což je tzv. srovnávací věda náboženská. No, a protože se jednalo o Husitskou teologickou fakultu, tak mně bylo hloupé si nezjistit něco bližšího o husitské církvi. Začal jsem navštěvovat bohoslužby v karlovarském kostele sv. Petra a Pavla a tam mě velice hezky přijal zdejší biskup Michael Moc. Líbila se mi jeho kázání, byť jsem příliš nerozuměl bohoslužebnému obřadu. Přišel mi však tajemný a zajímavý.
Kněžského svěcení jste dosáhl v roce 2004. Pamatujete si na první bohoslužbu, kterou jste celebroval? Byl jste nervózní?
V tomto ohledu byla moje ,,církevní kariéra” velmi rychlá (smích). Já jsem byl pokřtěn na Velikonoce roku 2000 a o pouhé čtyři roky později jsem byl vysvěcen na kněze. V roce 2004 jsem ještě neměl studium úplně uzavřené, ale v náboženské obci v Sokolově onemocněl farář. A tehdy jsem byl biskupem a diecézní radou ustanoven farářem. Vysvěcen jsem byl v malé modlitebně v Sokolově a zde jsem sloužil i svou první bohoslužbu. Nervózní jsem asi nebyl, protože tomu předcházela dvouletá praxe pomocného duchovního v Karlových Varech, kde je kostel o dost větší než v Sokolově. Z vystupování před lidmi jsem nebyl nervózní, protože se od 90. let věnuji i literární tvorbě a měl jsem zkušenost z autorských čtení nebo divadelních představení. Pamatuji si však, že když jsem během studia na teologické fakultě měl poprvé kázat jako bohoslovec, byl jsem z toho nervózní velmi. Ale i na fakultě jsme sbírali zkušenosti, učili jsme se jak kázat a jak se věnovat pastoraci.
Působíte v Jihočeském, Plzeňském a Karlovarském kraji. Řekl bych, že v Karlovarském kraji provádíte, vzhledem k malému počtu věřících, spíše misijní činnost. Berete práci v tomto kraji jako výzvu?
V tomto kraji jsem jako farář působil bezmála 20 let. Naše obec tady nebyla nikdy příliš početná. Já jsem si našel působiště hlavně v oblasti sociálních služeb, zdravotních zařízení, ve školství, později i ve vězeňství. A konkrétně v Sokolově, kde bylo vždy živé ekumenické společenství církví, se církve vždy snažily o prolnutí s místní občanskou společností. Přijde mi, že na takovém relativně malém okresním městě se aktivní duchovní může stát součástí místního společenství. Nemyslím jen církevního, ale i obecně komunity v rámci města nebo regionu. Hodně to záleží na jeho aktivním přístupu a na tom, jestli nezůstane uzavřen jen v nějakém církevním ghettu. Mně dlouho pomáhalo i to, že jsem působil jako pedagog. Byl jsem v kontaktu s mladou generací. Když jsem působil jako kaplan v pečovatelském zařízení, tak tam jsem byl v kontaktu nejen s pacienty, ale i s jejich rodinnými příslušníky. Někteří z nich potřebovali duchovní pomoc a podporu v situaci, kdy jim jejich blízký stárnul a umíral. Někdy mě žádali i o to, abych pochovával zesnulé, protože věděli, že jsem za nimi docházel. V zařízeních sociální a zdravotní péče jsem byl v kontaktu i s personálem. Věnoval jsem se i podpoře lidí, kteří tam pracovali. Jejich služba je velmi náročná fyzicky i psychicky. Nemohu říci, že bych se nudil. Nebo že bych nějak prožíval to, že naše farní společenství není nějak početné.
V lidské přirozenosti je naplňování duchovních potřeb. Ale domnívám se, že v naší zemi lidé často naplňují tyto potřeby u kartářek, různých guruů, ve věštírnách a podobných zařízeních. Jaký je rozdíl mezi tím, co nabízejí výše zmiňovaní od toho, co nabízí církev – tedy organizovaná víra?
Docela dobře jste to označil slovem organizovaná víra. To je jeden z klíčových problémů. Pro nás Čechy je mimo jiné charakteristická apriorní nedůvěra k institucím. Nemyslím si, že by Češi byli ateistický národ. To v žádném případě. Ale celá řada lidí nemá potřebu svoji přirozenou religiozitu spojovat s organizovanou formou víry. Možná v tom hraje roli i nějaká historicky ne úplně dobrá zkušenost s církvemi. Ale možná v tom hraje roli ještě něco jiného. Církve nejen něco nabízejí – nějaké způsoby spirituality nebo podpory v rámci farní komunity – ale mají na člověka také nějaké požadavky. Být křesťanem je také o tom, že se vědomě přihlásíte nejen k nějaké konkrétní věrouce, ale také k nějakému způsobu života. K zachovávání určitých pravidel. A to, myslím, není úplně populární. Když jdete ke kartářce nebo k nějakému věštci, tak tam přicházíte jako klient, který si kupuje jejich službu. On se vám snaží vyhovět. Kdežto v církvi věříme v Boha, který nás miluje a naše hříchy nám odpouští a provází nás životem. Ale také nás vyzývá k práci na sobě, k upřímnosti vůči sobě samým, vůči našim stinným stránkám. Zve nás do vztahů vůči jiným lidem, včetně dobročinnosti, schopnosti odpouštět. A to není vždy úplně snadná cesta. Já si myslím, že člověk má přirozeně tendenci jít cestou nejmenšího odporu. A křesťanství není cestou nejmenšího odporu. Ježíš sám říká: „Kdo mě chceš následovat, zapři sám sebe a vezmi svůj kříž.“ A to se asi neposlouchá úplně snadno.
Jste také básníkem a vyšlo Vám několik básnických sbírek. Co je pro vás impulzem pro napsání básně?
Inspirace přichází nečekána a nezvána. Nepřivolávám jí vědomým úsilím. Jsou chvíle, kdy třeba během relativně krátké doby napíšu básní několik. Pak třeba uběhne i několika týdnů, ne-li měsíců, kdy nenapíšu žádnou báseň. Pravidelně píšu duchovní zamyšlení, to chápu jako určitý druh služby, kterou jako biskup dělám pro lidi věřící a hledající. U poezie je to jinak. Tam prostě musí přijít inspirace. Inspirací mi je většinou nějaký silný podnět. Je to něco, co se děje v přírodě, co se děje mezi lidmi, nějaká zpráva, kterou člověk zachytí v médiích, něco, co ho zasáhne v četbě. Nebo i nějaký detail, který ve vás něco otevře a spustí. Zajímavé je, že při samotném psaní básně mívám pocit, že se děje něco, nad čím sám nemám plnou kontrolu. Když píšu kázání, tak to má nějaký koncept. Ale u poezie nevím, kam mě inspirace dovede. Stává se mi také, že té básni sám nerozumím. Není však podstatné to, jaký je autorský záměr. Báseň je něco autonomního, co promlouvá ke čtenáři nezávisle na autorovi. Píšu to já, ale jako kdybych to nebyl úplně já a nebylo to úplně pro mě. Proto nerad píšu do šuplíku a poezii zveřejňuji. Pokud tedy nemá vysloveně intimní charakter. Pak je jen pro vnitřní okruh. Přece jen musím dbát i na to, že jsem knězem a biskupem. Třeba by se to nesetkalo vždy s pochopením. Člověk má mít v sobě porozumění pro určité role a pro nějaké hranice.
Moderní církev by měla mít moderního představitele. Takže jednoduchá otázka: Jakou hudbu posloucháte?
Vyrůstal jsem na rockové hudbě, kterou doma pouštěl můj tatínek. Hlavně Beatles nebo Rolling Stones. Z české hudby třeba Vladimíra Mišíka. Hodně jsem poslouchal hudbu 60. a 70. let. Led Zeppelin, Jimiho Hendrixe, Pink Floyd a podobně. V 90. letech jsem poslouchal i elektronickou taneční hudbu. Jsem stále poměrně vášnivým konzumentem hudby. Aktuálně poslouchám poslední desku Nicka Cavea, na jehož koncertě jsem byl nedávno v Praze. Nebráním se ale ani vážné hudbě nebo třeba etnické hudbě.
Co byste k roku 2025 popřál městu Ostrov a jeho obyvatelům?
Nejenom Ostrovákům, ale nám všem bych chtěl popřát schopnost nadhledu, naději v to, že život dává smysl. Chtěl bych nám popřát, abychom si nenechali vzít radost ze života. Abychom radost vědomě hledali, abychom vědomě hledali také krásu. Aby se nám jí dařilo nacházet v tom, co prožíváme, ať už to jsou vztahy, nebo kouzlo přírody, nebo dotyk s kulturou. Především bych chtěl popřát nám všem, abychom se nebáli být v kontaktu s nejhlubší vrstvou sebe samých. Člověk je spojnicí těla, duše a ducha. Každá z těchto vrstev něco potřebuje. Když některou z těch složek zanedbáváme, tak trpí člověk jako celek. Chtěl bych nás povzbudit – nebojme se v sobě otevřít ten pramen, to zřídlo a být v kontaktu s nejniternější spirituální složkou v nás samotných. Nebojme se toho, co se tam obnaží. A pak ve svém životě poctivě hledejme odpovědi na otázky, které v oné nejhlubší složce objevíme.
Co je pro Vás v životě nejdůležitější?
Já myslím, že nejdůležitější je život sám. Bytí má primát před vším ostatním. Což je dobré si připomínat právě tím, že si alespoň občas dopřejeme „luxus“ nic nedělat. Nemusíme podávat výkony, učme se prostě být. A být vděční za to, že jsme. To mohou být chvíle krátké tiché meditace, procházky. Je to o kontaktu se sebou samým. Je-li člověk vděčný za dar života, pak se mu daří i správně rozpoznávat, co v životě má význam, čemu je dobré se věnovat a co je dobré naopak upozadit. Tady bych zdůraznil, že často nemáme jasno v tom, co je podstatné a co je naléhavé. Řešíme věci, které jsou naléhavé, protože je musíme vyřešit teď. Složenka, nákup a tak dále. To je naléhavé. Ale život se nám potom skládá ze sledu naléhavých věcí a zapomínáme na to, co je podstatné a důležité. To může být budování vztahů, budování bohatého vnitřního života, hledání smyslu, krásy, naděje, lásky. Pak se můžeme ohlédnout za životem a zjistíme třeba, že jsme úspěšně složenky poplatili, všechny pracovní úkoly nakonec splnili, ale něco podstatného nám uniklo. Žili jsme, ale nakonec ne úplně. Nebyli jsme dost živí. Musíme se naučit být dost živí dřív, než se naše pozemská cesta definitivně uzavře.
Rozhovor s Mgr. Lukášem Bujnou vedl Bc. Jiří Karpowicz
Foto: Titul časopisu a fotografie Hany Fleischmannové
