(ČZ 33/2024) Jak přiblížit evangelium a nabídnout prožívání křesťanské spirituality lidem, kteří o to stojí, ale církevní prostředí je jim cizí nebo k němu mají výhrady?
Možností je Nekostel, tedy projekt, v rámci něhož se už tři roky konají experimentální bohoslužby. Je s ním spojena i Alexandra Jacobea.
Bibli neotvírá a nevykládá jen v pražském Rock Café, kde se večery Nekostela pořádají. Brzy totiž uplyne třináct let od její ordinace v Českobratrské církvi evangelické. Sašino neobvyklé příjmení vzniklo díky putování do Santiaga de Compostela a ve španělštině znamená „s Jakubem související“ (odvozeno od sv. Jakuba).
DUCHOVNÍ RESTAURACE
„Na reformaci si úplně netroufáme, ale restauraci bychom zkusit mohli,“ říká s úsměvem v hlase v úvodu experimentální bohoslužby Alexandr Flek. Posluchači se tu nechávají oslovit evangeliem a postřehy řečníků, kterými v minulosti byli třeba zrovna překladatel Alexandr Flek nebo literární historik Martin C. Putna, Pastoral Brothers – Karel Müller a Jakub Helebrant a jejich kolega, evangelický farář David Balcar. Právě oni stáli u zrodu projektu Nekostel. Farářka Saša Jacobea u toho ideového startu sice nebyla, ale figuruje v projektu od začátku konání bohoslužeb. Zatímco „otcové zakladatelé“ postupně Nekostel opustili, aby se věnovali jiné práci a aktivitám, Saša Jacobea se od září 2024 pokusí jako jeden z řečníků pokračovat.
Jak takový večer v Rock Café vypadá? Jakou podobu má jeho program?
Pokaždé zazní živá hudba a koná se sbírka na nějaký bohulibý účel. Máme snahu tak prezentovat určité menší organizace a projekty. Vždycky je na programu čtení z Bible a zvěst, někdy je to víc přednáška, někdy víc rozhovor. Při večerech, které jsme dávali dohromady já se Sašou Flekem jako „kazatelské Sousaší“, bylo naše kázání víc dialogické, což je jiná forma, než na kterou jsem zvyklá. Šlo o hodně experimentální a zajímavý výlet do toho, jak se k biblickému textu vztahovat, jak na něj kázat. Součástí večera je i modlitba – někdy to je performance, ke které lidi zveme, aby třeba něco napsali nebo někam otiskli svoji dlaň a tak dále.
Vaším cílem je nabídnout neformální duchovní občerstvení, nebo ještě navíc získat lidi do církve?
Vnímáte Nekostel jako předstupeň před tím, než posluchače pozvete do kostela?
Cílem je společné občerstvení, společné slavení. Zároveň se pokoušíme tvořit neformální, neinstitucionální prostředí. Určitě to nevnímám jako jenom nějaký předstupeň, i proto, že řada lidí, kteří do Nekostela chodí, mají s církví hlubokou zkušenost, ale třeba také toxickou. Takže jde o místo, kde by tam církevnost byla přítomna.
Ptám se proto, že někoho může napadnout: Když přijdu do Nekostela, budou mě pak třeba „verbovat“ do církve...
Dokonce občas dostávám dotazy typu, jestli církev, která fungování Nekostela podporuje, od nás vyžaduje nějaké výstupy, například počet křtů. Ale nevyžaduje. Pro mě je opravdu nejdůležitější, aby evangelium mohli slyšet i ti, kteří by ho slyšet chtěli, ale do běžného kostela nepřijdou. Ať už proto, že nemůžou přijít v neděli ráno, nebo proto, že do kostela chodili kdysi s rodiči a zažili tam „blbý věci“ a v dospívání se od toho radši odstřihli, ale Bůh jim v životě chybí a oni s ním chtějí mít nějaký vztah, nebo se jedná o lidi, kteří jen opatrně hledají… Dívat se na to tak, že toho, kdo přijde třikrát do Nekostela, pozveme do sboru, mi přijde krátkozraké. Bůh je s lidmi na cestách různým způsobem a my musíme respektovat jeho tempo a tempo těch lidí.
To zní dobře. Říkala jste, že Nekostel podporuje církev. Tím podporovatelem je konkrétně Českobratrská církev evangelická?
Na začátku byla velká sbírka na Doniu a zároveň grant v rámci grantového interního programu ČCE. Tak jsme fungovali dva roky a na třetí sezonu nám také část financí poskytl pražský seniorát ČCE, který ve své adventní sbírce k mé velké radosti Nekostel podpořil. Tak jsme fungovali tři roky a teď máme znovu požádáno o grant v programu církve. Zároveň existuje průběžně otevřená sbírka Nekostela. Podporují nás tedy dárci, ale velká část podpory je od ČCE.
Má smysl teď oslovit i věřící z církevního prostředí, kteří by vám třeba chtěli s projektem Nekostel nějak pomoct?
I ve svém domácím společenství jsem říkala: Neudělejme si z Nekostela další položku našeho sborového nebo církevního života. Ale asi každý z nás má spolužáka, kamaráda, dospívající dítě, často i partnera, kteří s námi do kostela nepůjdou, nebo se je tam ostýcháme pozvat. Tak zkusme přijít s nimi do Nekostela, třeba to pro ně bude přístupnější forma, anebo to aspoň pro nás bude příležitost dát si pivo. (smích) Často máme rodinné vazby mimo církev a přijde mi, že Nekostel nabízí příležitost, aby naši blízcí nebo kamarádi mohli trochu ochutnat to, co je pro nás na křesťanství tak důležité.
FARÁŘKA
Na naše setkání v dejvické kavárně ji doprovodila fena královského pudla slyšící na jméno Canis. Je to sedmiměsíční štěně. Saša Jacobea totiž už několik let pečuje o budoucí vodicí psy. Neměly to sem daleko, protože aktuálně Saša působí jako duchovní v nedalekém sboru ČCE v Bubenči. Evangelickou teologii absolvovala v Praze a po fakultě se vrátila do rodného Brna, kde sloužila jako farářka deset let. Od roku 2021 žije a pracuje v Praze.
Co vás přivedlo k profesi farářky?
Studovala jsem teologii a moji různí dnes už kolegové faráři mi říkali, jestli bych to nechtěla zkusit. Já jsem se smála a zároveň jsem o tom přemýšlela. To téma viselo ve vzduchu…
Takže vy jste šla studovat teologii a ještě jste neměla v úmyslu být duchovní…
Vůbec ne.
A rodiče se vás neptali: Čím se pak budeš živit? Co budeš po fakultě dělat?
Ne, vůbec. Říkali, že je to super. Já jsem nastupovala zároveň na peďák a na teologii, protože jsem se dostala na obě fakulty a nedovedla jsem si vybrat. A naši, kteří jsou moc podporující, říkali: Tak zkus obojí a vybereš si později. Po prvním semestru jsem zjistila, že na peďáku jsou mnohem rigidnější pravidla ohledně požadavků na studenty než na teologii a že kvůli tomu šulím tu teologii, která mě ale baví víc. A tak jsem zůstala jenom na evangelické fakultě.
Člověk možná do duchovní služby vstupuje s určitými představami. Nakolik se ve vašem případě pak během let lišily od skutečnosti?
Já jsem moc představ neměla, protože jsem byla pokřtěná v patnácti a ve dvaceti šesti jsem nastupovala do vikariátu. A ani jsem tehdy moc mladých farářů neznala. Měla jsem představu, že je to hodně práce s lidmi, což se naplnilo. A spíš se tak věci ukazovaly…
Takže nějaké deziluze spojené se svou prací neprožíváte?
Někdy ano. Jde o práci, která je náročná. Po těch letech už člověku hodně chybí víkendy. Moji vrstevníci typicky na víkend odjíždějí z Prahy a já s nimi ten volnočasový život žít nemůžu, takže se takové vztahy hůř udržují. Ale deziluzí bych mohla jmenovat asi i víc, na druhou stranu já svoji práci mám ráda.
Asi je hodně důležité, aby si duchovní hledali přístup, jak nevyhořet a zůstala jim právě ta radost v práci. Jaký přístup jste si našla nebo hledáte vy?
Potřebuju odpočívat. Vždycky když neodpočívám tolik, kolik bych potřebovala, tak to pocítím a pocítí to i kvalita mé práce. Myslím, že je také důležité vedle profesní identity – farářka, mít i svoji osobní identitu. Moje osobní identita je, že jsem dobrovolný pečovatel o budoucí vodicí pejsky. Takže mívám doma štěňata, ze kterých jednou budou vodicí psi pro lidi se zrakovým handicapem. A domnívám se, že je hodně zásadní umět rozvíjet i vlastní spiritualitu a svůj duchovní život. Když mám moc práce, můžu se v tom poztrácet a připadat si vyprázdněná, ale pokud dočerpávám v duchovní oblasti, pak je to vlastně dobré. A je důležité udržovat nějaké vztahy i mimo společenství, kde zrovna sloužím.
Prý máte ráda pozorování zvířat. Co vás na tom baví?
Pozoruju je amatérsky a moc mě baví komunikace zvířat. Ráda sleduju, jak se projevují a jak se vyrovnávají s prostředím. Baví mě to jednak u psů, ale je pro mě také velké potěšení jít třeba do zoo. Posaďte mě například před výběh hrochů a já tam budu dvě hodiny spokojeně koukat, jak jsou hroši zcela nehybně ve vodě a jednou za patnáct minut vynoří hlavu a odfrknou si. Pro mě to je taková meditativní činnost. A když jdete do zoo třeba v lednu v pondělí dopoledne, tak tam skoro nikdo není a zvířata jsou šťastná, že se objeví nějaký člověk, a začnou se před vámi předvádět. Ukážou vám úplně neuvěřitelné věci.
Za setkání děkuje Jan Zítka
Foto: autor článku
Český zápas 33/2024 z 18. 8. 2024
