(ČZ 8/2024) Rozhovor s Jelenou Noskovou, koučkou Opery Národního divadla, klavíristkou, korepetitorkou, spoluautorkou knih o opeře, varhanice v Husově sboru ve Vršovicích a nyní vyučující liturgického zpěvu na Husitské teologické fakultě. Je hudebnicí a pedagožkou, která hudbou žije a říká: „Jsem vděčná fakultě i sboru, moc mě to obohacuje.“
Jak jste se vlastně dostala k liturgické hudbě v husitské církvi?
Byla to náhoda. S bratrem farářem Davidem Frýdlem z vršovického sboru si říkáme, že to byla ruka Boží. Na začátku pandemie, když bylo všechno zavřeno, jsem přišla s prosbou, zda si tam můžu zacvičit. Tak jsem se dostala do kontaktu se sborem. Protože pracuji s celou řadou talentovaných mladých zpěváků, se svolením bratra faráře jsem je zapojila do průběhu bohoslužby. A liturgie husitské církve je plná hudby, takže bylo místo pro mladé zpěváky s profesionálním hlasem. Moji studenti se rádi účastní bohoslužeb, zvládají třeba sólo u varhan, zpívají během Vyznání víry. Vkládáme do liturgie duchovní písně, které patří k danému ročnímu období, což průběh obohacuje. Chtěla bych poděkovat celému Husovu sboru ve Vršovicích, hlavně Davidu Frýdlovi, že mě přijali mezi sebe, svěřili mi doprovod bohoslužeb, podstatně rozšířili znalosti a nekonečně mě inspirovali k podnětům, předávám dál.
Vy během bohoslužeb hrajete i na varhany, že?
Ano, seběhlo se to tak, že ze sboru odešel varhaník, tak jsem začala hrát já. Už druhým rokem. Jinak když jsem se během covidu účastnila bohoslužeb, vypozorovala jsem, že průběh liturgie má spoustu přesných pravidel, což se podobá průběhu kteréhokoli hudebního představení. Skládá se z mluveného slova, hudebního projevu, odezvy věřících, slavnostního uvítání, odchodu, prostě má to dramaturgii, vrchol a spád, a musí se to odehrát za hodinu. Tím se liturgie řadí do hudebního projevu a mě napadlo, že budoucí duchovní musí znát souvislosti těchto pravidel, musí umět mluvit, přecházet z mluve- ného slova na zpívané – znát techniku ovládání hlasu, správně dýchat, vědět, jaké slovo zdůraznit, kdy zpomalit. Musí vědět, kdy je důležitější melodie, kdy slovo.
To vás dovedlo k výuce na fakultě?
Tyto souvislosti mě přivedly k tomu, že jsem vytvořila příručku Hudební praktikum pro budoucí duchovní, pak jsem to začala vyučovat, fakulta mě požádala, abych vytvořila upoutávku na předmět, tak jsem vymyslela slogan: Vše, co jste chtěli vědět o hudbě, a báli jste se zeptat. Přilákalo to řadu studentů.
Po roce výuky tohoto praktika mi byla nabídnuta výuka liturgického zpěvu, což je profilový předmět na fakultě. Jsem hudební pedagog a znám průběh liturgie husitské církve, znám ony souvislosti mluveného a hudebního projevu, to vše a znalost hudby mě přivedlo k tomu, že to můžu předat dál, budoucím duchovním. Jsem vděčná fakultě za to, že se na mě s důvěrou obrátila a svěřila mi tyto předměty. Mám z toho radost, dělám to, co umím nejlépe, a mám dobrou zpětnou vazbu od studentů a to mě velmi naplňuje. Loni v létě se moji studenti zúčastnili vystoupení na Festivalu duchovní hudby s pásmem věnovaném faráři Luboši Svobodovi, kterého známe z působení v divadle Semafor. Mělo to velký úspěch, zpětná vazba byla krásná.
Koho kromě budoucích duchovních ještě učíte?
Jsem operní kouč Národního divadla, kromě toho profesorka Pražské konzervatoře a HAMU, fakulty operního zpěvu.
Co vlastně znamená koučing v opeře?
Operní kouč se stará o to, aby sólista, když jde na jeviště, zvládl všechny detaily; kdy je dobré zpomalit, zrychlit, uvolnit, ztišit. To znamená, že učím interpretaci a všem aspektům a designu operního zpěvu. Za to, že je představení perfektní, zodpovídá kouč. Je to vlastně vzácná profese, kterou dělá málo lidí a nikde se takto přímo neučí. V celé republice je nás málo, v každém divadle je nás nedostatek.
Dají se tímto způsobem učit i jiné druhy zpěvu?
Zpěv se dělí na správný a nesprávný, pokud umíte technické základy, můžete je použít na jakýkoliv styl, nejen operu, třeba na pop, rock, hard rock, cokoli. Je to jako řízení auta, když máte řidičák, můžete řídit jakékoli auto.
A dá se zpěv vlastně naučit kohokoli?
Zpěv je náročné povolání. Dá se naučit, je to řízený proces, ale je podmíněn několika složkami. Je to přítomnost daru hlasu – rozsah, barva, síla. Pak je to odolnost vůči stresu, bez toho zpěvák neexistuje. Pak štěstí na pedagoga. Plus obrovský podíl připadá na samostudium, je to profese, která nikdy nekončí. Nestane se, že člověk přijde z práce, pověsí kabát na věšák a pohoda. Přijdete a máte plnou hlavu toho, co se ten den dělo, snažíte se napravit chyby. Mimochodem, i psychický stav zpěváka je velmi důležitý. Podle mě zpívat může jen šťastný člověk.
To platí i v kostele?
Pro církevní projev je velmi důležitá osobnost liturga. Na scéně, což v kostele znamená u stolu Páně, duchovní musí mít co říci, ať už jde o slovní či zpívaný projev. Musí za tím být osobnost, uchopení, schopnost energeticky poslat sdělení dál.
Vycházím z toho, že dobrý zpěvák musí být zajímavý, umět udržet pozornost posluchače obsahově i projevem. I kdyby zpíval z rádia a my ho neviděli. Musí mít v hlasovém projevu obsah. Klidně může být velmi úsporný, ale o to víc energeticky naplněný, ať je to zpěv či mluvení.
Jakou máte ráda hudbu vy osobně?
Já se denně klidně sedmnáct hodin pohybuji „kolem“ hudby. Učím nebo mám koncert nebo hraji představení. Miluji absolutní ticho. Stává se mi, že přijdu večer domů, manžel poslouchá operu či nějakou pěknou hudbu a já ho donutím to vypnout
Jak se dobíjíte, kromě ticha?
Vlastně jen s rodinou. Moje povolání je moje největší vášeň, nemám kromě toho žádné hobby. Baví mě to tak, že nejsem unavená. Nejlepší povzbuzení je pro mě dobrý výsledek, když se něco povede. Když nám dobře vyjde liturgie v neděli, když se mi povede představení, když moji studenti zazpívají dobře na zkouškách, zpěvák zvládne konkurs či audici...
Takže krátké ticho mi pak stačí, jsem plně kompenzovaná. Mám velkou rodinu, silné rodinné vazby, které mě naplňují.
Jste klavíristka, hlídáte si ruce, jako to dělají třeba koncertní klavíristé?
(Smích) Řídím se radou své kamarádky, která je chirurg – snažím se nedávat si ruce do kapes. Když člověk padá, je to zaručená zlomenina.
Pocházíte z Ukrajiny, studovala jste v Oděse. Jak prožíváte válku?
S počátkem války – jako mnoho mých přátel a kamarádů – jsem se aktivně zapojila do procesu, pomohla jsem více než čtyřiceti rodinám zde přežít začátky. To zahrnovalo shánění ubytování, základního zařízení, potravin, povlečení, hraček, oblečení, pak pomoc s integrací do škol, školek, pomáhal i můj manžel, lidé neuměli jazyk. Přijela celá řada talentovaných dětí, rodiče je chtěli začlenit do kroužků. V březnu po začátku války nám dal bratr farář ve Vršovicích k dispozici kostel. Uspořádali jsme charitativní koncert, organizovali sbírku, mělo to velký úspěch.
Hudba je ze všech stran radost, a když je propojena s duchovnem, o to větší.
Říká se, že nejkratší cesta k Bohu je hudba. Je to i moje heslo.
Ptala se Tereza Zavadilová
Foto: Archiv Jeleny Noskové
Český zápas 8/2024 z 25. 2. 2024
