To, o čem zde chci promluvit, se dotýká samozřejmě všech denominací, církví i náboženství. To, o čem se chci zmínit, je úbytek členů církve a (ne)proměna, neschopnost přizpůsobit se podmínkám (nikoliv době), která nás vede k jistému ostrakismu, jako nástroji, který by měl církev očistit.
Ten, který však ponořuje a křtí ohněm, je právě tím jediným, který to smí učinit. K tomu je zapotřebí otevřenost a nikoliv stavba dalších oplocení, hradeb a petlic. Kéž by každý, kdo projde branou našeho sboru, modlitebny či kostela mohl ucítit onu vůni Kristova pokoje.
„Podívejte se na svět kolem nás – co uvidíte? Rozpad mnoha náboženství. Církve si nedokážou udržet lidi. Porovnejte s tím, co se odehrávalo ve středověku. Tehdy chodil na ranní mši téměř každý. Uvnitř církve byl žit celý život – což představovalo obrovskou možnost vybití duševní energie. Místo toho máme dnes spletitý a složitý život plný mechanických zařízení. Nic z toho však nenahrazuje to, co jsme ztratili. Náboženství poskytuje bohaté uplatnění našim pocitům. Dává životu smysl.“ V rozhovoru z roku 1934 Jung zmiňuje i celou řadu dalších věcí. Ale co se mu musí přiznat, je ona genialita, s níž predikuje blízkou budoucnost, tedy naši přítomnost. Kdybych měl nahlédnout totéž slovy Písma, budu citovat Ježíše, který říká „Hle váš chrám se vám zanechává pustý.“
Sestry a bratři, nechci aby má slova mířila k beznaději. Ba naopak. Místa, kam máme vyrazit s evangelizací, se nachází nyní mimo naše „domy”. Musíme uposlechnout Krista, který nás posílá po dvou jako ovce mezi vlky. Tam venku jsou potřební, lidé na okraji, vyhnaní církví nebo i sebou samými. Jsou osamocení podobně jako my ve svých kancelářích.
Je jistě dobře, když se nám daří a do kostela přijde deset či třicet lidí. Určitě tu neběží o to, abychom zaplnili stadiony milosti, aby skrze ni do jedné, svaté a obecné církve Boží byli přivedeni mnozí, kteří by jinak zůstali ztraceni v Ale ten potenciál v CČSH je, byl a jak věřím i bude. Potenciál, který sami vyjadřujeme takto: „O Církvi československé husitské věříme, že vznikla z Boží vůle a nevíře a beznaději, a aby usilovala o Boží církev bez poskvrny a vrásky.“
O církev Boží nemám strach, ta bez poskvrny a vrásky je. Je to totiž církev Ježíšova, a tak čistá zůstává. To nečisté vychází z nás, z našich srdcí, kterými soudíme druhé i mezi sebou. Soudíme-li, nemáme čas na to, abychom lidi milovali, říkala Tereza z Kalkaty. A milovat lidi, znamená být mezi nimi. Možná si pleteme pojem bližní. Kdo to tedy je? Písmo nám odpovídá poměrně srozumitelně Ježíšovým podobenstvím o milosrdném Samařanovi, který jako jediný ovázal raněnému rány a postaral se o něj.
Pokud bereme naše Základy víry jako pevnou oporu k naší existenci, pak sami sebe v duchu evangelia posíláme ven. Jako by k nám znělo „vyjdi ven a ujímej se maličkých.“
Vězte, že za poslední dobu jsem jich poznal desítky, a další stovky stojí či sedí tam venku, kousek za naším sborem, kostelem či modlitebnou. Jsou kolem nádraží, shlukují se a hledají poztrácené zbytky sama sebe. K nim máme jít a nehledět na pustý chrám. Však o to ostatní se skutečně postará Bůh, odevzdáme-li se do jeho vůle.
Filip Štojdl
Český zápas č. 31/2023 z 30. 7. 2023
Foto: Pixabay
