Morální, etické dilema je situace, která se vyskytuje ve všech oblastech lidského jednání. Lidstvo se s ní setkává již od samého počátku vývoje úsudkového myšlení.
Od okamžiku, kdy emotivní reakce živého stvoření ustoupila jeho racionálnímu rozhodování. Řešení takových situací zpravidla osciluje mezi přístupem těžko přijatelným a nepřijatelným; proto je nejen obtížné, ale ani předem nevíme, které z nich je správnější.
Dávná literatura zaznamenává v legendárních příbězích množství incidentů, ve kterých člověk čelil morálním dilematům takových řešení. Ať již jsou to příběhy zaznamenané v indických Védách, přes trýzeň Abrahamovu při rozhodování na hoře Hospodinově v zemi Mórija či legendy antického Řecka v příbězích Homérových: člověk se vždy snažil nalézt či zformovat morální kompas, který by jej řídil v etickém rozhodování odpovídajícím morálním principům společnosti, ve které žil. Před více než 2000 lety formulovali učitelé mladých adeptů mediciny takový kompas, dodnes nazývaný Hippokratova přísaha; slib, jehož principem bylo vystříhat se všeho, co by bylo ke škodě pacienta. Autor, básník a satirik François Rabelais, sám lékař, měl nesmírně pevný vztah ke všem etickým jednáním probíhajícím ve společnosti. Dodnes jsou zaznamenávána jeho slova, napsaná v r. 1532: „Věda bez svědomí je jen ruina duše.”
Zaměřme se nyní blíže na vznik a kořeny přírodních věd, které ve starověku a starším středověku byly součástí filosofie a zároveň zastřešeny medicinou.
Příchod renesance a humanismu inspiroval prudký rozvoj všech disciplin zahrnujících přírodní vědy. V lékařských procedurách to bylo objevování nových léčebných účinků rostlin, látek živočišného původu a produktů mikroflóry a mikrofauny. Chemie, dosud zahalená v plášti alchymie, se z něj začala vyvlékat a vynořovaly se v ní již i první specifické znaky budoucí samostatné chemie životních procesů – biochemie. Zaujala mezidisciplinární postavení mezi teoretickou vědou a technologií, kterou přejala z dávného výrobního řemeslného umění cechů a vytvořila z něj aplikovanou disciplinu s vědeckým postupem a jeho vysvětlením. Zároveň se stala největším producentem nových látek, syntetických výrobků, zemědělských plodin, léků. Chemie nepochybně nejvíce z ostatních věd přispěla ke zlepšení života společnosti. Na druhé straně ale také značně vyvolala zhoršení, mnohdy i devastaci krajiny, vody, vzduchu, celého lokálního životního prostředí.
Chemické syntézy v současnosti bezesporu patří mezi ústřední činnost chemie. Není to ale jediná specifická vlastnost, kterou se chemie liší od ostatních přírodovědeckých disciplin. Nejlépe totiž splňuje podmínky současné klasifikace vědeckého výzkumu, hodnotící, do jaké míry výzkum plní požadavek vzájemného překlenutí objevů základních a jejich inženýrsko-technologické aplikace. Jestliže shrneme otázky a problémy současných etických dilemat z hlediska přírodních věd, v popředí stojí snaha o snížení strádání a dosažení spokojenějšího života pro chudé a opomíjené vrstvy mnohých národů; ochrana planety a péče o budoucí generace...
Uvedu zde několik aktuálních dilemat stále otřásajících současnou společností, kde tápeme, jak jednat, abychom v jejich řešeních uchovali současné etické zásady.
Je to dilema zavádění populační kontroly; editace genomů našich dětí; otázka uvádění syntetických forem života; udělování legálních práv pro zvířata; plýtvání potravinami a pící, i jejich spalování z ekonomických důvodů; konzumace bílkovinných látek živočišného původu; otázky spojené s početím, narozením, přerušením těhotenství, udržením biologické rodiny z obecného pohledu, až po péči o přestárlé, postižené a odchod lidského jedince ze života; problém geomanipulace podnebí planety; použití chemických sloučenin a produktů jako iniciátorů pro syntézu chemických a mikrobiologických zbraní hromadného ničení; omezení či úplné zastavení dalšího vědeckého výzkumu v budoucnosti.
Další kritickou oblastí je etické dilema ohrožující profesionalismus četných jedinců, kteří zasvětili svou životní cestu výzkumu a vývoji v oblastech překrývajících nauky exaktní a společenské. Setkávají se s vábným pokušením plagiarizace ve svých publikacích, zamlžováním předchozích prací pro zdůraznění vlastního výzkumu jako unikátního; zkreslováním výsledných dat pokusů; publikací dat před ověřením reprodukovatelnosti; zneužívání grantových zdrojů; přehlížení zdravotních a bezpečnostních regulací; posléze i zneužívání iniciativ mladých adeptů výzkumu. Je smutné, že k těmto etickým přečinům přispívá vadný systém hodnocení vědeckých úpěchů, řídící se pochybným heslem: „Publish or perish!“ (Volně: ‘publikuj, jinak zmizíš’).
Několik čísel pro ilustraci: V r. 2018 metaanalýzy předchozích anonymních průzkumů mezi biochemickými akademiky zjistily, že přes 3 % vědců nejméně jednou připustilo modifikaci, zkreslení a falzifikaci svých dat pro jejich lepší vyznění. Je to nízké číslo; uvažme ale smutnou historii PCB, elektrotechnických isolačních materiálů, užívaných po celém světě od 20. let minulého století. Byly nehořlavé, stabilní, nezničitelné, skvělé elektroizolátory. O padesát let později se zjistilo, že jsou také karcinogenní, kumulují se v zemědělských plodinách, píci, půdě, mikroorganismech; přicházejí do potravního řetězce v rybách, mléce, olejích, výsekovém mase; přítomny i v syntetické kojenecké výživě. Jejich vynálezci jistě neměli zlé, záludné úmysly... Dnes ale výše škod při odstraňování jejich molekulárních pozůstatků dosahuje miliard dolarů. Podobně si vynález dynamitu, který změnil charakter důlního a konstrukčního průmyslu i budování tunelů, našel cestu do průmyslu zbrojního. A objev chloru a jeho derivátů, prostředků ke světovému vymýcení cholery a desinfekci pitné vody; německý chemik F. Haber jej poprvé použil jako krutou zbraň I. světové války v bitvě u Yprů; opět v našem století proti kurdské menšině a ke vraždění civilistů ve válce v Sýrii.
Poznamenali jsme v úvodu, jak již na počátku historie lidstva zapsaly rukopisy oné doby morální dilemata vnímané tehdejší pospolitostí. Snad bude vhodné ukončit tuto úvahu citátem dávných autorů, hovořících v Písmu: „Počátkem rozumnosti je upřímná touha poučit se, a péče o poučení je láska k ní“ (Mdr 6,17). „Kdo je věrný v nejmenší věci, je věrný také ve velké; kdo je v nejmenší věci nepoctivý, je nepoctivý i ve velké“ (L 16,10).
Slavomír Pícha
Český zápas č. 20/2023 z 15. 5. 2023
Foto: Pixabay
