Z pastýřského listu k postnímu období olomouckého biskupa Tomáše Chytila
Hospodine, pomatuj na svoje slitování, na své milosrdenství, které je od věčnosti.(Ž 25,6)

Sestry a bratři, prožíváme další půst našich životů. Toužíme k Velikonocům dojít s pokud možno nejčistším náhledem na Boha, bližní i na sebe samotné. Víra je cesta, na které se člověk pro­měňuje. Už vydat se na ni vyžaduje odvahu. Neodbočit špatně pak jistou prozíravost, moudrost a někdy i štěstí. Alespoň tak to většinou sami posuzujeme. Především nás zajímá cesta Pána Ježíše Krista. Bez ní by naše snažení nemělo významu. Půst věřícím nabízí příležitost k aktivitě i pasivitě. Pro jedny je to čas změny ve smyslu bohulibých aktivit. Začnu na sobě tvrdě pra­covat, je potřeba askeze, chci pomáhat potřebným. Pro jiné je to změna opačná. Budu pa­sivní. Bez velkých vnějších postojů a gest chci kontemplovat, rozjímat v modlitbě, poznávat lépe Boha i své srdce...

Jedna z postních nedělí je uvedena latinským slovem reminiscere. Asi víte, že Remember! Pa­matuj! je jednou z akcí našeho kulturního života, kdy se připomínají oběti holocaustu. Vzpo­mínková setkání toto smutné a zrůdné místo dějin reflektují, protože někteří raději zapomínají. Půst se obecně nevyhýbá fatální otázce samotné existence člověka a tu nám vy­tane na mysli memento mori – pamatuj na smrt. Křesťanská zvěst ji vidí jako součást života. Kristova oběť lásky na kříži přináší plody, které vyraší: Slavné zmrtvýchvstání, dar Ducha sva­tého, Slávu, kterou dostává On a všichni, kteří se k Němu hlásí.

Abraham je jedním z nejznámějších starozákonních poutníků. Byl povolán, a tak prostě sebral rodinu a šel do neznáma. Zní to všedně a obyčejně. Možná bychom neměli přehnaně přemýšlet o víře, ale vydat se tam, kde můžeme očekávat zvláštní Boží přítomnost. Obdobně užitečné je rozpomenout se, kdy a za jakých okolností jsme se přidali na cestu s Ježíšem my a co pro nás znamená společenství Božího lidu. Víra přináší napětí. Věříme, ale nevíme. Věci často ne­máme pod kontrolou, což zneklidňuje. Hovoříme o zkouškách. Někdy je největším vítězstvím takovou zkouškou vůbec projít. Ukazují nám pravdu o nás samých, o naší víře. I bolesti a ztráty patří k životu, aby se otevřel prostor pro nová obdarování. Co je platné člověku, když ze složité a těžké situace vyklouzne pomocí lži, vychytralosti nebo útěkem a nezodpovědností? Kolikrát zkouška znamená zůstat trpělivý. Naučit se čekat na Boha. Největším darem je pokoj v srdci. Žalmista volá, aby Hospodin pamatoval na svoje slitování, na své milosrdenství. Z Kris­tova příběhu víme, že se s Bohem nesetkáváme jen skrze příjemné okamžiky životního výsluní, ale i skrze kříž. Věříme, že Bůh je dobrý a mocný, aby mohl vykoupit každou bolest, vysušit každou slzu a provedl nás k věčné slávě...

Tomáš Chytil

(Z pastýřského listu k postnímu období)

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše