V těchto dnech mnoho z nás vzpomíná na své blízké, jejichž pozemský život se uzavřel.
Dušičky jsou vlastně takovým hezkým vzpomínkovým svátkem rodiny. Ale co když jsou vzpomínky příliš bolestné? Co když ve vzpomínkách zůstává příliš nezodpovězených otázek?
Po druhé světové válce přišel do Roudnice nad Labem farář, můj děda Antonín Hradec. Působil tu dva roky. Právě tady se v roce 1948 narodil i můj táta. Já jsem ale o tom všem dlouhá léta nic nevěděla. Až v roce 2001, když jsem dostala umístěnku na roudnickou faru, se přede mnou najednou otevřel kus minulosti, o které se u nás doma mlčelo.
Některé rodinné příběhy se totiž nevyprávějí. Zůstávají ukryté v tichu, mezi tím, co se řeklo, a tím, co se říct nedalo. V naší rodině byla minulost bolestná.
Můj děda měl pět dětí, dva syny a tři dcery. Ale dospělosti se dožili pouze čtyři. Nejstarší syn zemřel, když mu bylo 17 let. Na jedné svazácké akci si zlomil nohu a svazáci mu odmítli poskytnout první pomoc. Dostal sněť a zemřel pár dní potom. Tato tragédie naši rodinu poznamenala a díky ní se vzpomínání na minulost přemístilo do roviny mlčení.
Děda byl totiž nejen farář, ale také komunista. Z vlastního přesvědčení. Věřil komunistickým ideálům rovnosti, solidarity a spravedlivější společnosti. Přitom sám zažil jednu z největších možných tragédií – ztrátu vlastního syna, která poznamenala nejen jeho, ale i celou rodinu.
Lidé, včetně jeho nejbližších, dědu nesnášeli. Myslím, že mnozí ho dokonce zoufale nenáviděli. Kromě této velké skupiny však existovala ještě jedna, daleko menší skupina lidí, kteří byli naopak rádi, že děda je tím, kým je. Patřili k ní jeho kolegové – faráři, které díky svým kontaktům v komunistické straně dokázal uchránit před vězněním, mučením a popravou.
Jsou to dva extrémně odlišné pohledy na život jednoho člověka. Děda se dožil 96 let. Měl spoustu času přemýšlet o životě. Netuším, jak se dokázal vyrovnat se ztrátou svého syna nebo z faktem, kolik lidí ho nesnášelo. Nevím, jestli někdy pochyboval o svém přesvědčení. Nedokážu si domyslet jeho vnitřní svět. Lidské osudy jsou složité. V historii naší rodiny máme mnoho různých osudů: emigranty, kteří odešli do Anglie, legionáře, politické vězně, kteří prošli lágrem v Jáchymově, i mého dědu, komunistu z přesvědčení.
Věřím tomu, že každý z nich žil tak, jak nejlépe uměl. Jejich životy se uzavřeli a zbyly jen staré vzpomínky. My, kteří žijeme ve svém vlastním životním příběhu, a minulost známe, víme, jak se vyvíjela, jak dopadla, díváme se na ni s odstupem. A často máme sklon rozdělovat ji na dobro a zlo a také rozdělovat lidi, kteří v této minulosti žili, na hrdiny a padouchy. Jenže životy našich předků nejsou tak jednoznačné. Jsou plné dobrých věcí i těch zlých, o kterých se raději mlčí.
Vlastně ani my nejsme jen dobří nebo jen špatní. Dokonce i v našich životních příbězích, i když nemusejí být tak tragicky rozporuplné, jsou lidi, kteří nás nesnáší i ti, kteří jsou rádi, že jsme tím, kým jsme.
Nesnažím se relativizovat dobro a zlo. Jen chci říct, že člověka nelze beze zbytku vysvětlit jedním rozhodnutím, jedním přesvědčením ani pohledem, který na něj máme dnes. Za každým životním příběhem je něco, co vidíme, a mnohem víc toho, co nikdy poznat nemůžeme.
A možná je to tak i s námi samotnými. Každý z nás si o sobě vytváří nějaký příběh, ale ani ten není úplný. Nevíme, jak nás jednou budou vnímat lidé, kteří přijdou po nás. Nevíme, co z našeho života zůstane a co se ztratí. Některé naše chyby časem zapadnou, jiné si někdo bude pamatovat déle, než bychom čekali. A stejně tak možná některé dobré věci, které dnes považujeme za samozřejmé, budou jednou tím nejcennějším, co po nás zůstane.
Každý z nás žijeme právě teď, děláme rozhodnutí s tím, co v danou chvíli víme, cítíme a čemu věříme. A teprve čas ukáže, kam náš vlastní příběh povede.
Lenka Selčanová, farářka Roudnice nad Labem
Foto: pixabay.com
Související: Blíží se vzpomínkové bohoslužby
