(ČZ 20/2025) Jan Heller vyoral v našich myslích hlubokou brázdu, ale nedařilo se mu nalézt studenta, který by spolu s ním pokračoval ve stavbě.
Jan Heller (1925–2008) se narodil v Plzni před sto lety. Vyrůstal v prostředí Českobratrské církve evangelické, vystudoval teologii za války v kursu, který pořádala synodní rada, a následně studoval teologii a filosofii v Praze a Basileji. Po studiích nastoupil jako evangelický vikář v Hořovicích.
Brzy poté přešel jako asistent pro výuku starých jazyků na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu, kde učil celý život (později se habilitoval pro obor Starý zákon a religionistika, kterou na fakultě vystavěl). Potkal jsem jej na této fakultě koncem sedmdesátých let dvacátého století. Uváděl nás do starozákonního myšlení a my jsme mu věřili. Nejen pro jeho bezbřehou vstřícnost a lidskost, ale proto, že jeho sdělení byla kryta jeho vírou a osobní zkušeností, to jest osobním zápasem o život. Neohromoval svou učeností, neexhiboval svou intelektuální převahou, ale naslouchal, učil se, podpíral a povzbuzoval. Byl nám studentům blízko, jako by byl stále student, a my jsme cítili, že mu na nás záleží. Byl obklopen studenty, do nichž s láskou ukládal své vědomosti tak, jak to činili staří rabíni, o nichž rád vyprávěl. Znal židovské anekdoty, příběhy i rabínské sentence, rád hrál na klavír, učil nás zpívat nosem a poslouchal vážnou hudbu. Nezapomenu, jak nám vyprávěl o tom, jak chtěl prožít něco napínavého, a tak se začetl do nějaké detektivky. Když po několika stranách pochopil princip, zklamaně ji odložil a vrátil se k Tanachu se slovy, že napínavější četbu mu žádná detektivka nemůže poskytnout. Jeho pokora před starozákonní zvěstí i před židovskou tradicí mu vynesla od studentů přezdívku RABI JÓCHANAN, na kterou byl patřičně hrdý.
Jan Heller velmi ochotně sloužil jako kazatel, a to nejen ve své církvi. Základem jeho kázání byly texty Bible, které v kázání pro posluchače otevíral nezvykle naléhavým způsobem. Zápasil totiž i v akademickém prostředí o to, aby ti, kdo se Starému zákonu chtějí věnovat, si pěstovali citlivost pro zvěst, neboli kérygma, jak říkával („záměr, intence výpovědi“, která se má stávat „oslovením“). Myslel tím zřejmě to, co jeho samotného vnitřně vyživovalo, nasycovalo, co mu dodávalo elán a kuráž v temných chvílích a co jej udržovalo v bdělé připravenosti zaslechnout slovo shůry. Proto se s tím, co se jej vnitřně dotýkalo, rád sdílel. To nebyl školometský rozbor zaprášených starodávných textů, ale na pečlivé jazykové analýze založený vstup do nesmírně inspirativního světa, který jsem lačně hltal. Heller otevíral svět Starého zákona tak, že bylo slyšet odpovědi na problémy aktuálního života. Zpřítomňoval a aktualizoval. Bylo to něco živého a jiného, než přinášely komentáře, které měl profesor pečlivě sestudované. Sám zápasil o život, a tak citlivě vnímal zápas, který vedly jak starozákonní postavy, tak pisatel textu. Uměl se do tohoto světa dívat vyzbrojen hlubokými religionistickými poznatky a rozpoznával, jak starověký Izrael zápasil s náboženskými důrazy svého okolí, čemu se učil, co odmítal, co přebíral, jak přebírané přeznačoval. Jan Heller to dělal podobně, když vstupoval nejen do židovské tradice, ale i do náboženských tradic „nonteistických čili karmanových“, čínských a jiných. Uměl slyšet to, co je nosné, a uměl to mistrně zformulovat tak, že to bylo přesvědčivé. Ale také zápasil proti tomu, co vnímal jako mrtvé: „možná, že i značná část naší teologie je jen omlouváním naší nedůvěry.“
Jan Heller vyoral v našich myslích hlubokou brázdu, ale nedařilo se mu nalézt studenta, který by si jeho důrazy osvojil, převzal a rozvíjel. Který by spolu s ním pokračoval ve stavbě. Mnohé z Hellerových důrazů jsou stále slyšet v jeho četných článcích a knihách. Něco z toho žije stále ve vzpomínkách těch, kdo jeho pokorným výkladům naslouchali. Mnohé zachytil Petr Vaďura, jenž formou rozhovorů pro Český rozhlas vyňal Hellera z akademického prostředí i z prostředí náboženského a zpřístupnil jeho moudrost každému, kdo umí naslouchat. Knihy rozhovorů s Hellerem jsou však dnes již zcela rozebrány. Ale stále se setkávám s vděčnou reakcí posluchačů, které profesor Heller přitáhl nejen ke Starému zákonu, ale přímo k Bohu. A Jan Heller chtěl přitahovat své posluchače k Bohu („Jde mi o to, aby Bůh jednal skrze nás a aby to byl Bůh živý ... aby lidé dokázali zaslechnout, co říká Bůh“). Činil tak tiše, nenápadně a prostince. To jsme pochopili poměrně brzy, protože se s námi vždy na počátku své přednášky krátce pomodlil poté, co přečetl dva texty z Hesel Jednoty bratrské.
Jan Heller se obtiskl do svých studentů a posluchačů a čtenářů i do svých kolegů. Učil, kázal, publikoval, vedl rozhovory, dlouhá léta vedl kroužek hebrejské četby pro veřejnost a při tom stále bádal, sledoval práci svých žáků a kolegů, jako farář pomáhal lidem, kteří za ním s prosbou o pomoc přicházeli (učil „Pánu Bohu odevzdávat vše“, na čem „podvědomě lpíme ... každé sebepotvrzení“ je „opakem sebeodevzdání“).
Jazykově velmi dobře vybavený profesor Heller byl členem obou překladatelských komisí k Českému ekumenickému překladu – starozákonní i novozákonní. Podílel se i na vzniku jedinečné výkladové řady k tomuto překladu a spolu s profesory Milošem Bičem a Milanem Balabánem rozvíjel českou vykladačskou školu, jejíž kostru velmi rád při svých přednáškách popisoval. S velkou úctou totiž zmiňoval zakladatele této školy, profesora Slavomila Ctibora Daňka. Jeho dílo soustavně připomínal, do jeho textů uváděl, jeho přínos popularizoval a na něj navazoval.
Sto let od narození Jana Hellera nesmí být podnět k nostalgickému ohlížení se ani k akademickým sebeprezentacím, ale k uchopení štafety a pokračování v tom, „na čem mu záleželo“ (citace jsou ze stejnojmenného článku ve stejnojmenné knize; Vyšehrad 2009, s. 305–309): (a) „zájem o bytostný dosah biblického poselství a o osobní duchovní život“ v profesní podobě; (b) „nelpět na sobě samém. Dokonce ani na svých představách a na svých nárocích, ba ani na svém životě“ ve spirituální rovině. Zde Janu Hellerovi svítila na jeho cestu Pavlova výpověď o Ježíši: „sebe samého zmařil“.
Jiří Beneš
Autor je vedoucím katedry biblistiky a judaistiky Husitské teologické fakulty UK.
Zdroj: info.dingir.cz
Foto Evangelická teologická fakulta UK
Český zápas č. 20 z 18.5. 2025
