(ČZ 48/2024) Brzy nastane pátý prosinec, i naše město bude obcházet nejenom Mikuláš s andělem, ale také čert, nesoucí metlu a pytel plný zlobivých dětí. Jaká to pěkná příležitost podívat se do Bible.
Příležitost zjistit, jak chápe podobné černé, usmolené mocnosti pekelné ona! Tím spíše, když se v liturgii a v biblických čteních poslední dobou nějak častěji setkáváme s motivy zla, pekel a Satana.
Z náboženství i z folklóru, z literatury, pohádek a přísloví vidíme, že se ty mocnosti pekelné také rozdílně pojmenovávají. Čert, ďábel, Satan, Lucifer... V Bibli se též objeví slovo „Antikrist“, zvláště v První epištole Janově, popřípadě se tady jakási temná mocnost protivící se Bohu nazývá „ten zlý“; vlastně by se mělo psát „Zlý“ s velkým Z (2 Te 2,8-10). O čertu a o čertech se v Bibli v zásadě nic nedočítáme, ale jejich rysy bez potíží poznáme v různých postavách pohanských bůžků, démonů a model, okolo kterých se staří Izraelité nebezpečně ochomýtají. Slovo „čert“ je slovanské a koresponduje s různými pohanskými božstvy z oblastí východněji odtud. Východní křesťanství hledělo tyto bohy plání, řek, luk, hájů a lesů zapudit, ale zároveň je vlastně pozvalo do svého pojetí světa – trochu jako karikatury, jako pokušitele, ale i jako v jistém smyslu arbitry spravedlnosti. O čertech z pohádek Boženy Němcové, ale i o těch dnešních čertech, cinkajících řetězy, vlastně většinou nemůžeme říct, že by to byli protivníci Boží: zjevně jsou zapojeni do jakési péče o spravedlnost ve světě, trestají zlobivé, nehodné a zlé, i když v pohádkách o čertech stabilně nacházíme různé motivy pokoušení, všelijakých lákadel, za které se pak ale platí vlastní duší, kterýžto kontrakt bývá napsán na pergamen podepsaný vlastní krví.
V tomto rozměru je rovněž přítomný biblický motiv pokoušení a pokušení: takový motiv známe třeba z modlitby Páně – a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Do pekel k čertům se v zásadě dostávají ti nehodní, za kterými zůstává v tomto světě velmi zlá stopa, a pohádková a folklórní obrazotvornost jim pak v pekle přiřkla vaření se v kotlích s vroucí vodou nebo vroucí smolou: tyto metafory mají také určité zakotvení v Bibli, kde jsou ve Zjevení Janově vykonavatelé zla a bezbožníci napořád nebo přinejmenším nadlouho posláni do jezera plného hořící síry (Zj 20,10).
Takový ďábel a Satan, to už je zřejmě trochu jiná a vážnější šarže, v křesťanské církvi a už v písemnictví prvních křesťanů i starozákonních židů. Satan a ďábel znamená vlastně totéž, jedno vzniká překladem druhého. Satan bychom z hebrejštiny nejlépe přeložili jako „odpůrce“ nebo „osočovatel“ – Boží samozřejmě. V řečtině se pak ve starověku z téhož slova stal „diabolos“: v indoevropských jazycích slova tohoto významu začínají zpravidla na hlásku d: démon, řecké daimón, duch, duchové, ďábel, francouzské diable... Je zajímavé, že dvě vesnice u Prahy, ze kterých se staly posléze pražské čtvrti, Ďáblice a Dejvice, znamenají vlastně úplně to samé – „dejva“ totiž znamená prastarou češtinou právě ďábel. Satan, ďábel, označuje skutečně jakéhosi Božího protihráče, protivníka, osočovatele. Jakýsi temný stín božství, odpovědný v prvé řadě za zlo, které se zde na světě děje, a děje se i zbožným a těm, kdo si ho nezaslouží. Má se všeobecně za to, že s vírou v podobný zlý protiklad Boží se seznámili židé starověku u Babylóňanů, ve větší míře snad v době Babylónského zajetí v šestém století před Kristem, kdy byly židovské elity z Jeruzaléma odvlečeny na východ a žily tam jako rukojmí babylónských králů. Tam se s podobným dualistickým přemýšlením o světě setkaly: Dobrému Bohu nelze připisovat zlo, k němuž ve světě dochází – může za něj tento Boží velmi mocný protihráč, hebrejsky sátán, pro Babylóňany a Peršany bůh zla Ahriman. Tento Boží odpůrce není sice tak silný a mocný jako Nejvyšší Bůh, ale na každý pád bývá mocnější než kdokoliv z nás. Ze skvostné literární památky, která se dostala i do Bible, z Knihy Jób, se můžeme poučit, jak si židovská zbožnost toto pojetí přisvojila, jak jej pochopila. Dokonale spravedlivý muž Jób se stane předmětem jakési sázky mezi Hospodinem a Satanem: Satan Hospodinu tvrdí, že Jób zůstane spravedlivý jenom tehdy, pokud se mu vede dobře. Jakmile se na něj prý sesypou rány, ztráty a bolesti, jeho víra vezme zasvé. Hospodin je přesvědčen, že Jóbova zbožnost je tak hluboká a pevná, že na ničem z darů života nezávisí. Tento příběh je vám jistě dobře známý. Chci si tu všimnout pozoruhodného vztahu mezi Hospodinem a Satanem na začátku knihy Jób: „Nastal pak den, kdy přišli synové Boží, aby předstoupili před Hospodina; přišel mezi ně i satan. Hospodin se satana zeptal: Odkud přicházíš? Satan Hospodinu odpověděl: Procházel jsem zemi křížem krážem. Hospodin se satana zeptal: Zdalipak sis všiml mého služebníka Jóba? Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bez úhonný a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ (Jb 1,6-8)
Hospodin je tu líčen jako panovník, který v určitý den dává slyšení, audienci, a při té příležitosti k němu přicházejí „synové Boží“, – nepochybně andělé. A mezi těmito anděly úplně volně přistoupí i Satan, vůbec se tu nedozvíme, že by snad nebyl u nebeské brány připuštěn, žádná propast mezi nebem a peklem tu není nepřekročitelná. A celý rozhovor mezi Hospodinem a Satanem se odehrává v dobré náladě, věcně, vybavují se zde „jako hospodáři“ dvou polností, jako sousedé u vrat, kteří přátelsky porozpráví o tom, co je nového a zajímavého ve vesnici, jestli úroda pšenice bude letos dobrá a úroda švestek špatná a podobně. Zde už má počátek pochopení Satana jako anděla, jako jednoho z andělů, který se tak nějak zkazil, snad vzpourou proti Bohu, a byl tudíž svržen z nebe pryč: Toto pojetí je ovšem pozdější, rozvíjela ho židovská tajuplná kabala, dále řeckořímská ezoterika v prvních staletích letopočtu a nakonec, během středověku, si toto uvažování našlo cestu i do učení katolické církve; jedná se zde ovšem o nebiblické a mimobiblické představy.
V První epištole Petrově, mně tolik drahé biblické knize, se o ďáblu a o obcházení ďábla píše jako o každodenní nebezpečné a otřásající zkušenosti, opět s velkým důrazem na jeho pokušitelskou moc: Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako „lev řvoucí“ a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy. (1 Pt 5,8-9)
Avšak porazitelnost, pomíjivost satanášské moci zvěstuje v evangeliu Ježíš, když vyhlašuje, metaforicky, že viděl Satana padat z nebe jako blesk. Jaký to zajímavý obraz přírodních úkazů! Moc ďábla je svržena, nebo alespoň svrhnutelná, nemáme už nadále věřit v jeho moc a všudypřítomnost. Poražen je Satan evangeliem čili ježíšovskou naukou o tom, jak máme žít svůj život jako součást Božího království, a nemáme se tudíž Satana příliš bát. Zde je to v Bibli tolikrát zvěstované a připomínané: „Nebojte se!“, „neboj se!“. Strach nebo přinejmenším ochromenost strachem nemá v životě křesťanském místo, strach a ochromenost ze Satana nechť není posledním slovem našich životů.
Přijmeme-li ježíšovský způsob života, přijmeme-li následování Krista, není tohoto ochromujícího strachu před zlem a před Satanem zapotřebí: Satan spadne z nebe jako blesk (L 10,18).
Před nějakým časem jsme s naším Kryštofem četli Kubulu a Kubu Kubikulu od Vladislava Vančury, a zde se mi velice zamlouvá jistý rys strašidláka Barbuchy. Tento Barbucha je živen a sycen strachem svého okolí. Oč více se ho lidé i medvídek Kubula bojí, tím více Barbucha roste a zvětšuje se. Když strach pomíjí, i Barbucha chřadne, scvrkává se, potrhává se jeho kouřové tělíčko a zůstává spíš k smíchu a k politování. Vančura zde vystihl to podstatné, co platí i o Satanovi, ďáblu a ďáblíku. Čím je více obáván a démonizován, čím více ochromuje duši Satanova přítomnost, tím je moc ďábla větší. V přesvědčení o všudypřítomnosti ďábla se také nejlépe dařilo různým vražedným neurózám, nezdravé zbožnosti, řádění Svaté inkvizice, dařilo se tu manipulativnímu obviňování, mučení a likvidování.
Když se Satana nebojíme, a my bychom se ho dle Ježíšova naučení bát neměli, moc Satana padá. Sám Ježíš hovoří o Satanovi či ďáblovi zřídkakdy a pokud přece, tedy o jeho přesvědčivé porážce.
Báchorky a folklórní zvyky týkající se čertů pak představují ne oslavu zla, ale naopak pokus zbavit usmoleného ďábla jeho démonické moci, trochu ho znormalizovat a dobromyslně se mu i vysmát, nebo ho aspoň ponížit na jakéhosi malého strážce dobra a trestatele nehodných dětí, které nechtějí povědět básničku a celý rok zlobily.
Satan spadl k nám na zem z nebe jako blesk, aby už netrápil zlem a neškodil. Amen.
Marek Feigl
Prosloveno v adventu 2023
Český zápas 48/2024 z 1. 12. 2024
Ilustrační foto - Člověk a víra
