(ČZ 46/2024) Dne 6. listopadu 1924 se narodil prof. Radim Palouš – český filozof, signatář Charty 77 a rektor Univerzity Karlovy v letech 1990-1994. Prožil řadu dramatických životních změn a společenských proměn. Svým dílem se stal význačným představitelem filozofie výchovy.
Ve svém mládí byl ovlivněn skautingem, masarykovskou mravností a prvorepublikovými ideály. Jeho rodiče byli katolického náboženství a měli svatební obřad v kostele. Po vzniku republiky však vystoupili z katolické církve pro její spjatost s Vídní. Svého syna nedali pokřtít. Radim Palouš přesto o sobě hovořil tak, že nikdy nebyl ateista, ke křtu však dospěl později.
Studoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde získal v roce 1948 doktorát na základě práce „Masarykovo filozofické mládí“. Zde ho myšlenkově i celoživotně zásadním způsobem ovlivnil filozof prof. Jan Patočka. Týkalo se to i jeho postoje k náboženství, neboť Patočka byl věřící. Radim Palouš přijal svátost křtu v roce 1967 v Římskokatolické církvi, avšak jeho pojetí katolicity bylo vždy vstřícné a otevřené, aniž by ty „jiné“ považoval za nedostatečně křesťanské (Dobrodružství pobytu vezdejšího, s. 116). Z českých katolických myslitelů, s nimiž byl v přátelském kontaktu, to byli teologové Oto Mádr a Josef Zvěřina. Udržoval však vztahy i s evangelickými faráři Milošem Rejchrtem, Milanem Balabánem a Ladislavem Hejdánkem.
Jako signatář Charty 77 a její mluvčí od roku 1982 byl stíhán státní bezpečností a nemohl jako docent vykonávat své pedagogické povolání. Po propuštění z pedagogické fakulty pracoval jako topič v Tyršově domě.
Své práce z oblasti filozofie publikoval v samizdatu a pořádal bytové semináře. Po radikální společensko-politické změně v roce 1989 byl jmenován profesorem a stal se prvním rektorem Univerzity Karlovy zvoleným opět ve svobodných demokratických podmínkách. Přednášel na mnoha zahraničních univerzitách a vydal řadu publikací. V roce 1990 za jeho rektorského působení došlo k inkorporaci tří teologických fakult – katolické, evangelické a husitské do svazku Karlovy univerzity.
K významným dílům R. Palouše se řadí spis s názvem Čas výchovy, který obsahuje jeho filozofii výchovy. Zabývá se v něm výchovou v antice, v Bibli, v křesťanství a u Jana Amose Komenského. Právě Komenskému se věnoval i v dalších svých spisech, jakými jsou např. Škola stáří a Komenského Boží svět. Promýšlel pedagogiku a její chápání v nové době. Pozornost soustřeďuje na téma konverze ve smyslu zásadní životní změny. Když pojednává o významu výchovy v dějinách a jejím smyslu, upozorňuje, jakou důležitou úlohu má právě křesťanství a víra. „Výchova je polem aktuálního pohybu, kde ‚nitro‘ člověka může být prostorem vanutí Ducha Božího“ (Čas výchovy, cit. s. 226). S jeho učitelem prof. Janem Patočkou ho pojil i hluboký zájem o osobnost a dílo Jana Amose Komenského. Podobně jako Komenský spatřoval Radim Palouš výchovu jako „cestu, která slibuje východ z krize současnosti“ (Čas výchovy, s. 223). Patočka i Palouš na základě zkoumání díla Komenského hovořili nejen o lidské výchově, ale i o Boží výchově, „Člověk je ve světě ve vztahu stálé výchovy Bohem: je ve stavu ustavičné proměny, která jej vede k cíli, který leží nad ním; celý svět je výchovný proces…“ (Světověk a Časování, s. 163 -164). Palouš nebyl sice vlastním zaměřením teolog, ale filozof, přesto se teologií zabýval, jak je to zřejmé z pasáže v jeho spise Světověk v kapitole nazvané Spirituální proměny (s. 52-58). Palouš upozorňoval, že do postmoderního světa tzv. světověku se navrací opět spirituální rozměr, který byl v novověku vytěsňován. „Jemně se znovu ohlašuje to, co člověka radiálně převyšuje, božská dimenze, Boží přítomnost“ (Světověk, s. 57). Podle Palouše má člověk citlivost pro transcendenci. „Přinejmenším jsme jakožto lidé – obraz Boží – obdařeni tuchou Nezměrna, Celku celků, Božského absolutna. Troufalostí je odmítnutí onoho Přesažna. Veškerá religiozita, byť jakékoli provenience, je výrazem citlivosti pro tuto dimenzi všech dimenzí a pro čas všech časů, totiž citlivosti, která je projevem skromnosti a úcty, bohabojnosti“ (Rokování o roku, s. 82).
Podle filozofa Radima Palouše: „Víra je tou nejpřednější branou, jíž je možno se dotýkat a dosahovat i toho, co je nedosažitelné, co je nad lidské síly, co je tajemstvím. Víra skýtá vědění jiného druhu než rozum a smysly: to, co člověku poskytuje, není člověku k dispozici jako vědomosti z jiných zdrojů“ (Světověk a Časování, cit. s. 178).
U příležitosti 100. výročí od jeho narození uspořádala Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy společně s Filosofickým ústavem AV a Českou křesťanskou akademií konferenci věnovanou této osobnosti a aktuálnosti jejího díla v soudobých podmínkách a situaci.
Tomáš Butta
Český zápas 46/2024 z 17. 11. 2024
