Ničeho tou dobou nebylo mnoho: jídla, oděvů, domácího tepla, požitků. Skutečnost jsme zachycovali sporadickými snímky na černobílé filmy (bylo jich na jednom jen 36 a fotoaparát byl vzácnou položkou v domácnosti), hudbu jsme v malém městě znali jen z vážných rozhlasových koncertů či z přehrávání na gramofonu (ať singlů, ať LP).
Dostupné bylo vlastně jen to, co člověk bezprostředně viděl nebo slyšel. To, o co měl zájem, musel uložit v sobě. Musel to v sobě nést a udržet. Paměť si ostatně cvičil na básničkách ve škole, na písních ve sboru.
Tak vypadal svět za mého dětství. Jak legračně vypadá naše tehdejší dětské zkoumání, zda je něco „opravdické“! Tohle bylo zaklínadlo ujišťující o skutečnosti nejskutečnější, tedy nikoli vymyšlené nebo vysněné (což dítě umělo téměř bez zábran). O ten skutečný (čili hmatatelný – jak jedině bylo uznáváno) svět jsme se museli teprve otlouci a přesvědčit se o jeho hranatosti, tvrdosti a neústupnosti.
Když nastávaly Vánoce, konflikt mezi „opravdickým“ a magickým se zostřoval. Napětí v atmosféře stoupalo, očekávání Ježíška stupňovalo, až náhle propukl Štědrý den, kdy se ještě chodilo do školy, do práce, horečně (a často tajně) se strojil stromek, stavěl betlém a do poslední chvíle utajovaly dárky. Doma to už začínalo vonět bramborovým salátem, smaženým kaprem a vanilkou. Tma padla brzo, už o čtvrté odpoledne, a bylo radno hlídat tu hodinku, kdy v rozhlasu přece jen zazněly koledy (Jezulátko bylo přece nežádoucí), pak Sukova serenáda a už tu konečně bylo „vánočno“. Opravdické.
Otázkou zůstávalo, jak opravdicky se dály další věci. Po večeři jsme museli ještě umýt a utřít nádobí a pak někde zazvonil zvoneček a za zvuku koled (zpívaných vlastními ústy) se šlo ke stromečku a k nadělení pod ním. To nadělování bylo otázkou zastřenou tajemstvím. Jak se stalo, že se pod stromkem ocitly balíčky tu s dřevěným vláčkem, tu s pastelkami, tu s knížkou, tu s ponožkami či rukavicemi? Jak to ten Ježíšek zařídil, že pronikl zavřenými okny a dodal žádoucí podarování?
Nevím už, kdy nastal ten přelom a my s bráškou byli uznáni za dostatečně vyspělé, abychom poznali skutečnou skutečnost. Ach jejej, co je tedy „opravdické“ – a ne pouze tradiční, poetické, kouzelné… Vzali jsme na vědomí, že dárky nenosí Ježíšek, že jsou od našich blízkých. (Že to takhle vymyslel Martin Luther, jsem se dozvěděla až o desítky let později.) Kdo přežil tuhle krizi vánoční víry a přijal, že tím pravým vánočním darem, Bohem darovaným, je Ježíš sám, měl opravdickou šanci ve své křesťanské víře růst.
Jak vypadají Vánoce po letech letoucích a bez těch, kdo nám je v dětství připravovali? Jak vypadaly, když jsme je připravovali my svým dětem? A jestlipak jsme ke svému stolu zvali modlitbami Ježíše, toho darovaného?
Jak vypadají Vánoce dnes? Z koled se staly odrhovačky. Jít do kostela na „půlnoční“ už není „protistátní“ dobrodružství. Všeho zboží je tak plno, že obdarovávání nějak ztrácí smysl.
Co bylo za mlada téměř hmatatelné, stalo se nedostupným a vzpomínky se jaksi shlukly do jednotlivých obrazů.
Touha ovšem naznačuje, co nadále smysl má. Být s těmi, kdo mě obdarovávají svou blízkostí, být sám jim bližním. Dodržet tradici, rozzářit svátky svíčkami, prskavkami, vůněmi a písněmi, jít (třeba až na Boží Hod) poděkovat do sboru za všechny Boží dary, jichž se mi přes rok dostalo. Těm, kdo chtějí v těchto chvílích zůstat sami v tichu vzpomínek, to dopřát, ale zároveň jim darovat pocit, že nejsou osamělí a zbyteční.
V letech, kdy jsem bývala osamělá, nacházela jsem útěchu v nádherném textu písničky Pavly Zachařové a Luďka Svobody: „Možná, že letos budeš sám a nepřijdou ti hosti, a tak ti zazpívám, do dálky zazpívám koledu o radosti. O tom, jak padá, padá svatý déšť, slova tvých bázní odplaví, vánoční Ježíš v tichu modliteb večeři ve dvou připraví…“ To pak navzdory všemu nastávají opravdické Vánoce.
Jana Wienerová
Český zápas č. 52 z 24. 12. 2023
