Od čtvrtka do soboty (8. -12. 7.) jsem měl možnost účastnit se konference Charis, která se konala na brněnském výstavišti.
Celý pětidenní program nesl motto z knihy Přísloví (4,23): „Především chraň své srdce, neboť z něj vychází život.“ Právě srdce – jeho zranění, uzdravení, schopnost odpouštět i otevřít se Bohu a druhým lidem – se stalo ústředním tématem mnoha přednášek, modliteb a osobních svědectví.
Překvapil mě už samotný rozsah konference. Do Brna přijelo více než pět tisíc účastníků a obrovský pavilon výstaviště se na několik dní proměnil v prostor modlitby, zpěvu a setkávání. Přestože konference vyrůstá především z prostředí římskokatolické charismatické obnovy, nepůsobila uzavřeně ani výlučně. Mezi účastníky i řečníky byli křesťané z různých církví a společenství.
Program začínal společnou modlitbou chval, po níž následovaly přednášky, svědectví a bohoslužby. Ve čtvrtek se hovořilo o ochraně lidského srdce a také o odpuštění, které si často přejeme, ale nevíme, jak k němu skutečně dojít. V pátek zaznělo téma prosby z modlitby Páně „Odpusť nám, jako i my odpouštíme“ a David Novák z Církve bratrské mluvil o tom, co znamená nezarmucovat Ducha Božího (Ef 4,30n). Sobotní program se věnoval ideologickým příkopům a usmíření křesťanů.
Charis však nebyla jen konferencí v obvyklém smyslu slova. Nešlo pouze o to vyslechnout si několik podnětných řečníků a odnést si poznámky. Přednášky se střídaly s modlitbami, chválami, adorací, slavením eucharistie i chvílemi ticha. Součástí programu byla rovněž přímluvná modlitba, osobní svědectví, nabídka duchovní literatury i řada paralelních setkání pro mladé lidi, rodiny a děti. Celá akce měla velmi uvolněnou a současně soustředěnou atmosféru. V některých okamžicích jsem měl dojem, jakoby rozlehlým pavilonem skutečně vál Duch svatý.
Silným rysem konference byl její ekumenický charakter. Vedle římskokatolických kněží, řeholníků a laiků zde vystupovali také lidé například z Církve bratrské či Českobratrské církve evangelické. Rozdíly mezi jednotlivými tradicemi nebyly popírány, ale zároveň nestály v centru pozornosti. Společným středem byl Kristus, modlitba a touha po smíření. Ekumenismus zde nepůsobil jako formální prohlášení nebo zdvořilostní gesto. Byl přirozeně prožíván ve společném naslouchání, zpěvu a modlitbě.
Pro člena Církve československé husitské bylo zvlášť pozoruhodné sobotní vystoupení věnované usmíření křesťanů. Františkán Jakub Sadílek zde mimo jiné hovořil o postupné rehabilitaci mistra Jana Husa. Připomněl změnu pohledu římskokatolické církve na jeho osobnost a slova papeže Jana Pavla II., který ocenil Husovu mravní odvahu a zařadil jej mezi ty, kdo usilovali o reformu církve. V roce 1999 papež zároveň vyslovil hlubokou lítost nad krutou smrtí, která byla Janu Husovi způsobena, i nad následnou ranou, konfliktech a rozdělení v českém národě.
Při této přednášce mě napadlo, že by vůbec nebylo od věci, kdyby se některého z příštích ročníků konference aktivně zúčastnil také někdo z naší Církve československé husitské. Ne proto, abychom zde obhajovali vlastní tradici nebo zdůrazňovali rozdíly, ale abychom do společného rozhovoru přinesli zkušenost církve, která se vědomě hlásí k odkazu české reformace a současně od svého počátku usiluje o ekumenickou otevřenost. Téma Jana Husa, reformy církve, smíření a překonávání historických zranění představuje prostor, v němž má CČSH bezpochyby co nabídnout.
Ze tří dnů na konferenci si nakonec neodnáším pouze vzpomínku na konkrétní přednášky. Zůstává ve mně především obraz tisíců lidí, kteří se společně modlí, zpívají a hledají cestu k odpuštění. Charis mi připomněla, že chránit své srdce neznamená uzavřít je před světem. Znamená pečovat o ně tak, aby v něm nezvítězila hořkost, strach nebo nenávist, ale aby z něj mohl vycházet život – pro nás samotné, pro naše církve i pro lidi kolem nás.
Patrik Čermák, člen Ústřední rady CČSH
Ilustrace: Oficiální plakát konference
