V závěru loňského roku vyšla kniha, která odpovídá aktuální potřebě porozumět podobám současného českého pravoslaví a roli pravoslavných církví na české náboženské scéně.
Tato potřeba nevyplývá zdaleka jen z toho, že Pravoslavná církev Čech a Moravy se z okrajového postavení rychle stala druhou největší náboženskou institucí v Česku. Ještě důležitější je to, že se v ní odrážejí politické (a následně dokonce i vojenské) zápasy naší doby a naší části Evropy a migrační pohyby, které s těmito zápasy částečně souvisejí.
Na sborníku pěti studií se podílelo osm autorů. Jeden z editorů, pracovník Sociologického ústavu AV ČR a pedagog na Fakultě humanitních studií UK Zdeněk R. Nešpor, v úvodní textu poukázal na onu výše zmíněnou aktualitu diskuse o pravoslaví v Česku a proměně (možná už trvalé), kterou pravoslaví v současnosti českému náboženskému prostředí přineslo. První studie rusisty a slavisty Hanuše Nykla poskytuje krátký a hutný vhled do pravoslaví a do jeho historie v českých zemích. Nevelký rozsah studie neumožňuje uvedení mnoha nových informací, ale cenná je například zmínka o existenci zastupitelství Ruské pravoslavné církve ( od roku 2007 je toto zastupitelství registrováno českým státem pod názvem Ruská pravoslavná církev, podvorje patriarchy moskevského a celé Rusi v České republice) v Karlových Varech již od roku 1979 nebo o chrámech této církve při velvyslanectví Ruské federace v Praze, fungujících mezi lety 1999 a 2023 (s. 31). Také je připomenuto, že Pravoslavná církev v českých zemích a na Slovensku (PCČZS) má od roku 1999 své zastupitelství v Moskvě (s. 32). Některé údaje jsou v Nyklově studii vhodně aktualizovány, a tak je možné se například dozvědět, že oficiálních církevních obcí PCČZS bylo roku 2024 již 88. Nově (od srpna 2025) u nás působí Pravoslavná církev Ukrajiny (viz též poznámka na s. 16), jejíž návrh na registraci byl ovšem zamítnut (viz zde). Z nekanonických pravoslavných církví je v Nyklově studii zmíněna Řecká pravoslavná starostylní církev, jíž jsme se v Náboženském infoservisu několikrát věnovali (naposledy zde).
Zdeněk R. Nešpor je autorem druhé studie s názvem Pravoslavní imigranti a pravoslavná církev. Vznikla na základě terénního výzkumu, prováděného v letech 2024 a 2025 za obtížných podmínek, protože řada respondentů se obávala postihu za poskytnutí informací nebo jejich zneužití (s. 38–39). Část současného života církve tak vystihují dva mezititulky Nešporovy studie: Mocenské boje uvnitř pravoslavné církve a Ekonomické aktivity (vedení) pravoslavných. Se závěry výzkumu seznámil Nešpor a jeho spolupracovníci veřejnost v publikaci Bezpečnostní rizika Pravoslavné církve (k dispozici je zde). Představena je v článku Česká pravoslavná církev jako bezpečnostní hrozba.
Autory další studie, Michala Vašíčka a Vratislava Karpíška, spojuje jejich pracoviště, Slovanský ústav AV ČR (Karpíšek je v ústavu doktorandem) i jejich praxe univerzitních pedagogů. Pro sborník připravili výsledky terénního výzkumu národní a náboženské identity mezi imigranty z Ukrajiny z let 2024 a 2025. V závěru studie shrnují (s. 73–74), že ukrajinští imigranti prožívají v kontextu rusko-ukrajinské války řadu konfliktů ve vztahu s majoritní společností i uvnitř svých komunit. K jejím zdrojům patří i „rozdílné regionální a sociokulturní zkušenosti“ (s. 74) spolu s jazykovými a náboženskými rozdíly. Náboženství ovšem nezpůsobuje jen rozdělení (především na pravoslavnou a řeckokatolickou tradici), ale disponuje i integračním potenciálem.
Ve sborníku ovšem naštěstí nezůstávají stranou ani menšinové konfese ukrajinských imigrantů. Věnovala se jim ve svém výzkumu Kateřina Horská, vědecká pracovnice Sociologického ústavu AV ČR. Z rozhovorů s respondenty, mezi nimiž byli adventisté, baptista, pentekostalista i stoupenci alternativní religiozity, vyplynulo cenné zjištění, které příslušníky náboženských menšin odlišuje od věřících pravoslavné a řeckokatolické církve, o nichž pojednávala předchozí studie. Autorka ho v závěru formulovala (s. 91–92) takto:
Výzkum ukázal, že na rozdíl od očekávání nedochází v důsledku přesunu do výrazně sekulárnější společnosti k oslabování religiozity (tzv. efekt Gare du Nord -tím se symbolicky označuje jev, kdy migranti zanechají svou víru „na nádraží“ při příjezdu z religióznějších oblastí do sekularizovaných měst, vysvětluje autorka na s. 80). Naopak – víra pro mnohé nabývá na významu. Tento jev lze pravděpodobně vysvětlit tím, že náboženské přesvědčení respondentů nebylo v zemi původu formováno pod tlakem většinové společnosti, ale často se utvářelo až v dospělosti a navzdory společenským očekáváním. Je tedy hluboce vnitřně motivované, což posiluje náboženskou autonomii a odolnost vůči vnějším změnám.
To je – zdá se – velký rozdíl i oproti bulharským imigrantům. Jejich náboženský život je v českém prostředí často redukován na oslavu lidových svátků, motivovaných křesťanstvím, ale i předkřesťanskými tradicemi, a to při deklaraci jejich příslušnosti k pravoslaví. Vyplývá to z páté studie, kterou připravili etnologové Jaroslav Otčenášek (druhý editor sborníku) a Barbora Navrátilová. Je výborné, že svůj výzkum ve studii doplnili i o informace o jiných imigrantech z Balkánu nebo o podobě pravoslaví v Bulharsku a že ho navázali na starší studie o bulharské imigraci do českého prostředí.
Poslední studie se netýká ani pravoslavných, ani imigrantů do Česka, ale funerální kultury muslimů v Rakousku. Tento tematický posun je pravděpodobně příčinou typograficky nešťastné závorky v titulu sborníku, pojednávajícího „(nejen) o pravoslavných“ v Česku. Sama studie Martina Klapetka, islamologa a religionisty z Teologické fakulty v Českých Budějovicích, je ovšem výborná a je dobře, že byla do sborníku zařazena. O něco dříve než sborník vyšel Klapetkův článek o funerální kultuře migrantů i v časopise Dingir (článek Martina Klapetka „Zrcadlo islámu v diaspoře: Funerální kultura sděluje, jaký je islám imigrantů“ doplňuje v tomto čísle článek Martina Lednického a Abrahama Maurera „Němí svědkové integrace: Muslimské náhrobky v Česku“).Ten je ovšem podstatně kratší a zapadá do populárně odborného stylu časopisu.
Editorům sborníku se tedy na relativně malé ploše 160 stran podařilo shromáždit relevantní a – jak již bylo řečeno – velmi aktuální studie.
Zdeněk Vojtíšek, dingir.cz
Foto: přebal knihy
