(ČZ 21/2025) Je tomu tak, církev poskytovala a poskytuje bezpečí svým farníkům.
Čteme o tomto pocitu hned v druhém čísle z 19. května roku 1945, kde mezititulek článku se ptá: „Čím přispěly církve v zápase za svobodu?“ a autor odpovídá: „Rozhodující bylo to, co dělaly u nás církve doma… Kněžstvo poskytlo v překvapující míře duchovní posilu odvážným vlastencům, a že se stalo páteří národního odporu proti nacistickým vetřelcům… Také československá církev a českobratrská církev evangelická v celku velmi dobře obstály.“
Až pro dnešní dobu zní překvapivě zahraniční ohlas nejen u Gorazdovy pravoslavné církve. Můžeme tak číst: „Vedoucí představitelé skotské církve a ostatních evangelických církví ve Velké Británii náš zápas za osvobození republiky velmi vřele podporovali a mají další zájem o další osud země Husovy. Pro pěstování těchto náboženských styků jsme založili 6. července roku 1940 ve Westminsterském opatství Anglicko-česko-slovenskou křesťanskou společnost. Jejími patrony jsou Edvard Beneš a přední anglický právník hrabě Sankey. V čele této společnosti stojí arcibiskup z Canterbury a děkan Svatopavelské katedrály v Londýně.“
Pochopitelně, že se s veškerými změnami politickými, a tím také personálními, rozvinul boj o církev. Proto hned již v prvním čísle 8. května 1945 vyšel „bojovný“ článek „Církev do nového života“, a to s povzbudivými slovy pro budoucnost: „Církev tu byla, jest a bude, ale záleží na tom, aby nebyla jen tělesem, třeba spořádaným a jednotným, je třeba, aby byla hnutím, které strhuje jiné s sebou, které hýbe světem malodušných a dává možnost tvůrčího rozvinutí. A proto došlo u nás ke změně, které jste četli v Poselství… Kdyby tu byl dr. Farský, měl by z nás radost.“
Vzhledem ke změně, a velmi dobře to známe, bylo potřeba prověřovat. Tak se nedivme v druhém čísle roku 1945 v článku „Změna“ od autora Miroslava Kouřila, když píše svůj úvodník, dnes řečeno editorial: „Máme dnes v církvi různé lidi. Většina jich má jasno v hlavách a ví, co chce, a zbytek je sestaven z takových, kteří si libují v zlaté střední cestě; konečně je malá vrstvička, která není spokojena. To je dnes stav – po změně: za doby protektorování to bylo obráceně (ta malá vrstvička vládla a uplatňovala moc a většina musela mlčet, neboť o demokracii se nesmělo mluvit, a když tak jenom s opsáním.)“
Tolik „přičichnutí“ k tehdejší atmosféře doby roku 1945, kdy s „velkými slovy“ (viz dále) Miroslav Kouřil píše: „Změna otevřela současně perspektivy úkolů.“ Byla to také i doba, kdy v naší církvi dochází k volbám rad starších, diecézních rad, ústřední rady, biskupů a patriarchy.
Před 40 lety
Řečnicky, čas trhl oponou, přenesme se o čtyřicet let dále do květnových dnů roku 1985. Pochopitelně nechybí vzpomínka v článku „Revoluční dny roku 1945 v Husově sboru na Vinohradech“ a ta se de facto opakuje každoročně. Je zde drobná, až formální připomínka 5. května v Terezíně bez jakékoli souvislosti s naší církví. Rovněž 5. května 1985 v čísle 18 na první stránce je červeně vytištěné Prohlášení CČSH k 40. výročí osvobození naší vlasti sovětskou armádou, které začíná Žalmem 113,24 „Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho.“ Prohlášení má charakter jakéhosi kázání, na jedné straně připomínající nasazení životů v boji s fašismem a na druhé straně připomínka, že za okupace zněla z kazatelen slova povzbuzení a pomoci „posílena Božím slovem“. Nechybí vyjádření podpory mírové iniciativě Sovětského svazu a celého socialistického společenství s poznámkou, že „Bůh má rád lidi toužící po spravedlnosti a pracující pro pokoj a mír.“
Mezi těmito řádky jsme uměli číst a vyhledávat pro nás tehdy opojná slova. Například o biřmování psaná 12. května 1985: „Je klidné nedělní ráno, Prahou pospíchají snad jen kroky věřících, směřujících do chrámů, kostelů, sborů a modliteben. Bílá neděle. Letos jsme tuto neděli s jedenácti biřmovanci, jejich kmotry a rodiči prožili podobně. Byla to neděle vykročení…“ Článek ve stejném čísle „Zapři sám sebe“ působil v té době totality až revolučně, když začíná z Lukášova evangelia (9, 23): „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, nos každého dne svůj kříž a následuj mne.“ Význam jsme chápali po svém a nosili svůj kříž. Dnes zřejmě nikomu nedochází, že očím cenzora nemusela napsaná slova ujít, mohl potrestat autora za provokační větu v článku „Setkání s dobou“: „Našinec si to ani tolik neuvědomuje, ale byly to obraty, kterými prošel náš národ během první poloviny tohoto století! Mně to došlo až po rozhovorech s cizinci. Takové země jako Švédsko, Anglie nebo Spojené státy! Třebaže jejich vnitřní vývoj bývá rozporuplný, děje se však po generace stále v rámci jednoho neměnného – státního zřízení.“ Navíc tento článek píše o dvojznačných slovech sice za okupace, ale našinec je hledal v tisku i v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.
Na závěr citujme z tehdejších myšlenek, které jsme chápali nikoli jako redaktorskou výplň prázdného místa na novinovém papíře, ale jako vzkaz o možné jiné době: „Naše naděje je tak jistá, jako bychom už měli, v co doufáme; nepochybujme tedy o tom, co Pravda slíbila, neboť nemůže ani klamat, ani být oklamána. Círk. otec Augustinus k Ž 133.“
Mirko Radušević
Český zápas č. 21 z 25.5. 2025
Na snímku: První vydání Českého zápasu 8. května 1945
