(ČZ 50/2024) Chcete pôôkázat na město o nás, na ktery se sepó morovy rane, včetně té skôtečné v roce 1714, só nélepši to podminkê v Letovle. Spomináme v sóčasné hêstorii v červenco 1997, kde bêla tisíciletá voda, v červnô 2004 pak město bêlo pobořeno tornádem, v roce 2006 opět bêla povodeň take, e zas letos v září.
Navštívili jsme hanácké město, na které jako by dopadaly morové rány, i zdejší litovelský Husův sbor, kde nám farářka Lucie Haltofová vysvětlila bez hanáckého nářečí, jak to v Litovli s povodněmi chodí: „Řeka Morava se v Litovli vylévá každý rok, ale vodu většinou zachytí zdejší lužní lesy a k povodním nedochází. Jakmile je ale vody více, například když přijdou velké srážky do Jeseníků, voda v Litovli stoupne a zaplaví domy.“
Jak to, že Husův sbor zůstal ochráněn? Stal se zázrak?
„Ano, téměř zázrak“, usměje se. „Jedno z šesti ramen řeky Moravy teče od autobusového nádraží pod radnicí, pod náměstím, lze ho spatřit v naší ulici, a teče také pod naším kostelem. Zázrak nastal tím, že Radniční Moravu (zvanou také Nečíz podle středověkého slova Nečeti – téci), krizový štáb ve spolupráci s Povodím Moravy zreguloval, a do tohoto ramene vodu nepustil. Takže jsme zůstali v suchu a v bezpečí. Husův sbor zaplaven nebyl, přestože máme ve sklepě studnu napojenou na Nečíz,“ vysvětluje farářka Lucie a mluví dále o svých farnících, kteří prožili doslova nejen hodiny, ale dny hrůzy.
Jedním z těchto postižených je sestra Alena Macková: „Voda přišla v neděli 15. září kolem deváté večer a do jedenácti hodin dopoledne voda stále rychle stoupala. Moc jsme se nevyspali. Kontrolovali jsme výšku hladiny. Cítili jsme velikou bezmoc.“
Stejně tak na facebooku jeden litovelský občan rezignovaně napsal: „Bohužel, to je realita a nikdo s tím nic neudělá…“
Sestra Alena dále popisuje: „Sdělovací technika fungovala perfektně. Radní co dvě hodiny vyhlašovali upozornění a stav řeky z městského rozhlasu. Lidé dávali na facebook informace a fotky, kde už je voda zasáhla, a tak jsme byli částečně dopředu připravení. Stejně tak i my jsme pak dávali echo dál ostatním. Lidé zprávy brali vážně, vynášeli nábytek, spotřebiče a další věci do horních pater svých domů. Nejcennější věci odvezli mimo Litovel. Díky internetu preventivní opatření zafungovala dobře a my, pamětníci povodně ještě z roku 1997, jsme věděli, co dělat.“
Přesto se stávalo – zejména u starších lidí, že se dostávali do zoufalé situace. Například manžele Pokorné museli evakuovat hasiči vprostřed noci přímo ze zatopeného domu kuchyňským oknem do záchranného člunu. Byly to dramatické okamžiky. Z nedaleké vsi Tři Dvory sváželi lidi na člunech do sokolovny v Litovli, kde pro ně bylo připraveno zázemí a nocleh.
Jeli jsme se do Tří Dvorů podívat. Šestaosmdesátiletá sestra Pokorná otevírá okno, ze kterého ji v září hasiči zachraňovali. Zve nás dovnitř do domku: „Pořád ještě vysoušíme, je to neustálý proces. Vidíte tu čáru, až sem stoupla voda. Tekla dovnitř sklepem a také zvenčí dveřmi. Ale nejen, že se dovnitř dostala voda, ale s ní také bahno a bláto.“ Sestra Pokorná ukazuje v obýváku na stěnu. Je vidět, že dům je stále mokrý. V kamnech se topí, zde i v ostatních domech jedou naplno vysoušeče. Někteří lidé si však postěžovali, že za elektřinu teď platí tisíce korun navíc.
Po Litovli nás vozí sestra Vlasta Zemánková, výborná řidička, v úzkých uličkách města se vyzná. Je rozená Hanačka a mluví hanáckým nářečím. Podává ruku: „Tož vítajtê u nás.“ Protáhne zpěvavě slova a ukazuje zahradu, kudy se valila voda. „Tuta bečka s kvitky a hlinou stála tu a voda ju odtáhla až sem,“ ukazuje sestra Zemánková několikametrovou vzdálenost, kterou sud s ibišky díky vodě urazil. Nastartuje Fábii a její manžel nám strká do rukou plato vajec. Říká: „Takové jste určitě ještě nejedli.“
Myslíme na typickou hanáckou pohostinnost, zatímco nás sestra Vlasta veze k dalšímu domu, tentokrát osmdesátileté varhanice sboru, sestry Jitky Soldánové. Kolegyni ještě v autě zazvoní telefon a ozývá se z Prahy z Dejvic farář Lukáš Volkman. Uspořádal sbírku na vysoušeče. Oznamuje litovelským, že je v neděli přiveze. S Litovlí ho váže osobní pouto, protože jeho dědeček, bratr farář Alois Volkman, pocházel z nedalekého Chudobína.
varhanice a provází nás krásným, nedávno postaveným domem, kde se již pracuje na obnově stěn.
Stejně zde jako i jinde vidíte na domech zvenčí i zevnitř odstraněnou omítku až na cihlu. Právě teď před Vánoci o adventu začínají lidé v Litovli práci na obnově. Museli čekat, až vlhkost ze stěn alespoň trochu zmizí. Nejtěžší byl začátek, kdy lidé chodili ve svých příbytcích v holínkách a nemohli nic dělat, protože voda se z důvodů statiky nesmí odstranit naráz, ale postupně a pomalu, aby se dům pro vnější tlak zeminy nesesunul.
Sestra Alena Macková nás provází svým domem, ukazuje, co voda způsobila a vzpomíná: „V prvním momentě cítíte bezmoc, všude je voda, která zaplavila zahrady, domy, všechno, co jste po léta budovali. Když voda opadne, tak vidíte spoušť. Podléháte beznaději. Samozřejmě jsme se modlili. V uších mi zněla slova Žalmu 121: Pozvedám oči k horám, odkud mi přijde pomoc..? A neočekávané se stalo skutkem: zazvonil u nás pan Bartík z Apoštolské církve a nabídl pomoc. S manželkou u nás pracovali tři dny a otloukali omítku.“
Museli jsme se při naší reportáži z Litovle zeptat na v nouzi nejnutnější – peníze. Vždyť je potřeba zaplatit řemeslníky a veškerý materiál na opravy škod způsobených povodní.
„Lidé museli pochopitelně použít peníze ze svých úspor, pomáhala rodina, a město dalo všem jednorázovou dotaci deset tisíc korun na úklidové a čisticí prostředky: na desinfekci, košťata, rukavice a podobně. Deset tisíc korun nám také ihned poslali přátelé a sympatizanti naší církve z Prahy. Zdá se to málo, ale my jsme je hned rozdělili a rozvezli mezi nejzasaženější členy obce. Bylo to především vyjádření účasti a podpory. Velkou radost nám udělala sbírka naší církve a stejně tak vysoušeče darované našemu sboru. Ty budeme půjčovat podle potřeby. Opět připomeňme, že Litovel jsou hanácké Benátky, stojíme na vodě včetně naší fary, mokro a vlhkost jsou tu stále.“
Víme, že v šoku z přírodní katastrofy nestačí pouze materiální pomoc, a tak se ptáme na pomoc duševní. „V tom pomohla velká vlna solidarity. My ze sboru jsme navštěvovali nejstarší členy obce. Ke zmíněným deseti tisícům jsme přidali Boží slovo, podporu i modlitbu. Během povodní jsme byli stále v kontaktu. Telefonovali jsme si, zjišťovali, co kdo nejvíc potřebuje. Na čas jsme zůstali bez elektřiny a pak i bez mobilního signálu. Byl to zvláštní prožitek. V dnešní době už na to nejsme zvyklí. Lidé, zvláště ti starší, byli za zájem vděční, byly to těžké chvíle.“
Jak je tomu nyní, ptáme se…
„Dojemná byla nedělní bohoslužba, kdy jsme už věděli, že se valí voda a brzy zasáhne Litovel. Obavy a úzkost byly cítit ze všech stran. Modlili jsme se společně, lidé si v tichosti podávali ruce, zpívali jsme. Za pár hodin byla voda ve většině ulic. Celý týden jsme se pak neviděli, protože lidé byli uvězněni ve svých domovech. První bohoslužba po povodni byla naplněna vděčností a chválou. Nikdo z nás neztratil svůj život. Díky Bohu. Nyní je prvotní šok za námi. Ale duševní a duchovní podporu budou postižení potřebovat daleko déle.“
„Během povodně k sobě byli lidé milejší, ohleduplnější, ochotněji si navzájem pomáhali. Prožívali jsme stejné starosti, problémy a vzájemně se povzbuzovali. Kéž by to tak bylo i nadále.“
Ve vlaku zpátky do Prahy v nás zůstává zvláštní pocit, a když píšeme tyto řádky, vrací se. Je to pocit hřejivé lidské sounáležitosti, který na nás na Hané v Litovli dýchnul.
S Hanáky z Litovle – města, které, světe div se, má ve znaku štiku a kapra – se o starosti a radosti podělili
Klára Matoušová a Mirko Radušević
Foto: Autoři článku, sestra Macková, úvodní foto hasiči Litovel
Český zápas 50/2024 z 19. 12. 2024
