(ČZ 46/2024) Pojďme po stopách událostí, jak se odehrávaly v redakci Českého zápasu ve významných historických dnech kolem 17. listopadu v roce 1989.
I tehdy se jednalo o malou redakci, skládající se ze dvou lidí. Listujeme ročníkem 69 Českého zápasu a dostáváme se k datu 19. listopad 1989, to znamená dva dny po sedmnáctém listopadu. Je jasné, že u týdeníku s delší výrobní lhůtou nebylo možné očekávat, že se zde objeví aspoň zpráva k dění na Národní třídě. Nalezneme jen připomínku výročí smrti Jana Opletala a článek o zavření českých vysokých škol, který má název „Smutný podzim 1939“. Úvodník týdeníku byl o Ježíšovi („Ježíš – první nový muž“) s konstatováním, že s ním „nastalo nové počítání času, ale nový čas nenastal – nevydali jsme se po Ježíšově cestě“. Mimo jiné v tomto čísle najdeme rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Foglarem a knihu na pokračování autora Ladislava Mušky „Na stopy padal sníh“. Jednalo se o knížku, která tehdy nesměla vyjít. Zaujme nás objednávka pro čtenáře Českého zápasu s uvedením, že od dalšího roku se týdeník stejně jako všechna periodika zdraží a bude stát 1 Kč. Navíc již v posledním říjnovém čísle vyšla anketa „Co vás zajímá na Českém zápase?“.
Bouřlivé dny
Ke svědectví bouřlivých dnů voláme tehdejší zástupkyni šéfredaktora Janu Wienerovou, která je v současnosti farářkou v Broumově. Barvitě líčí situaci těsně po 17. listopadu: „Český zápas se shodou okolností tisknul v tiskárně vydavatelství Melantrich na Václavském náměstí, což je ona budova uprostřed náměstí s pověstným balkónem. Chodili jsme tam ´lámat´ číslo a znali jsme se zde se sazeči a metéry. Také korektory, což byli odstavení zkušení redaktoři z osmašedesátého. Ti uměli perfektně česky a vychytávali nám veškeré nejasnosti a opravovali chyby v časopise. S nimi jsme probírali nastalou situaci i dění na slavném balkóně Melantrichu. Říkali: Je to sice vzrušující, ale když se nehne celá země, tak Praha to neutáhne! Byli všichni celí rozpačití a báli se, že se lidi k bouřlivé vlně nepřidají,“ vypráví tehdejší redaktorka Jana Wienerová. Dále vzpomínala, jak se také účastnila „vývozu“ revoluce do Jaroměře.
Již v dalším čísle týdeníku Českého zápasu, který vyšel 26. listopadu 1989, se podařilo vtěsnat na první stranu dopis patriarchy CČSH Miroslava Nováka předsedovi vlády s tím, že za věřící „vznáší stížnost na neúměrné a hrubé použití moci“. Dopis uzavírá mimo jiné slovy, že „obušky, psi a pohotovostní oddíly nejsou vhodnými nástroji ke konstruktivnímu dialogu.“ Pod dopisem je reakce redakce ČZ, která se přidává k prohlášení patriarchy a stejně tak s redakcí i zaměstnanci ÚR CČSH. Navíc je otištěn otevřený dopis bohoslovců CČSH. Ke studentům připojili své podpisy i pedagogové a pracovníci Husovy čs. bohoslovecké fakulty v Praze.
Práce za minulého režimu
„Bylo to vzrušující, zajímavé, ale v tu chvíli nikdo nevěděl, jak to dopadne,“ pokračuje ve vyprávění o dění kolem 17. listopadu Jana Wienerová a přerušujeme ji, aby nám popsala, jak redakce pracovala ještě před tímto datem.
„V redakci jsem pracovala od roku 1984 na částečný úvazek a od devětaosmdesátého na poloviční. Mým šéfem byl Vlastimil Zítek, který se pak stal olomouckým biskupem. Byl to vzdělaný teolog a navíc literárně velice zdatný. Měl velký přehled a věděl, jak a co napsat, abychom nenarazili. Šlo zejména o cenzuru, která se dělala vlastně předběžně, neboť když byla dodatečná, tak to byl velký malér. Znamenalo to pokuty a poměrně citelné zásahy. Proto se redakce držela spíše při zemi. Po roce 1990 nastal zlom s vydáváním a v redakci nám již o rok dříve začal vypomáhat bratr Miroslav Palčovič. Najednou jsme měli také spoustu lidí, kteří chtěli vydávat v Českém zápase. Byli to lidé, kteří byli s církví v kontaktu třeba ve svém mládí. Vraceli se k ní a chtěli přispět tím, co uměli – psali dobrou poezii i prózu a nabízeli spolupráci. Vydávali jsme až deset tisíc kusů, což bylo víc než odběratelů, neboť bychom nemohli tisknout na rotačce a tenkrát jsme museli ´vyrábět´ časopis až s třítýdenním předstihem.“ Delší výrobní lhůtě odpovídá také i pozdější reakce na aktuální dění. K tomu sestra Wienerová poznamenává: „Občas se nám podařilo přes tiskaře v Melantrichu prosadit vysázení a vytištění aktuálnější zprávy.“
A tak se 3. prosince, o první adventní neděli, objevuje od sestry Wienerové úvodník „Všechno bude nové“, ve kterém mimo jiné až symbolicky významově k přelomové době píše: „Advent je především dobou zaslíbení a očekávání. Máme-li však patřit novému času, nemůžeme čekat nečinně.“
Na první straně tohoto čísla vychází i důležitý článek patriarchy Miroslava Nováka „Církev československá husitská k současným i budoucím dnům naší vlasti“. Na článku je důležité předsevzetí v navázání směřování církve na II. sněm z roku 1947. V tehdejším prohlášení se také uvádí: „Socialistická společnost musí být stejně spravedlivá ke všem vrstvám obyvatelstva. V tomto směru jsme též zavázáni dbát o to, aby mravní bytost žádného člověka nebyla lámána křivdami a protivenstvími.“
Dále zde najdeme osvětlující články „Jak to bylo 17. listopadu“, „Co je Občanské fórum“ a také Stanovisko studentů čs. bohoslovecké fakulty.
Foto: Jana Wienerová v redakci Českého zápasu
Slovo do vlastních řad
Zajímavé je svědectví sestry Wienerové o tehdejší nečekaně mnohem širší práci redakce Českého zápasu: „My jsme se jako redakce tehdy snažili naší církvi dát najevo, že přece jen je škoda chodit jen v úzkých církevních kolejích. Že existují také další schopní lidé trochu jiného pohledu a jde také o jiný než teologický klíč k problémům, který se tehdy v Českém zápase vyskytoval.“
Zdálo by se, že koncem roku 1989 se Český zápas v dalších číslech vrací do svého již zaběhaného stylu jen s výjimečnými oznámeními jako „Stanovisko CČSH“, v němž vítá prohlášení vlády ČSSR, nebo zpráva „Vrátí se teologie na univerzitu?“. Přece jen se začaly ozývat hlasy podávající důkaz o otevřené atmosféře tehdejších dnů a měsíců, na což narážela sestra Wienerová. Tak se v posledním čísle roku 1989 objevuje článek čtenáře „Několik vět k mé církvi“. Bratr Josef Lukeš píše nejen o svém utrpení za minulého režimu, ale pozvedá hlas k církvi: „Kdyby někdo zlatými slovy hovořil a teologickými znalostmi převyšoval, a přitom mu chybí skromnost, pokora a příkladnosti vlastního života, nic dobrého svým planým povídáním nepořídí.“
Ovšem ještě kritičtěji a jasněji to napsala začátkem roku 1990 v druhém čísle ČZ čtenářka, která se podepsala písmeny „Mmi“. Napsala „Dopis redakci Českého zápasu“, ve kterém mimo jiné uvádí: „Po léta sleduji jako laik Český zápas. Slovo zápas v nadpisu pro mě znamenalo hovořit o všech problémech prav-divě, otevřeně, věcně, klidně, s porozuměním pro druhý názor, tedy doslova duchovní zápas o vyšší kvalitu pravdy. Dost nelibě jsem nesla obecně užívanou přezdívku, která – s humorem našemu lidu vlastním v dobách zlých – zaměnila poslední písmeno v názvu na ´ch´. To však by už mělo patřit minulosti a v časopise by měl nastoupit opravdu bratrský (sesterský) dialog.“
Asi se ptáte, proč to čtenářka psala. Jde totiž o reakci na výše uvedené prohlášení vedení CČSH o navázání směřování církve na II. sněm z roku 1947. Čtenářka uvádí: „Nic proti usnesením. Mě jen šokovalo, že víc jak 40 let od sněmu z těchto usnesení nebylo nic prosazováno a uskutečňováno v životě církve.“
Jinak v redakci musel po 17. listopadu zavládnout nový duch a nadšení, aspoň to vyplývá ze slov sestry Wienerové, když jí popisujeme stránku v třetím lednovém čísle Českého zápasu s Václavem Havlem na titulce: „Že jsem psala, že tiskneme v Melantrichu, kde je ten slavný balkón? A že byl právě zvolen Václav Havel prezidentem? No prosím, vidíte, to ani nevím, že jsem byla až takový reportér a psala k zvolení prezidenta (smích). Když volili Havla, šla jsem kolem Jiráskova mostu a zjistila, že náhle zmizela zelená maringotka, která tam stála a ze které sledovali Havlův byt. Tehdy to byly takové zajímavosti.“
Anketa
Shora píšeme o tom, že Český zápas publikoval ještě před sametovou revolucí čtenářskou anketu „Co vás zajímá na Českém zápase?“ Nakonec se proto ptáme sestry Wienerové, jak anketa dopadla. Její výsledek by mohl být zajímavý i pro nás v současnosti. Překvapivě bývalá redaktorka anketu neguje: „Chtěla jsem zjišťovat čtenářský zájem pomocí dopisů od čtenářů, ale mělo se to udělat spíše formou dotazníku.“
Nicméně, jak anketa dopadla, ptáme se tvrdošíjně: „Výsledek nebyl až tak slavný,“ říká sestra Wienerová a pokračuje: „Pár lidí se ozvalo, že nás rádo čte, a pár lidí, kteří byli literárně na výši, tak měli požadavky, že by církev neměla být tak úzce zahleděná do sebe a měla by být šířeji profilovaná.“
Ptáme se dál, zda se 17. listopad zobrazil v anketě: „Bohužel se na podrobnosti již nepamatuji,“ zklamaně i pro nás řekla bývalá redaktorka.
Pak ale spustila: „Někdo měl jiný pohled, než jsme si fandili. V té době se rozevřel vějíř různých názorů a pohlíželo se kriticky na věci, o kterých jsem neměla ani tušení. Tak jsem se musela v něčem dovzdělat. Dozvídala jsem se věci, které jsem do té doby ani netušila. Zkrátka to vše otevřel sedmnáctý listopad.“
Se sestrou Janou Wienerovou vzpomínal Mirko Radušević
Český zápas 46/2024 z 17. 11. 2024
