Redakce Českého zápasu položila několika farářům naší církve otázky týkající se jejich práce.
1)Je podle Vás farář ze své podstaty i kouč a terapeut? 2)Věnujete se i pastorační práci u seniorů? 3)Jak se podle Vás nejlépe bránit pocitu osamění?
Pavel Pechanec, královéhradecký biskup
1) Od služby faráře se očekává velmi široká paleta dovedností. Některá očekávání ze strany veřejnosti bývají také mnohdy zkreslená a do role faráře někdy lidé promítají svou osobní frustraci, stesk a nespokojenost rozličného druhu. Být ve vedení farnosti znamená často snažit se ustát nároky lidí a propojit duchovní svět ve velmi pestrém nastavení. Mám za to, že i když žijeme v porovnání s našimi předky ve velkém materiálním a technickém přepychu, jsme chudí na lidskou blízkost. Vzdálenost mezi námi můžeme sice velmi snadno překonat díky internetu, telefonům, dopravě, a přesto podle všeho zůstávají mezi námi velké propasti. Pravda, lidský úděl je už takový a filosofové už z nejstarších dob si uvědomovali, že ty nejzákladnější chvíle života, tedy narození a smrt, jsou spjaty s oddělením se a samotou. Jeví se ale, že 21. století přináší lidem v koncentrovanější podobě skutečnost mnohem větší osamělosti a izolace. Sice býváme rádi a často zahleděni kupříkladu do svých mobilů, ale nejsme v opravdovém kontaktu s druhými, ani sami se sebou, natož s Hospodinem, tedy s tou tajemnou silou, která nás neskonale přesahuje.
Jsou jistě lidé, kteří vyžadují od svého faráře, aby byl jejich vůdcem, aby byl koučem, který jim dává jasné odpovědi. Přiznám se, že je mi spíše bližší představa terapeuta, který jemně léčí lidskou samotu.
2) Věnuji a rád. V tom se rozhodně příliš neliším od ostatních sester a bratří ve službě. Velká většina nás odpoví povětšinou velmi podobně, že je duchovenská služba v domovech důchodů, v domech s pečovatelskou službou či pastorační návštěvy u seniorů těší a dávají jim velký smysl. Někdy jako biskup slýchám nerad, že se někdo necítí ve službě například pro děti a mládež, ale chápu, že farář nemůže být tak docela renesanční osobností, tak, aby všechny potřebné oblasti mu byly zcela vlastní včetně manuální zručnosti, technické zdatnosti a vhledu do nikdy nekončící práce na kostele. Ale opakuji, že co se týká práce se seniory, je to služba milá a navýsost potřebná. Sice to není činnost nijak efektní a rozhodně také ne snadná. Za těch víc než třicet let v duchovenské službě jsem poznal mnoho pozoruhodných lidí, kteří se mi zapsali svým příběhem do srdce. Na mnohé jsem ovšem také zapomněl a zcela určitě jsem mohl udělat mnohem víc a lépe. Takový je ale život. Zůstává však také otázkou, jaký jednou budu já za dvacet, třicet let, jaký servis budu potřebovat a zda budu tím, kdo i přes případné fyzické potíže duchovně pomáhá druhým...
3) To je velmi důležitá otázka. Tedy na jedné straně je osamění a samota čímsi, co nemusíme brát jen jako nutné zlo, ale také vnímat, že z druhé strany je to to, co nás směřuje k odpovědnosti a vědomí naší svobodné vůle. My lidé jsme ovšem tvory sociálními, a abychom přišli na svět, k tomu jsou zapotřebí dva lidé. Pro život je důležité, aby člověk rozvinul celou síť vztahů, a tomu výtečně napomáhá církev. Je jedním z velmi podstatných úkolů církve propojovat člověka s člověkem a pomáhat s ukazateli a vzory, které směřují k Hospodinu...
Pokud se budeme zaměřovat jenom sami na sebe nebo jenom na to, co si přejí druzí, ocitneme se na nejisté šikmé ploše ve vztahu k druhým lidem, sobě i k Pánu. Osamění, které namísto odpovědnosti nás dotlačí k pocitům prázdnoty a žití beze smyslu, je velkým nebezpečím. Není to tak dávno, kdy ve Velké Británii vzniklo dokonce ministerstvo pro osamělé, protože osamělost je obrovským celospolečenským problémem západního světa. Váží se na něj podle studií různá onemocnění těla i duše.
Víra nám naštěstí dokládá svědectví, že na život nejsme sami. Kristus je tím, kdo nás podpírá, i když se nám někdy jeví, že je vše jen na nás. Víra je dar, v němž si znova a znova uvědomujeme, že nás provází Boží láska a také i ta lidská. Ano, i ti lidé, kteří už zde nejsou, nemůžeme se jich dotknout, slyšet, přesto smíme vnímat, že jejich láska neodešla kamsi do prázdna, ale stále žije v nás a dotýká se i věčnosti. Ne, nejsme tak docela sami.
David Hron, farář NO Praha-Radotín
1) Farář, pakliže to není mravokárná mašina na poučky a samozvaný rádce, musí v první řadě naslouchat a rozumět tomu, co zůstává nevyřčené. V tomto smyslu by mu měl být koučovací přístup důvěrný. Má umět vhodně pokládat silné otázky tak, aby jeho protějšek zvědomoval své vzorce chování, hodnoty a byl schopen formulovat, kde se nachází a kam míří. Kouč pomáhá klientovi najít jeho vnitřní zdroje, aby mohl docílit toho, co si klient sám nadefinoval. V tomhle smyslu farář nemůže plnit klientovu zakázku, sám před něj klade cíl, anebo mu přinejmenším pomáhá nalézt ten cíl, který odpovídá duchu evangelia, i když se to nemusí věřícímu na první dobrou zamlouvat. Jeho prvotní zakázka může být odlišná.
A terapeut? Ježíš své učedníky povolává k tomu, aby léčili (L 9,2; Mt 10,8; L 10,9). Aby byli terapeuty. Farář se tomu poslání vyhnout nemůže. Jen je otázka, jak je naplní. Jestli bude bylinkář, masér, šarlatán s historickými církevními agendami či kejklíř s abrakadabry, anebo zda význam terapeuta naplní specifickým duchovním významem.
Pro mě je zásadní, že slovo therapeuó je odvozené z řeckého therapón, tj. služebník (Žd 3,5), theró tj. hřát, či theros, tj. léto (Mk 13,28; Mt 24,32; L 21,30). Je to tedy služebník, který dokáže svůj protějšek v evangelijním duchu rozehřát anebo přivést k blízkosti přicházejícího milostivého léta, S/slovem. Charakterizoval bych ho tedy jako aktivizačního pracovníka pro království Boží.
2) Rozhodně ano. Témata duchovní, zvažování konečnosti a hranic viditelného, zesmysluplnění života, to je příznačné buď pro generaci dospívajících, anebo především pak pro lidi na sklonku života. Je to nenahraditelné místo těch, kdo vyznávají Vzkříšeného, aby za prvé milovali a vyznávali život, ale za druhé dokázali bez zastírání uvádět a posilovat na cestě do smrti. Zradit v prvém je nakažlivé, proto to může dělat jen skutečně věřící, kdo žije sjednocován v Kristu. Vyhnout se druhému je pohodlné, situuje to pak duchovního do pozice dobrého parťáka, pohádkáře, který vytahuje z kapsy příběhy s dobrým koncem na požádání.
3) Byl Ježíš na kříži osamělý? Pamatuji rozpravu s profesorem Kučerou na fakultě. Odpověď zněla, že relativně. Ježíš na kříži osamělost nesporně pociťoval, vstoupil do hloubky lidského zmaru, jeho utrpení bylo nejen fyzické. Přestože Bůh Otec od Něj ani v této chvíli odloučen nebyl. Podobně též u osamění Eliáše v jeskyni, anebo čekajícího Simeona. Pocit osamělosti není nutně něco, co bychom měli utlumit, zahlušit hudbou z rádia anebo léky proti úzkosti. Jestli chápeme život jako přípravu na čas umírání, tam je osamění nevyhnutelné. Byť si vás někdo bude držet za ruku, anebo budete mít ty nejmodernější přístroje, na ten poslední krok budeme každý zcela sám!
Kristýna Ptáčková, farářka NO Roztoky
1) Určitě ano, služba duchovního vyžaduje, aby člověk vykonával mnoho funkcí – od správce budov, úklidové čety, přes grafika a webmastera až po kouče nebo terapeuta. Je ale potřeba si vždy uvědomovat své možnosti. Pokud je daná situace náročnější, než mohu zvládnout, je třeba si vzít na pomoc odborníky. Zejména v péči o duši může farář v lecčems danému člověku pomoci, ale suplovat práci psychologa nebo psychiatra nelze. Je dobré mít přehled o možnostech pomoci, znát konkrétní kontakty a potřebného na tyto služby nasměrovat.
2) Ano. Většina náboženských obcí má více než polovinu členů seniorského věku. Pod naši náboženskou obec v Roztokách spadá i diakonické středisko, Penzion pro seniory Horizont v Praze Suchdole, kde pro obyvatele konáme pravidelné biblické hodiny a občasné bohoslužby. Také pravidelně navštěvujeme místní Domov Alzheimer. Duchovní péče o klienty s touto diagnózu je velmi specifická. Ale platí zde, snad ještě více, než u ostatních zástupců této věkové skupiny, že duchovní dostává téměř okamžitou satisfakci. Vnímá ze strany seniorů velikou vděčnost, za to, že je navštívil, za to, že dostali jeho pozornost. Vidí, že jeho návštěva prozářila jejich tváře, že jsou povzbuzení, vytržení ze stereotypu nebo z letargie...
3) K této otázce mě napadá inspirace životem jedné sestry z náboženské obce, kde jsem dříve působila. Dožila se asi 94 let, a ač neměla děti a byla přes 20 let vdovou, samotou netrpěla. Její okolí jí vracelo to, co do něj přirozeně investovala. Byla velmi pozitivní, o vše se zajímala, byla se svými přáteli a kolegy (těmi, co měla zdávna, i s námi „nováčky“) v častém telefonickém, písemném i osobním kontaktu. Věnovala se dobrovolnické práci pro sbor, byla pracovitá a velmi spolehlivá a vstřícná (dokonce i k těm, kteří jí třeba nebyli příjemní). Díky své povaze a činorodosti byla zábavnou společnicí. Zároveň žila vírou a její častý výrok „Pán Bůh mě miluje“ odrážel i v každodenních drobnostech, že se vztahuje k lidem i k Bohu. Její přístup je mi inspirací a přála bych lidem, kteří pocitem osamění trpí, aby se dokázali ze své ulity podívat ven. Aby se nebáli udělat krok vstříc vztahům. Aby nabídli svůj volný čas nebo svůj um k dobrovolné pomoci, přirozeným důsledkem bude komunikace s ostatními a následné posilování vztahů, které pocit osamění umenší. Pozitivní postoj k životu, vděčnost a důvěra v Boží vedení umí také pocit osamění dobře oslabit.
Anna Holinská, farářka NO Dvůr Králové nad Labem
1) Nemám tento způsob otázek ráda. Farář/ka je farář/ka! Kouč či jakýkoli terapeut je bezpochyby velmi potřebná persona pro lidi, kteří se dnes ostýchají či přímo bojí oslovit faráře/ku.
My se ale nemusíme podbízet světu, proč se nazývat nebo srovnávat s life’s coach nebo jak se to moderně nazývá. Jsem farářka, mám srdce a náruč otevřenou pro všechny uplakané, ztrápené, ale i veselé a spokojené lidské duše. Což je jistě náplní i koučů a terapeutů, ale já mám pro ně navíc Ježíše Krista, který je trvalá a věrná LÁSKA pro každého. ON sám je koučem nás všech, chcete-li to slovo slyšet. A farář/ka je prostředníkem, který pomáhá lidem ze světa zmiňovanou LÁSKU zprostředkovat a tím je navádět na správnou životní stezku, poskytnout jim duševní hygienu, být jim duševní i duchovní oporou.
2) Službu u staroušků miluji! Jsou vzácní, úžasní, moudří, silní, ale i křehcí, slabí a zranitelní. Nezajímají se o moderní metody „životního koučinku“, radují se z každého dne, z každého našeho společného setkání. Mají úžasný smysl pro humor, mají nadhled. Jo, zajímají se i o bulvár a Babiše, ale pokud jim nalejete plný pohár LÁSKY a POROZUMĚNÍ, rádi se s vámi zatoulají do světa poznávání nového, do světa vzájemných úsměvů a dotyků, do světa klidu a pokoje.
3) Je to individuální. V zásadě jak v životě „zasejeme“, tak „sklidíme“. To znamená, budeme-li Lásku rozsévat, Lásku a zájem okolí i sklidíme.
Osobně předem preventivně nečekám, že se o mě budou lidé zajímat v čase nouze. Doporučuji mít koníčky, záliby, no, a věříme-li v Boha, pak nebudeme nikdy sami! Takové „pokecání si“ s Bohem je někdy přínosnější než drby se sousedkou.
Eva Mikulecká, farářka NO Praha-Michle
1) Nemyslím, farář nepřináší „jen“ útěchu a pomoc, ale výhled ke změně života. Nejde o profesní dovednosti, ale o víru, že Bohu na člověku záleží. Když takovou jistotu pocítí člověk, který je např. odkázán na kolečkové křeslo, nebo dokonce na postel, ze které nedokáže už vstát, pak je zřejmé, kdo je za tím. Rozhodně ne terapeut ani kouč. Pro mě je trochu záhadné, jak se koučování a supervize stává nezbytnou součástí mnoha pracovních pozic. Asi jsem něco nepochopila, ale pro mě je supervizorem a koučem Pán Ježíš, nejlépe celý Boží den.
2) Dlouhá léta docházím do Domova Sue Ryder v Praze 4 – Michli. Služba je zde ekumenická, ale po mnoha letech zůstala již pouze ŘKC a CČSH. V tomto roce se stal kaplanem náš farář. Je to pro mě podpora, nebýt sama. Díky mu za to. Zažívala jsem zde období, kdy lidé díky modlitbám za druhé našli i pro sebe smysl k životu, který byl omezen pohyblivostí, nemocemi, bezmocí, odkázaností na pomoc druhých. To vše modlitba dokázala a moje setkávání s lidmi bylo radostné a povzbuzující nejen pro ně, ale také pro mě. V Domově je moderní kaple. Přiznávám, že teprve v posledních letech jsem se odhodlala ke sloužení upravené, zkrácené Liturgie Karla Farského, často prokládané objasněním té které části. Vysluhování večeře Páně je vnímáno smysly, které slouží i tehdy, když mysl je již unavená a zatemněná.
3) Myslím, že osamělost křesťan pociťuje tehdy, když na Pána Boha zapomíná a hledá pomoc jen u lidí. V Liturgii Karla Farského si často v modlitbě před Zpřítomněním poslední večeře Páně připomínáme: „Děkujeme ti, Bože, že jsi v Pánu Ježíši přišel na naši zemi a v moci svého Ducha zůstáváš tady s námi, abychom už nikdy nebyli sami a ztraceni.“ Když se na to dokážu spolehnout, pak sama nikdy nejsem.
Za odpovědi děkuje redakce
