Milý Zdeňku, ryzí člověče a kamaráde s křehkou duší, v 11 hodin 4. července 2024 jsi byl v míru a v pokoji povolán za horizont naší časnosti.
Často jsi mi připomínal, jak Tě uchvátila Bondyho zpovědní próza „Leden na vsi“, kde vyznává, že jedinou smysluplnou aktivitou v tomto světě je modlitba. (Stejně se vyjadřoval třeba i Jan Zlatoústý). A to modlitba konkrétního obsahu: „Staň se vůle Tvá.“ Tedy nikoli vůle naše… Když mi bylo dopřáno prožívat s Tebou poslední pozemské hodiny, zřetelně jsem si uvědomil, že i v trpícím těle, kdy už jsi nemohl ani promluvit, jsi s trpělivostí a důvěrou přijímal, co Ti bylo naloženo. Do posledních okamžiků jsi životem svědčil. Tvoje nitro naplňoval Duch, který se nedožadoval dalších slov. Přestal jsi vnímat čas. Tvou poutnickou holí na druhý břeh se stalo ticho. Od proseb jsi přecházel k díkům a odkazoval na Boží vůli.
Byl jsi v životě mnohým. Nejprve posluchačem dědových příběhů, pohádek a starých moravských písniček, které v Tobě probouzely zvědavost a zájem o literaturu. V knížkách už jsi zůstal zanořen a stal ses dokonce jedním z nejpilnějších čtenářů pardubické knihovny, takže Tě raději přijali jako brigádníka. Knihy Tě doprovázely celý život včetně posledních dnů v nemocnici a chrudimském hospici. Honza Ti četl Březinovy básně, které jsi oceňoval v češtině i latinském překladu. Fotografií Tvé milované Brity, feny německého ovčáka, jejíž smrt Tě tak bolestivě zasáhla, jsi měl symbolicky založenou báseň „Svítání na západě“. Na stolku u postele nechyběl „Nový zákon“ nebo básnická sbírka Jany Wienerové, v níž jsem Ti poslední den nalistoval křehkou básničku: „Naděje - malá krůpěj - Hledám v ní - jak se mi zítra rozední.“
Pronikal jsi do hlubin filozofie, teologie, poezie či výtvarného umění, kam většina z nás jen nahlédla. Ale nepotřeboval jsi oslňovat, spíše naopak, takže vzácná osobní přátelství jsi nacházel na Husově fakultě, v Naději mezi lidmi bez domova, na okraji undergroundu, v církvi, v Pardubicích, kde jsi měl blízko nejen ke Květě a Vojmírovi Vokolkovým, ale i k dělníkům v čokoládovnách, kde jsi nějaký čas dělal uklízeče. Pardubický farář Honza Rokyta mi po Tvém odchodu na věčnost cestou z Chrudimi svěřil, že jsi mu z lidí, které v životě potkal, dal asi nejvíc. A to si vezmi, že Honza s námi, Petrem, Přemkem a dalšími vůbec nechodil na pivo do Bohémské hospody, čímž přicházel o neopakovatelnou atmosféru příběhů a setkávání, kde jsi nám objasňoval třeba své pohledy na spor o Rukopisy nebo vyprávěl, jak se chceš stát na věčnosti výzkumníkem poezie.
Básníky jsi považoval za nejkrásnější a nejsvobodnější lidi. Systematicky jsi studoval fonetické skladby přemýšlivého solitérního tvůrce Vojmíra Vokolka. Jednou jsi mi k nim řekl: „Jejich význam je v přednesu. Nejdůležitější je ale to ticho mezi…“ Nikdy nezapomenu, jak jsme za „covidu“ společně navštívili kostely s Vojmírovými freskami v Dolních Bučicích, Dříteči, Hrbokově a Rozhovicích, kde jsi nám vyprávěl, jak vznikalo Vojmírovo „evangelium na zdi“ a známá freska „Hlad ve světě“ s alegorií sycení, hladu a přežranosti pro kostel sv. Petra a Pavla v Rozhovicích.
Petru Šanderovi jsi v jednom z četných povzbudivých dopisů na vojnu – měl ji na sklonku komunistické éry dosti tvrdou – napsal: „Směr, kterým nás vedou otcové církve, vede k úžasnému objevu: k setkání s nestvořeným v nás, díky tomu k vidění nestvořeného v těch druhých. Toto setkání se počíná studem (někdo by řekl: pokáním). Stud je vlastně úvod křesťanského života.“ Právě stud či ostych, jakýsi pocit vědomí vlastní nedokonalosti a schopnost odstupu vůči sobě samému patřil ke znakům, které mě k Tobě přitahovaly. Když jsi našemu malému Mikulášovi při jeho křtu něžně podával prst do jeho droboučké dlaně, učinil jsi to právě s takovýmto ostychem a křehkým úsměvem. Stal ses jeho neformálním kmotrem a v nemocnici jsi mi před pár týdny svěřil, že už tehdy jsi cítil, že Mikiho operované srdce bude příznivě bít. Dnes se mě tříletý Mikuláš ptal, jestli máš u nebeského tatínka lidičky, že tam za Tebou jinak přijdeme…
„Chlapec milovaný“, odepsala mi Lidka Kukuczková, když obdržela zprávu, že už s Erwinem, který Tě v podobném duchu o dva roky předešel, v Boží náruči probíráte, co jste tady nestihli. V nemocnici jsi mi vyprávěl sen o mrtvém kotěti, které bezvládně leželo před hlavním nádražím v Pardubicích. Uložil jsi ho do kartonové krabice a vykopaného hrobu pod keřem, ale nezasypal jsi ho, a kotě obživlo. Rovněž mnozí z nás v Tvé blízkosti obživli, neboť jsi byl napojen na prameniště, které dává žíznivým a toužícím pít křišťálově čirou vodu. Tak díky za vše kamaráde a ať Tě provází Svítání na západě.
Martin Jindra
Foto: Archiv Martina Jindry
Poslední rozloučení s bratrem Zdeňkem se bude konat v pondělí 22. července 2024 od 11 hodin v Husově sboru Církve československé husitské v Pardubicích.
