(ČZ 37/2025) Štěpán Rak: Prožil jsem mnohá vytržení, mnohé extáze a také nové cesty. Zvláště ty duchovní, jejichž význam podtrhne až čas.
Štěpán Rak (* 8. srpna 1945 Praha) je český kytarista, hudební skladatel a pedagog česko-ukrajinského původu. V roce 1963 po ukončení střední výtvarné školy v Radotíně absolvoval studium hry na kytaru a studium skladby na Pražské konzervatoři, na což pak navázal při studiu na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze. Již za studií obdržel významné ocenění za 1. místo v hudební soutěži mladých skladatelů v Československu, a to za skladbu Hirošima a 2. cenu v dalším ročníku téže soutěže za píseň Až. V roce 1982 se stal prvním pedagogem AMU, který se zde věnoval kytarové hře. Zde působí dodnes. V roce 2000 byl prezidentem Václavem Havlem jmenován prvním vysokoškolským profesorem hry na kytaru v Česku. S rodinou žije v pražském Radotíně.
Jak vnímáš své osmdesátiny ve spojitosti s hudbou, která je pro tebe vytržením, extází, cestou?
Osmdesátiny jsou zcela jiné než sedmdesátiny. Jednak proto, že uplynulo deset dlouhých let a jednak proto, že osmička je mnohem „buclatější“ číslo než strohá sedmička. Souvisí s tím samozřejmě i tok času a s ním související přítok nových inspirací. A s tím pak i nová místa, noví lidé, nové příběhy, nová řešení…
Prožil jsem mnohá vytržení, mnohé extáze a také nové cesty. Zvláště ty duchovní, jejichž význam podtrhne až čas. Jak víš, od dob studií u charizmatického profesora Štěpána Urbana, který mne zavedl do oněch dálav tak zvaných „tajných věd“, se zabývám například astrologií. Ne proto, abych vypracovával a vykládal horoskopy, ale abych toto umění dávných věků pojal jako nehynoucí zdroj inspirací. Proto také vznikl můj celovečerní pořad Znamení zvěrokruhu. Jsme generace, která stihla změnu tisíciletí, generace, která se dožila zásadních politických změn a která zažila i historický přechod Pluta do svobodomyslného znamení Vodnáře po dlouhých 248 letech, aby nám připomněl jak francouzskou revoluci, tak i popravu Marie Antoinetty.
K tomu všemu nás stihl nebývalý úkaz – přechod všech dlouhoběžných planet (Saturn, Uran, Neptun a Pluto) ze znamení do znamení a to během několika měsíců! Nejsem matematik, ale i tak je mi jasné, že něco podobného se mohlo stát naposledy jen před opravdu dávnými lety. Tak aby nebyl důvod k nové tvorbě! A té je vskutku požehnaně. Díky Bohu.
Znala jsem tvé rodiče a chodila jsem k tobě domů s partou mladých lidí. Jsou to hezké vzpomínky, jež jsem pak uváděla i v memoárových knihách o umělcích. Milující rodiče, to je velký dar, jak bys tento vztah čtenářům přiblížil?
Vždy znovu a znovu říkám, že bych všem dětem na světě přál takové vlastní rodiče, jako byli mí adoptivní – Josef a Marie Rakovi. Ujali se mne v dobách nejtěžších, v mém raném dětství, a dali mi vše, co mohou rodiče dětem dát – domov a lásku. Koluje několik variant různých smyšlenek a pohádek, jako například, že mne Rusové přivezli na tanku, že mne našli kdesi na Ukrajině v troskách domu, nebo že jsem onemocněl záškrtem a má biologická matka se musela vrátit na Ukrajinu a mne že u kohosi nechala atd. Doporučuji podívat se na mé webové stránky „www.stepanrak.cz“, kde najdete sloupky, které napsala historička doktorka Hana Kábová a v nichž se dovíte pravdu o tom, jak to opravdu bylo. Každopádně si dobře pamatuji, že na mne kluci pokřikovali Rusáku, přivezli tě na tanku… Dodnes to slyším a vnímám tu energii stejně, jako když mi můj příbuzný coby sotva pětiletému děcku řekl – ty budeš sedět támhle, ty nejsi náš… To vše však vyvážila láska mých adoptivních rodičů a ona silná přátelská setkání u nás, o nichž píšeš a jichž jsi byla neoddělitelnou součástí.
V mládí jsme chodili společně na biblické hodiny k Miroslavu Heryánovi a potom jsme si užívali společenství s teologem, vynikajícím starozákoníkem i básníkem Milanem Balabánem. Jak na tohoto inspirativního člověka vzpomínáš?
Byly to nezapomenutelné okamžiky. Staly se mi velkým zdrojem uměleckých inspirací. Dodnes cítím tu atmosféru a to jak tu společensky těžko únosnou, tak tu lidsky silnou a přívětivou. Tam se rodila nová témata mých skladeb i nové životní postoje, na nichž jsem později založil svůj život.
Jezdívali jsme tehdy spolu vlakem z Radotína do Prahy, ty na konzervatoř a já na FF UK. Mluvili jsme o tom, zda máš pokračovat ve studiu na HAMU. Roky uběhly a ty zde již řadu let působíš jako profesor.
Byly to silné okamžiky. Vzpomínám si při té příležitosti na pana profesora Urbana, který mi tenkrát řekl, abych meditoval nad otázkou, proč máme dlouhá léta k životu, ale jen okamžiky k rozhodnutí. Dodnes se na to ptám a dodnes hledám odpověď. Dobře si vzpomínám na ty chvíle, kdy jsem váhal, zda ve studiích na HAMU pokračovat. A vidíš, nakonec vše osud rozhodl sám a bylo dáno, abych to byl právě já, kdo v roce 1982 založí na vysoké škole obor kytary. I za to jsem dobrotivému osudu vděčen. A když mne v roce 2000 jmenoval prezident Václav Havel historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary v České republice, cítil jsem obrovský vděk a satisfakci za některé bolístky z dětství.
Kromě hlavních oborů učíš na HAMU improvizaci, což je zdrojem nové a nové inspirace...
Improvizace mi mnohdy v mé tvorbě přinesla nové nápady, na jejichž základě jsem zkomponoval mnoho skladeb, jako třeba Hirošimu. Improvizace se prý nedá naučit, říkal jeden můj kolega v kapele, ale existují metody, jak ji pochopit a do jisté míry i zvládnout. Základním požadavkem je dokonalá znalost nástroje, tedy v našem případě kytary. Vědět, kde na strunách leží všechny tóny a umět je neomylně zahrát v tom pravém okamžiku. Improvizace je především umění okamžiku. Právě teď a tady se rodí ten neopakovatelný okamžik krásna, jehož jsme účastníky i aktéry v jedné osobě. Dobré je začít na známých postupech, jako jsou stupnice a rozložené akordy, a snažit se o různé variace... Lidová píseň a třeba vánoční koledy jsou skvělou cestou k improvizaci. Nejde o to si vše připravit doma, to už je komponování, ale právě teď a tady tvořit. Cest je mnoho...
Před řadou let jsem za tebou přijela do Radotína a natáčeli jsme půlhodinový rozhovor pro rozhlas o plánovaném úžasném literárně-hudebním projektu Vivat Comenius, spojeném s osobností J. A. Komenského, který jste chystali ty a Alfred Strejček.
Právě tento projekt se stal branou do světa, jíž nás osud provedl třiceti čtyřmi zeměmi čtyř kontinentů. Alfréd se Komenského myšlenky naučil v osmi jazycích, aby jim ve stoje tleskali královny, prezidenti, premiéři, parlamenty, ale i studenti, profesoři a prostí lidé. Dokonce jsme hráli Komenského v galerii Uffizi ve Florencii, přímo před originálem portrétu Komenského od Rembrandta. Na Novém Zélandě v maorské vesnici Coromendal poté, co náčelník učinil Komenskému Official welcome do maorského rodu, přišla šestiletá holčička s usmolenou knížkou v ruce se slovy – podívejte, z čeho se učíme… Knížka se jmenovala SCHOLA LUDUS… Jen mne při tom napadlo, že u nás vymýšlíme neustále nové a nové pedagogické metody, zatímco maorské děti se učí podle Komenského… Co dodat.
Alfred Strejček o tobě prohlásil, že se sám stáváš hudbou, což mi připadá velmi výstižné.
Moc si Freda vážím a nejenom za tohle. Proto jsem mu také věnoval své nové CD, které se jmenuje podle jeho životního motta, jímž je ZNOVU, které právě vyšlo ve spolupráci s Radioservisem. Alfred Strejček je pro mne opravdový „tulák po hvězdách“, který každodenním životem a statečným bojem s již téměř osmiletým ochrnutím končetin dokazuje, že lidský duch je schopen zvítězit nad hmotou a že tato osobnost vzdor svému postižení dál šíří ony tři mocné Grácie z Pavlova listu Korintským – Víru, Naději a Lásku.
Za co jsi v životě nejvíce vděčný?
Za Lásku.
Ptala se Olga Nytrová
Foto: Vladimír Kožíšek
Český zápas č. 38 z 21. 8. 2025
