„To nejdůležitější pro tenhle příběh je ta postel. Stará vrzavá postel, do které když člověk ulehl, drátěná síť s ním proklesla téměř k zemi.“
Těmito slovy začíná třísetstránkový román Návrat od spisovatelky Petry Dvořákové, ve kterém se autorka obrací do dob svého vlastního mladistvého působení v klášteře. Sama ale hned v úvodu vysvětluje, že jde pouze o tematickou inspiraci, nikoli o popis skutečného dění. Po přečtení knihy musím souhlasit, že je to skutečně právě ona postel, která vám nejspíš – stejně jako mně – nejvíce utkví v hlavě. Ne přímo jako dějiště převratných událostí, ale jako symbol určitých hodnot a pocitů, které se v knize přesýpají do různých stran. Láska, strach, pochyby. Tělesnost, víra, svoboda. Přátelství, zášť, tolerance. Nikoli protiklady, ale silná témata vtělená právě do symbolů, jakými jsou ona vrzající postel, poletující včely (viz obálka knihy), ptačí křídla, ale třeba i obyčejné kusy oděvu jako hábit nebo spodní prádlo.
Právě důraz na materiálnost je v nejnovější knize Petry Dvořákové velmi sympatická. Uvádí čtenáře a čtenářky do světa, který málokdo mohl prožít na vlastní kůži. Chlad klášterních stěn, vůně lip na dvorku, chuť dnešní večeře, barva vlasů novicky…každý vjem vytváří jedinečnou situaci i charakter jednotlivých postav. Ať už je to neuchopitelná Karin, zemitá Helena, naivní Anička či sama mladičká vypravěčka; každá osoba je uvěřitelná a autentická, ale nikdy černobílá. Na rozdíl například od Bílé vody Kateřiny Tučkové (2023) je řeholní život v této knize popsán opravdově a paradoxně velmi tělesně. Zatímco postavy u Tučkové jsou pro mě za hranicí uvěřitelnosti (v podstatě „svatá“ představená, na víru obrácená dozorkyně, drogový uživatel, pozdější kněz apod., o hlavní postavě ani nemluvě) v příběhu plném veletočů notně vykračujících ze skutečných dějin, Dvořáková takové ambice nemá. Děj se odehrává v podstatě výhradně za zdí kláštera a každá postava je plastická a opravdová. Je to hlavně zásluhou zkušeného vypravěčského stylu a nápaditého jazyka bez klišé. Například vypravěččin popis prvního setkání se smrtí je tak barvitý a zároveň zbavený patosu, že vyvolává mrazení v kostech. Erotické okamžiky nejsou trapné, mezilidské vztahy jsou proměnlivé a nerovné, fyzická práce bolestivá… Člověka při čtení vlastně nic nepřekvapí, nebo lépe řečeno nezarazí. A to je právě cennou stránkou textu. Chápeme vypravěččinu cestu k Bohu i do hábitu, její rozpaky z prvních dní v klášteře i odpor k definování aktuálně prožívaného. Rozumíme motivacím novicek, stařičkých řeholních sester i správce objektu. Jsme zkrátka součástí děje.
Je to více než dva roky, kdy jsem se v recenzi na poslední Dvořákové knihu Zahrada (dostupná je zde) pohoršovala, že jde o psaní potvrzující stereotypní předsudky o náboženství, a především o autorčinu věčnou snahu vyrovnat se s vlastní rozlukou s katolickou církví. O knize Návrat by se určitě dalo napsat to samé. Autorka se tu tematicky vrací do svého mládí, kdy pobývala v ženské kongregaci. A rozhodně tento způsob života nebarví na růžovo, spíše naopak. Nicméně i přes tyto podobnosti je Návrat naprosto jiný než Zahrada: je syrový, autentický, hluboce emocionální a nabízí uvěřitelný příběh, který je tak strhující, jak je vlastně obyčejný a lidský. Mnohem více než teologickou rozpravou je totiž cennou sociologickou sondou.
Andrea Beláňová, Dingir
