Duchovenská služba v současnosti a perspektivě budoucnosti - stručná rekapitulace semináře

Duchovenská služba v současnosti a perspektivě budoucnosti - stručná rekapitulace semináře konaného dne 24. 10. 2023.

„Duchovenská služba v současnosti a perspektivě budoucnosti“

Seminář konaný dne 24. října 2023

v Komenského sále v Praze 6 - Dejvicích

 1. Články v tisku

T. Novák: Duchovenská služba v současnosti a perspektivě budoucnosti. Český zápas č. 45 (5. 11. 2023), s. 3; Český zápas č. 47 s. 1 a 2 (19. 11. 2023) a Český zápas č. 48  (26. 11. 2023), s. 3.; T. Butta: Duchovenská služba a její církevní rozměr a charakter. Český zápas č. 47 (19. 11. 2023), s. 1. 3.

2. Program a průběh semináře

Teologický seminář, který organizoval Naukový odbor úřadu Ústřední rady CČSH 24. října 2023 v Komenského sálu v Praze Dejvicích, byl zaměřen na funkci a práci duchovních v dynamických proměnách dnešní společnosti.

V úvodu br. patriarcha T. Butta představil publikaci Duchovenská služba v církvi československé husitské (2023), která by měla sloužit mimo jiné jako přípravný text pro církevní zkoušky. Br. Pavel Kolář, vyučující na katedře praktické teologie HTF UK a farář v Praze - Nuslích, rozebíral aktuální otázku Autonomie duchovního a přináležitost k církvi a tedy otázku Svobody svědomí v duchovenské službě. Emeritní biskup br. Štěpán Klásek, nyní farář v Litomyšli, pohovořil o rozmanitých formách aktivit, které se v náboženských obcích kromě samotných bohoslužeb dějí a mohly by se dít i více.

V druhé části semináře „Zkušenosti a náměty z praxe duchovního“ vystoupil br. Marek Feigl, farář ve Voticích, s tématem „Hřbitov duchovenských chyb“, tedy o základních chybách, kterých se dopouštějí duchovní. Po jeho vystoupení pohovořila velmi osobně ses. Jana Šmardová Koulová, farářka ve Tmani, o svých zkušenostech. Její příspěvek byl určitým svědectvím plným ducha odvahy i schopnosti zapálit ostatní duchovní pro vyvinutí nových snah právě v kontaktu se „světem“, který naše obce obklopuje. Pro duchovenskou službu v budoucnosti má jasný program: „Otevřené srdce, láska, pochopení, živý Kristus – alfa a omega všeho.“

Mezi výstupy přednášejících a referujících byl prostor pro řadu otázek či reakcí z publika, br. Zdeněk Kovalčík, ses. Jana Špaková, ses. Hana Tonzarová, ses. Libuše Roytová a další se zamýšleli nad nastolenými otázkami. Bylo potěšující, že na seminář zavítal i současný děkan HTF UK br. Jiří Vogel.

3. Příspěvky jednotlivých referujících

Br. patriarcha T. Butta – Úvod a představení publikace Duchovenská služba v CČSH

Bratr patriarcha dr. Tomáš Butta ve svém úvodu a představení nové praktické publikace zdůraznil církevní povahu duchovenské služby. Duchovní je bytostně spjat se svou církví, která jej pověřuje ke službě.

Duchovní může být v mnoha svých činnostech nahrazen laikem, ovšem kromě služby liturgické a svátostné. To je jeho specifická služba. Příprava duchovních má jako první pilíř teologické vzdělání a jako druhý pilíř život a praxi v náboženské obci.

Předpoklady plnění základních funkcí náboženské obce jsou bohoslužby, tým spolupracovníků, odpovědná správa majetku a různé formy vzdělávání a duchovní péče.

Jeho nová publikace Duchovenská služba v Církvi československé husitské (2023) vyšla jako studijní text k církevním zkouškám v edici Blahoslav.

Br. Pavel Kolář – Autonomie duchovního a přináležitost k církvi - Svoboda svědomí v duchovenské službě 

Bratr dr. Pavel Kolář, farář CČSH a pedagog HTF UK, se zamýšlel nad tématem autonomie duchovního a odpovědnosti vůči církvi, ke které přináleží, která ho povolává, tedy nad otázkou svobody svědomí v duchovenské službě.

Otázka se dotýká také liturgické kázně duchovních, například při snaze o žehnání stejnopohlavním párům či vnášení liturgických prvků, které nejsou sourodé s liturgickou praxí CČSH.

Bohoslužebný řád nevylučuje tvorbu jiných liturgických tvarů, ty však musí být v souladu se zvěstí evangelia, s učením CČSH a Bohoslužebným řádem. Je to tedy možné ke zvláštním příležitostem.

Pokud jde o žehnání stejnopohlavním párům, je určité napětí mezi teologickým a pastorálním hlediskem, pastorálním ohledem, je třeba trvalejší teologické hledisko a je třeba kultivovat společné teologické rozhovory a tak vyrovnávat toto napětí. Snaha o systémovou možnost požehnání stejnopohlavním párům je určitou teologickou výpovědí, které je třeba se věnovat.

V současnosti vidí br. Kolář dvě tendence v duchovní službě:

1. Individualizace - duchovní je v napětí mezi svěřeným kněžstvím, pověřením ke službě, závazkem vůči společenství a možným kritickým postojem vůči církvi, kněžstvím odpovědným k samotnému Kristu.  Stejnou kritickou funkci může mít kterýkoli věřící. Kněz je reprezentantem církve – může tedy jednat zcela svobodně podle svého vlastního postoje, přisvojeného kněžství? Vikariátní setkání duchovních by měla být prostorem k rozhovorům – i pro korekci určitých postupů. K rozvolnění vztahu duchovních k církevnímu učení a řádům vede právě tendence k individualizaci, společensky všeobecná proměna vztahu k autoritě, ale i to, zda řády odpovídají současné situaci.

2. Profesionalizace - duchovní služba je profese se svou odborností, církev je stále více profesní manažersky řízená organizace. Situace se proměňuje, obce slábnou. Nejsou žádány některé tradiční služby, duchovní hledají nové možnosti uplatnění. Profesionalizace v našich podmínkách může znamenat více klerikální podobu církve, větší tlak na hierarchické vazby.

Naše svátostné kněžství vychází z  křestního povolání, z všeobecného kněžství. Je třeba reflektovat, že stále méně studentů teologie směřujících ke svátostnému kněžství vychází z konkrétního křesťanského obecenství, jejich první kontakt je velmi často přes vzdělávací instituce. Křestní povolání se často kryje s kněžským.

Je těžké kultivovat kněžství. Jak křestní povolání, tak kněžské povolání je christocentrické a charismatické, a je ekleziální. Vyrůstá ze zvěstování církve a společného života s druhými. Znamená být věrný Kristu někdy i navzdory církvi. Zároveň je povolání vázáno k církvi a ke službě církvi.

Kněžství je dvojího charakteru: navenek institucionálně právní, organizační a dovnitř společenství svátostné k budování společenství s Kristem.

Duch Kristův – Ježíš Kristus je pravdou i spásou – je přítomen v Písmu a učení církve, jako duchovní moc je přítomen ve víře, která je charismatem Ducha svatého – je soudcem nad církví, jejím učením i nad jejími řády. Učení církve – mantinely, je to sdílené poznání.

Svoboda svědomí – svoboda víry a vyznání – pramení z naprosté závaznosti Ducha Kristova – odpovědnost vůči Pánu. Svoboda od omylu, každé nepravé autority, lidských nálezků církevních dějin.

Je „svoboda od“ a také „svoboda k“.

Jak se tato svoboda může legitimně uplatňovat v liturgické praxi? Ve vztahu k duchovní službě má tato svoboda ekleziální charakter – ke každé liturgické modlitbě i k požehnání patří Amen, které si nárokuje obecný souhlas víry – není to moje soukromá modlitba, ale modlitba církve – celé společenství by s ní mělo souznít.

Již Otto Rutrle očekával liturgickou různorodost, ale v jednom duchovním společenství. Předpokládal bohatství Ducha a tedy bohatší liturgickou řeč. Lidé žijí různorodé životy – v tom je chceme jako církev provázet liturgickou řečí a požehnáním. Všechny liturgické tvary musí mluvit týmž vyznáním – nemají budovat jiná, odlišná duchovní společenství. Každý případ liturgické nejednoty, kdy se objeví nová podoba liturgického zvěstování evangelia, se má řešit bratrským rozhovorem z víry na společném shromáždění duchovních i laiků. Aby i církev mohla říct „Amen“.

Br. Štěpán Klásek - Duchovenská služba z pohledu biskupa a faráře

Emeritní biskup a farář br. Štěpán Klásek se z pohledu své dlouhodobé praxe v duchovenské službě zaměřil na šíři duchovenských aktivit, které jsou v náboženských obcích možné, k tomu přistupují i duchovenské aktivity mimo obce samotné, ve formě kaplanské služby v nemocnicích, vojsku, vězeňství a podobně.

Každému faráři by přál být alespoň rok biskupem, aby si uvědomil, jak je farářská služba v porovnání s tím radostná. Zastavil se u problému snížení počtu duchovních a věřících v obcích. Vzhledem k situaci bude nutné větší zapojení laiků k zajištění každonedělní služby. Je třeba pro ně mít kurzy, vyhledávat a oslovovat je. Náš dnešní úkol je spolupráce s těmito malými hloučky. Nestačí mít rád Pána Boha, ale mít rád i lidi a to i se všemi jejich nedokonalostmi. Patří k tomu i vzájemná duchovenská kolegialita – scházet se, sdílet, povzbuzovat se, inspirovat, vzdělávat, důležité jsou vikariátní konference. Zmínil možnost volby vikáře, na jejímž základě může biskup vikáře jmenovat. Důležité je i ekumenické společenství duchovních v místě, kde slouží. Vedle nedělní bohoslužby je třeba hledat i další způsoby propojování. Duchovní by měli uplatnit svá obdarování, své zájmy, ale předat i tyto informace potenciálním zájemcům (média, sociální sítě, ale i osobní pozvání a doručení).

Vedle tradičních bohoslužebných setkání je možné organizovat setkání s přesahem do ekumeny a veřejnosti: přednášky, koncerty, večery poezie, divadelní představení… Pro lidi z vnějšku jsou takové akce s nižší bariérou, lze je financovat ve spolupráci s městem, využít granty pro kulturu.

Bratr Klásek doporučil také setkání mezi jednotlivými náboženskými obcemi. Hradecká diecéze např. pořádá setkání střední generace („stárež“) – jednou za měsíc, místa se střídají – duchovní i laici. Je možné organizovat setkání s celocírkevním přesahem, ta nemusí být organizována jen z ústředí církve, např. dialog vědy a víry. Obdarování naší církve je ve velké ekumenické otevřenosti. Jako příklad akce přesahující náboženskou obec byl uveden „Žďárského Bydžov“, kde se podílejí i laici.

Br.  Klásek doporučil různé „duchovní obnovy“ – také žádané mezi laiky, je možné je pořádat i sborově či mezisborově. Duchovní by měl nejen dávat, ale také od druhých přijímat. Je celá řada dalších možných aktivit: práce s dětmi, mládeží, tábory, sociální aktivity… Důležité je, aby duchovní nebyl ve službě sám – to závisí i na něm.

Br. Klásek uzavřel svůj příspěvek: „Jsme jen malý hlouček učedníků kolem Pána Ježíše, který se bojí, že mu pět chlebů a dvě ryby nebudou stačit – jakmile je nabídneme, dějí se velké věci.“

Br. Marek Feigl – Zkušenosti a náměty z praxe duchovního – „Řbitov duchovenských chyb“

Bratr doktor Marek Feigl, od roku 2020  farář ve Voticích, se svým filozofickým stylem zamýšlel nad chybami, kterých se duchovní ve své praxi dopouštějí.

„S duchovenskými chybami, na jejichž kostech stojí ovocné stromy a z nich se sem tam rodí nějaké dobré plody farářské práce, to bývá podobné: mnohdy ze svých hřbitovů tyto chyby vstávají, navštěvují nás a my můžeme jejich přízraky načapat v nepříjemné blízkosti.“

Br. Feigl uvedl dva citáty apoštola Pavla, které se od sebe paradoxně diametrálně liší ve stejném tématu: „Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus. Těm, kdo jsou slabí, stal jsem se slabým, abych získal slabé. Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ (1 K 9,20-22) „Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.‘ A proto ‚vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin a ‚ničeho nečistého se nedotýkejte, a já vás přijmu‘.“ (2 K 6,14-16). Tedy, jak se přizpůsobovat, či nepřizpůsobovat okolnímu světu? Bratr Feigl vyjádřil své přání, aby problematice soužití s vnějším světem bylo věnováno víc prostoru na teologických fakultách.

Tři chyby, kterých se duchovní dopouštějí:

1. Nezvládnutí rozporností různých rolí, které se pojí s duchovenským povoláním. Farář v životě plní spoustu jiných rolí, ale nikdy nepřestává být současně farářem. Ne všechny tyto symbiózy rolí dopadnou šťastně – např. působení v tzv. občanské společnosti. Nejednou pro vylévání svého srdéčka použijeme i kazatelnu, jen ať to celý kostel slyší, co si myslíme o tom všem a o těch všech nahoře nebo dole! Bratr Feigl se ptá: Je toto k dobrému? Nevylamujeme si tu zbytečně zuby na otázkách časnosti, abychom jiným i sobě zkomplikovali vztah k věčnosti? Nezneužíváme kazatelnu? Jsme pro soudy v těchto záležitostech vůbec dostatečně povoláni? Nepokoušíme se sebevzhlíživě zdvojovat práci politických komentátorů, investigativních novinářů, kompetentních analytiků, politologů – přitom s o tolik menším zdarem a smyslem? Nejsme někým, kdo se tu „zmocnil mikrofonu“ a využil ho k hlásání věcí, které nutně leckoho potěší, a jiného zklamou, aniž tím cokoli podstatného přinesou jeho práci na vinici Páně? Neměli bychom být ve všech těchto otázkách, my duchovní, maximálně zdrženlivými – tak jako soudci, tak jako psychologové, tak jako televizní hlasatelé? Nepatří i naše pozice v církvi a ve společnosti k těm, které by měly dodržovat vysokou míru neutrality a citlivosti ve svých vyjádřeních? Neměli bychom být zdrženliví a neutrální? Vytvářet prostor, kam můžou přijít a zakoušet Boha všichni.

2. Přílišné očekávání od vycházení vstříc ostatním. Farář by se neměl nechat zneužívat svým okolím. Je to služba obrazu naší církve, ale přehnaná očekávání vedou ke zklamání. Svět okolo navěsí na laskavého faráře všemožné úkoly a nápady, použije si duchovního pro účely svých všemožných projektů, aniž to přináší jakékoli vytoužené konsekvence v církevní práci.

3. Práce nás duchovních se utápí v antropologických omylech, strádáme špatnou teologickou antropologií. Současné vědecké poznání přináší úplně jinou reflexi člověka než dříve – poznání o poruchách osobnosti apod. Před očima nám defiluje neúnosnost osvícenské a humanistické redukce člověka, nevyrovnávající se dostatečně právě s dimenzí zla uvnitř nás, s naší rozbitostí, chaotičností a chorobností. Teologové a budoucí duchovní jsou příliš málo vzděláváni v oblasti poruch osobnosti, v porozumění depresi, jsou ve vleku nemoderní reflexe sexuality, stejně jako málo kvalitní práce s informacemi a se systematičtějším uchopováním antropologických i dalších poznatků. Bratr Feigl apeloval na teologické vzdělávání v tom, jak lépe pracovat s „rozbitostí“ světa i nás.

Ses. Jana Šmardová Koulová – Zkušenosti a náměty z praxe duchovního – svědectví z Tmaně

Ses. Jana Šmardová Koulová, která je v duchovenské službě od r. 2015, od r. 2019 je farářkou v náboženské obci Tmaň, velmi osobně vyprávěla o své cestě ke studiu teologie, křtu a ke svému duchovnímu povolání. Její až svědecká promluva byla plná povzbudivé energie, kterou nepochybně mnozí z nás potřebují zakoušet, uprostřed těžkostí a šedi duchovenské práce. Připomněla také památku nedávno zesnulého pedagoga a muzikanta Petra Tvrdka. Vyprávěla o těžkých začátcích, když do obce nastoupila, kdy byla spíše odrazována od své snaživosti čerstvé nadšené duchovní.

Ve svém svědectví polemizovala s relativizujícími slovy předchozího řečníka o tom, zda má smysl se zapojovat do aktivit v neduchovní sféře. Její zkušenost je jiná. Snažení v neduchovní sféře přináší kladnou odezvu. Vyprávěla o své angažovanosti při uchovávání vzpomínky na československé legionáře, o své účasti ve Spolku svaté Ludmily, o zviditelňování se jako duchovní v médiích - v místních novinách i na Facebooku. Svědčila o nutnosti všednodenních setkání duchovních v místě, kde slouží a bydlí, k tomu přispívá i obyčejné uklízení kolem kostela. Svědčila o nutnosti vzájemného setkávání duchovních, účasti na ekumenických akcích.

Sestra Šmardová přítomným vyprávěla také o své práci se seniory v domovech seniorů, je třeba zde projevit aktivitu a zájem. Je nutné se propojovat s mladou generací a pracovat s dětmi a rodinami. Je třeba podpořit dary, které mladí mají.

Své svědectví uzavřela svou vizí:

„Duchovenská služba v budoucnosti – otevřeným srdcem, láskou, pochopením; živý Kristus je alfa a omega, začátek i konec.“

Zpracováno na základě zápisu Jany Krajčiříkové a poznámek Tomášem Novákem

4. Otázky vyplývající ze semináře „Duchovenská služba v současnosti a perspektivě budoucnosti“ k dalšímu promýšlení a zpracování:

• Jaké je poslání církve a faráře dnes?
• Jak se může uplatňovat svoboda víry a vyznání v liturgické praxi?
• Do jaké míry jsou závazné liturgické a obřadní texty a do jaké míry umožňují vlastní přístup faráře?
• Jakou úlohu mají vikariátní konference? Jakou mají mít náplň (metodu a obsah)?
• Kde jsou hranice role duchovního v náboženské obci a ve společnosti?
• Jaké rozmanité aktivity je možné uskutečňovat v náboženské obci?

Naukový odbor Církve československé husitské

Wuchterlova 5, Praha 6 – Dejvice