Postní kázání bratra patriarchy při setkání duchovních a kazatelů olomoucké diecéze v Husově sboru v Olomouci v březnu 2025.
Sestry a bratři,
setkáváme se k tomuto shromáždění duchovních a kazatelů v čase postu a přípravy na Velikonoce. Je to doba, ve které má své místo pokání, uvědomování si a doznání svých vin a touha po Božím odpuštění. Pokání může být vyvoláno podnětem z vnějšku k urychlenému řešení nějaké kritické situace člověka či lidu a změně postojů a přístupů, které ke kritické situaci vedly. Ale spíše je pokání dlouhodobým a velmi obtížným vnitřním procesem. Tématem Žalmu 32. je zpověď a odpuštění hříchu a provinění. Je to modlitba díkůvzdání za dar Božího odpuštění. Je jedním z tzv. sedmi kajících žalmů, které záhy v církvi se spojily právě s postním předvelikonočním časem.
Zpověď může mít podobu doznání hříchu a vin v liturgii, kde se koná společně a veřejně. Ale může být i zcela soukromým rozhovorem s bratrem či sestrou, kteří mají naši důvěru. Zvláštní charakter důvěrného rozhovoru s duchovním má svátostná zpověď či svátost pokání se zachováním zpovědního tajemství a vyhlášením Božího odpuštění.
V rané církvi byla různá praxe pokání. Jedním ze způsobů bylo doznání před společenstvím církve, konalo se „přede všemi“, jak je to doloženo v knize Skutky apoštolů (Sk 19,18). Karel Farský toto místo chápal jako doklad starobylého původu veřejné zpovědi. Jiný způsob byl bratrský rozhovor, kdy křesťané doznávali svá provinění „jeden druhému“ (Jak 5,16). Třetí způsob, který se v církvi prosadil, vychází z Kristova pověření apoštolů odpouštět (J 20,23).
Ale zpověď má ještě mnohem hlubší rovinu, než je rozhovor mezi lidmi, ať již veřejný nebo zcela soukromý. Tou nejhlubší rovinou pokání a nejdůležitější je doznání se Bohu. A do této hloubky směřuje právě Žalm 32 jako přiznání hříchu před Bohem a vyznání se jemu (Ž 32,5). Je to tím, co se odehrává mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a námi. Vždyť náš hřích může odpustit jen Bůh, jak je to zřejmé právě z tohoto Žalmu 32.
Žalm je nadepsán „Davidův“. David i přes mnohé kladné a sympatické vlastnosti se za svého života dopustit řady selhání a provinění. Zneužil i svého postavení k osobnímu prospěchu, jak se o tom vypráví ve Druhé knize Samuelově (2 Sa 11. a 12. kapitola). Za pomoci proroka Nátana prošel král David hlubokým pokáním. Zakusil mimořádnou zkušenost s Božím odpuštěním a tato zkušenost je vložena právě do tohoto Žalmu 32.
Proces pokání má své fáze, které můžeme v tomto žalmu rozpoznávat. Tou první fází je zamlčování hříchu. Hřích je ve Starém zákoně chápán jako vzepření se Bohu, jako přestoupení jeho řádu a jako pokažení jeho dobrého díla (Cesty k lidem, s. 310). V žalmu je tato fáze vyjádřena výrazem mlčení. „Mlčel jsem“ (Ž 32,3). Člověk se snaží své selhání zamlčet či zamaskovat. Vymlouvá se, upozorňuje na chyby druhých a snaží se svůj obraz sám vylepšit. V knize Přísloví slyšíme: „Kdo kryje své přestoupení, nebude mít zdar, ale kdo je vyznává a opouští, dojde slitování“ (Př 28,13). A apoštol Jan připomíná: „Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není“ (1J 1,8).
Ve druhé fázi je líčena situace toho, kdo se ke svému provinění a selhání nechce postavit čelem. Zakouší tíži bez úlevy, neklid ve dne i v noci, doléhá na něho nekončící tíseň, neboť hlas svědomí nelze obelstít a umlčet a stále se z hloubky nitra ozývá (Ž 32,3-4).
Ale náhle dochází ke zlomu. „Řekl jsem: Vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti“ (Ž 32,5b). Tímto úmyslem, rozhodnutím a odhodláním nastává zlom, obrat v cestě kajícníka. Je to stejný rozhodný okamžik jako když marnotratný syn v Ježíšově podobenství si řekl: „Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem vůči nebi i vůči tobě“ (L 15,18). Je to vnitřní překonání vzdoru a rozhodnutí se Bohu všechno o sobě upřímně přiznat a doznat. Nepřiznáváme Bohu vlastně nic, co by on o nás nevěděl, neboť on zná všechny naše myšlenky, slova i životní cesty (Ž 139,1-4). Ale důležité je, že si to uvědomujeme my sami.
Celý žalm vrcholí nezaslouženým darem a divem Božího odpuštění, které přináší úlevu, pokoj, radost a blaženost. „A ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (Ž 32,5c). „Blaze tomu, z něhož nevěrnost je sňata, jehož hřích je přikryt. Blaze člověku, jemuž Hospodin nepravost nepočítá“ (Ž 32,1-2a). Jinými slovy: „Blahoslavený, šťastný člověk, který na sobě zakusil dar Božího odpuštění (srov. 2Sa 12,13). Odpuštění je v žalmu vystiženo dvěma obrazy. První je snětí břemene, odebrání toho, co nás pak už netíží, a také přikrytí a zakrytí něčeho, co již není vidět (srov. Ž 85,3). Když Bůh přikryje svým odpuštěním hříchy a provinění, už se nikdy neobjeví (Iz 43,25), ale navždy zmizí.
V žalmu je blahoslaven ten, kdo prošel cestou pokání a komu se dostalo daru Božího odpuštění. A toto blahoslavenství se vztahuje i na toho, v jehož duchu není záludnosti (Ž 32,2b). V daru Božího odpuštění nejde jen o odstranění důsledků hříchu – zlého lidského jednání, ale i o proměnu původce a zdroje takového jednání. A tím je proměna nitra, ducha, srdce, ze kterého již toto zlé jednání nebude vycházet. Místo falše, lstivosti, záludnosti, úskočnosti a zrádnosti srdce (srov. Jr 17,9) se srdce věřícího člověka má vyznačovat upřímností a přímostí. „Radujte se z Hospodina a jásejte, spravedliví, plesejte všichni, kdo máte přímé srdce“ (Ž 32,11), zaznívá v Žalmu.
Sestry a bratři,
kéž je pro nás postní čas cestou osvobozujícího pokání, abychom mohli zakoušet pokoj, radost a blaženost v Kristově odpouštějící náruči.
Amen.