(ČZ 40/2026) Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích: „S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu...
Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít. Poslal znovu jiné služebníky se slovy: »Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!« Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem. Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je. Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: »Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni; jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.« Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky. Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: »Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?« On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: »Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.« Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán.“
Svatba je jedním z nejradostnějších setkání. V orientu si na svatbu potrpěli i ti nejchudší, a to nemluvím o svatbě, o které vypráví podobenství: svatba královského syna! Král proto vysílá posly, aby pozvali ty nejvýš postavené. Sám v té chvíli netuší, co bude následovat – že pozvaní nepřijdou, protože se jim prostě nechce.
Král se nerozčílí, nesvaluje vinu na jiné, říká: „Asi jsem neposlal ty nejlepší posly.“ Vyšle tedy jiné, ale i tady se snaha mine účinkem. Pozvaní se vymlouvají, mají své zájmy. Kde je králova autorita? Mohl přece rozkázat – a není nic pádnějšího než jeho rozkaz! Možná nechápeme, proč nepoužil svou moc.
A v tom spočívá právě ono podobenství: Ten, který má veškerou moc na nebi i na zemi, nechává vše na lidském rozhodnutí.
Poslové jdou tedy potřetí. Znovu jsou zváni hosté, ale tentokrát ti, kteří trpí hladem, nemají střechu nad hlavou a rozhodně jim chybí šlechtický původ. Nemohou zprvu pochopit, že jsou opravdu zváni! Mají možná obavy, že se nebudou umět chovat, ale jdou. S bázní a mnoha obavami, ale jdou.
Bůh pozval k hostině nejprve „vyvolené“ izraelského národa. Zvali je proroci, potom nejvyšší z proroků Jan Křtitel, nakonec i sám Ježíš. Ti „VIP“ ale odmítnutím uškodili jen sami sobě. Pro krále to sice byla „studená sprcha“, ale věděl si rady: to, co bylo připraveno pro jedny, posloužilo jiným.
Ani dnes není mnoho těch, kteří se dají pozvat na onu pomyslnou svatební hostinu. A tak jsou znovu zváni lidi na křižovatkách, neznalí Božího slova, nepokřtění, neodkojeni evangeliem, kteří nejsou „naučeni“ chodit do kostela.
Nevím, kolik do vašich sborů přichází „echt husitů“, zakotvených v naší církvi od narození. U nás byste, kromě nich, našli i katolíky, různě hledající, popř. ty, kteří začali přicházet třeba po rozloučení s někým ze svých blízkých (a často ani v žádné církvi nejsou), nebo je docela obyčejně zaujala vývěsní skříňka.
Boží pozvání nezaznívá jen pod klenbou dávných svatyň; děje se i dnes, i když prostřednictvím jiných a jinými způsoby. A tak díky Bohu, že se spolu můžeme každou neděli těšit z pozvání na hostinu…
Pane, prosíme o moudrost, abychom nepřehlédli čas milosti, kdy tě lze nalézt,
a nepodlehli mylnému dojmu, že držíme život ve svých rukou… a že tě vlastně ani nepotřebujeme.
Amen.
Autor: Miroslava Zítová
Český zápas č. 40/2026 z 11. 10. 2026
Obrázek: Andrej Nikolajevič Mironov: Podobenství o svatební hostině (2014) - výřez, foto autor, Wikimedia Commons (Creative commons) - licence 4.0.
