(ČZ 14/2025) Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betanie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili mu tam večeři...
Marta při ní obsluhovala a Lazar byl jeden z těch, kteří byli s Ježíšem u stolu. Tu vzala Marie libru drahého oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a otřela je svými vlasy. Dům se naplnil vůní té masti. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který jej měl zradit, řekl: „Proč nebyl ten olej prodán za tři sta denárů a peníze dány chudým?“ To řekl ne proto, že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: měl na starosti pokladnici a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš řekl: „Nech ji, uchovala to ke dni mého pohřbu! Chudé máte vždycky s sebou, ale mne nemáte vždycky.“
Betanie je malá vesnice kousek od Jeruzaléma, možná tak tři kilometry. A zde se právě nachází Ježíš obklopen svými učedníky. Přítomen je také Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých, a zrovna se servíruje večeře. Marta obsluhuje a Lazar je jedním z těch, co sedí u stolu. Velikonoce se blíží. Zdá se to být chvílí neobyčejné pohody, oázou klidu. A přesto je to silný okamžik nabitý symbolikou.
Evangelista Jan zmiňuje, že do Velikonoc zbývá již jen šest dní. Proč zrovna šest? A proč vůbec evangelista Jan považuje za nutné zmínit počet dní? Šest dní před Velikonocemi. Šest dní před Velkým pátkem – to je přece neděle. Neděle večer. Tehdy se scházela první církev k bohoslužbám. Po práci a denním shonu se večer sešla k bohoslužbám, k setkání se Vzkříšeným, ke stolování se Vzkříšeným, k naslouchání Vzkříšenému. Jako bychom tady v Betanii měli jakousi předjímku bohoslužeb. Je tu Kristus, večeře, vzkříšený (sice jenom Lazar), učedníci. Nedělní bohoslužby. Oáza klidu ve světě bouří.
Šest dní před Velikonocemi se podle židovských zvyklostí vybírá beránek určený k zabití a snědení při sváteční velikonoční chrámové oběti. Ježíš jakoby byl v tomto příběhu slavnostně vybrán a oddělen oním Mariiným pomazáním. To je on. Ten pravý Beránek vedený k zabití, ten, kdo zachrání z otroctví hříchu a smrti. To je Po-mazaný – Mesiáš. Marie vezme vzácný olej z pravého nardu, pomaže Ježíšovy nohy a svými vlasy je otře. Takový olej byla vzácnost. Uchovával se jen pro ty nejvzácnější okamžiky. Když tím olejem pomaže Ježíšovy nohy, tak tím vlastně vyznává: Ty jsi můj pravý Král a pravý ženich mé duše, jen pro tebe zde chci být, jen pro tebe mám všechny poklady svého domu i své bytosti. Bylo to sebeodevzdání beze slov. Ne nějaká zbrklost, přecitlivělost, ale vyznání. Zviditelnění toho, co její oči víry v Ježíšovi spatřily.
Za co nám stojí Ježíš? Za co mně osobně stojí Ježíš?
Ježíš je pomazán jako Mesiáš. Neděje se tak v slavnost-ním liturgickém obřadu, ale tehdy, když jej jeho učedníci a učednice jako Mesiáše přijímají a odevzdávají se mu.
A dům se naplnil vůní té masti. Mariina odevzdanost naplní svou vůní celý dům. A je to krásný obraz – víra, která naplňuje svou vůní celý dům. Marie nešetří, protože nějak vnímá, že teď se šetřit nemá. Je tak marnotratná, až to některým není příjemné. Ozve se Jidáš a sváteční okamžik rozbije čistě praktickou výtkou: K čemu takové plýtvání? Vždyť se to mohlo prodat! Tři sta denárů – s tím by se dalo udělat dobrých věcí! Jidáš nevidí jinou hodnotu toho činu, vidí jen hodnotu finanční. Jistě chvályhodné sociální cítění, víra se bez něj neobejde. Ale v tu chvíli není na místě a Ježíš se Marie zastane.
Vůně vzácného oleje na Ježíšových nohou, která naplní celý dům, bývá vykládána jako šířící se vůně evangelia, radostné zprávy o Ježíšově smrti a vzkříšení, která pronikne do celého světa. Šíření této vůně je důsledkem Mariiny obětavé a nevypočítavé lásky k Ježíšovi.
Pane, ty v nás vzbuzuješ lásku tím, jak ses nám daroval.
Kéž by tato vůně lásky prostupovala celým domem, který jako lidé obýváme.
Amen.
Autor: Jiří Macoun
Český zápas č. 14/2025 z 6.4. 2025
Obrázek: Dieric Bouts či Dirk Bouts (ca. 1410-1475): Pomazání Ježíšovo (ca. 1465-1470) - detail, Staatliche Museen zu Berlin, foto: Paul M.R. Maeyaert. Wikimedia Commons (Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0)
