(ČZ 1/2025) Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali.
Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž narodili se z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o němž jsem řekl: Přichází za mnou, ale je větší, protože tu byl dříve než já.“ ...
Všimněme si, jakými rozdílnými způsoby přistupují autoři evangelií k líčení začátku Ježíšova příběhu.
Matouš a podobně s ním evangelista Lukáš sledují Ježíšovu životní pouť od jeho početí, respektive, všímají si okolností nejen před samotným narozením Ježíšovým, ale chtějí uchopit a vyjádřit Ježíšovu výjimečnost i v okolnostech spojených s jeho početím.
Nejstarší z evangelistů Marek historii Ježíšova početí, narození a dětství pomíjí a vstupuje do jeho příběhu ve chvíli, kdy jako dospělý muž přichází Ježíš za Janem Křtitelem, aby se nechal pokřtít. V časovém měřítku jde nejdál nejmladší z evangelistů Jan. Pro něho jsou podružné okolnosti narození a početí – co mohli, to už pověděli jeho předchůdci, ale nedořekli to zásadní, a sice, že tento Ježíš, který byl počatý, narodil se, dospěl a nakonec i zemřel, tu byl dávno předtím. Jan v popisu Ježíšovy historie nejde ani do Betléma, ani k andělskému zvěstování Marii, jde na počátek, do bezčasí, které jako blesk roztíná první slovo Bible – hebrejské b´rešít – na začátku, v počátku. Ten Ježíš, říká Jan, tak jak jsme ho podle těla znali, zakoušeli jsme jeho přítomnost mezi námi, tento Ježíš je spjatý s počátkem všech věcí. Není důležité kdy, kde a komu se narodil, nejsou důležité podrobnosti z jeho životopisu, rodinná anamnéza, místo narození, počet sourozenců. Kristus byl na počátku, říká Jan, protože On je tím Slovem, skrze které povstává svět. Dnes víme, že když křesťané začali počítat nový letopočet podle Ježíšova narození, dopustil se autor výpočtu chyby v dataci, která se s Ježíšovým narozením rozchází v řádu několika let. Ovšem z pohledu Janova evangelia je ta chyba daleko zásadnější. Jan evangelista říká, že nebylo žádné před Kristem a po Kristu, protože Kristus sám je tím počátkem. Bylo před Ježíšovým narozením a po něm, ale nebylo žádné před Kristem.
První stvořitelská zpráva z Genesis vypráví o Bohu, který utváří svět svým slovem. Jan tuto zprávu doplňuje: Božím vyslovením, které bylo na počátku, tím věčným Slovem, je Kristus jménem Ježíš, který se narodil, žil, umřel a byl vzkříšen. Je Božím Slovem, které jen na krátký čas bylo tělem tak, že přebývalo mezi námi – to je celé Janovo vánoční evangelium. Ježíšova výjimečnost není ukryta v podivuhodných okolnostech jeho narození. Ty jsou známy jen úzkému okruhu lidí, kterým to Bůh zjevil. Nejspíš to bylo početí i narození jako kterékoliv jiné, nijak zvláštní, ničím mimořádné, jako se rodí děti ze semene pozemských otců. Janovo poselství vyjadřuje jeho víru a přesvědčení, že v Ježíši k nám hovoří Bůh. Mluví nám do života skrze toho, který sám je Život.
Často se jako kněz potkávám se skepsí řady lidí vůči Ježíši: Co když to všechno bylo úplně jinak? Co když je celý ten příběh jen zbožným přáním těch, kteří se mýlili, špatně přečetli sled událostí, ve kterých chtěli vidět něco, co tam zkrátka nebylo?
Takovým pochybnostem člověk snadno podlehne tehdy, když svou víru v Krista opře o druhotnosti: z kolika byl Ježíš dětí, byla Maria pannou před i po jeho narození, či jak to bylo s prázdným hrobem?
Na ničem z toho víra v Krista nestojí. Nehledejme, zda souhlasí či nesouhlasí datace Ježíšova narození se sčítáním lidu v době Augustova císařství, ale ptejme se, ve kterých svých životních událostech jsme se potkali s Ježíšem. Co bylo tou chvílí Božího navštívení, kdy a čím a v čem nás oslovil Bůh?
A pokud takový okamžik ve svém životě najdeme, držme se ho celou svou silou, celou svou duší i celou svou myslí. Pak se můžeme i směle přihlásit k víře evangelisty Jana, který říká, že Bůh k nám mluví skrze svého Syna. Jestliže máme víru, že Bůh hovoří do našeho života, máme i víru v Krista, vždyť On je Božím Slovem. Co bychom o Bohu mohli říct, kdyby nám to Ježíš nepověděl? Ježíš říká o Bohu, jaký je, na sobě pak ukazuje, jaký může být člověk k Božímu obrazu. V jediném člověku Ježíši Kristu tak poznáváme, jaký je Bůh, i jaký je člověk. „Kdo vidí mne, vidí Otce,“ říká Ježíš v Janově evangeliu. Vírou v Krista, říká apoštol, jsme i my přijímáni za Boží děti, stáváme se dědici jeho zaslíbení. Vybízí nás a přijměme to na začátku nového občanského rok za své právě pro chvíle pochybností, selhání, úzkostí i obav, abychom na Krista upnuli svou naději, a tak se stali chválou jeho slávy.
Bože, do tvých rukou klademe všechny své dny nového občanského roku,
ať se z tvé milosti staneme občany Božího království. Amen.
Autor: David Frýdl
Český zápas č. 1/2025 z 5.1. 2025
Obrázek: hln.be
