(ČZ 15/2025) Sestra Vaníčková vnímá svou profesi jako životní poslání.
V inspiraci čerpá z práce své předchůdkyně, farářky Dagmar Wienerové, a z duchovních myšlenek Vladimíra Solovjova, které ji vedou k rozpoznávání nebezpečí současného postmoderního relativismu. Mezi klíčové hodnoty, které církev podle ní musí chránit, patří rodinné a sociální struktury jako základní pilíře křesťanské víry. Navzdory těžkostem dnešní doby se snaží předávat trvalé hodnoty a připomínat důležitost Boží přítomnosti v životě.
Co vás vedlo k rozhodnutí stát se farářkou naší církve?
Když jsem se měla rozhodnout o svém životním nasměrování, psal se rok 1991. Byl to čas velikých společenských změn po zhroucení totalitního režimu. Prožila jsem náboženskou zkušenost, takový ten otřes, tu hrůzu z Boží přítomnosti, a zároveň euforii a radost. Vyznala jsem Krista za Pána a přijala křest. Tušila jsem zároveň, že to, co přichází, nebudou jenom časy světlé. Cítila jsem, že je potřeba poznávat a odkrývat to, co bude s to odolávat takovým těm, jak píše Písmo, „duchům v povětří“, jejichž přítomnost nic dobrého nevěstí. A na vaši otázku odpovídám: Ano, duchovenskou práci vnímám jako své životní poslání. Při svém kněžském svěcení jsem se zavázala slibem pečovat o ty, kteří budou potřebovat duchovní oporu, zvláště tu modlitební, a také že budu celý svůj život prohlubovat své vzdělání. S pomocí Boží tak činím.
Měla jste nějaký vzor?
Když jsem v polovině 90. let nastupovala do své první náboženské obce v Praze Vokovicích, vyšla mi v ústrety tehdy asi pětašedesátiletá sestra farářka Dagmar Wienerová (1930–2009). Byla to pozoruhodná žena s kvalitním, neustále prohlubovaným teologickým vzděláním a s širokým filozofickým a politickým rozhledem. Její až ohnivý, duchem prodchnutý temperament činil z její liturgie, z modliteb, a zvláště pak z kázání záležitost vysloveně prorockou, kdy se otevírala nebesa a my pod kazatelnou jsme prožívali svatodušní událost. Když jsem pak byla poctěna i možností bydlet s ní na jedné adrese v Praze Holešovicích, často jsme spolu sedávaly a rozmlouvaly o aktuálních událostech v církvi a ve společnosti. Sestra Wienerová patřila k těm, pro něž církev byla doslova vším. Často zmiňovala svoji rodinu, která své mamince a babičce s úsměvem vyčítala, že u nich doma mají „církev k snídani, k obědu a k večeři“.
Zmínila jste odolávání „duchům v povětří“. Jaké jsou největší výzvy, kterým čelíte při práci s farníky, a jak je překonáváte?
Co jsem neblaze tušila v těch 90. letech, stalo se skutečností. Domnívali jsme se, že s rozpadem sovětského impéria vstoupíme do kulturně civilizačního prostoru utvářeného křesťanskými hodnotami. Po asi deseti nadějeplných letech jako by se však opět zatáhlo a nastala tma. Duchovní dekadence vedla k rozvratu přirozených struktur rodinných, společenských a ekonomických a přinesla své nedobré plody. Lidé přicházejí na faru zdevastovaní na duchu i těle a hledají závětří, útočiště, prostor, kde se mohou zmobilizovat, aby ustáli běžné nároky všedního dne. Lidé jsou nemocní, a tak ani církevní společenství nejsou prosta rozličných bolestí a problémů. Však také platí Kristovo, že lékaře potřebují nemocní, nikoli zdraví. Scházíme se tedy jako ti, jejichž jedinou nadějí je živý Bůh, k němuž voláme klečíce na kolenou.
Které biblické pasáže nebo myšlenky vás nejvíce inspirují a ovlivnily vaši práci?
Zásadním způsobem mě ovlivnila kniha Vladimíra Solovjova prvně vydaná v roce 1900, nazvaná Tři rozhovory o válce, pokroku a konci světových dějin a završená Krátkou legendou o Antikristu. Otázku Antikrista autor vyjádřil banálním rčením: Není všechno zlato, co se třpytí. Myšlenkové klima tzv. Západu je formováno postmoderním relativismem, rezignací na poznání pravdy a zpochybněním hodnoty racionálního argumentu. Upadá tak kvalitní diskuze, která by vedla k pravdivému poznání základních existenciálních otázek: Kdo jsem, Odkud jsem přišel a Kam směřuji. Představa o křesťanském životě se nám až příliš často redukuje na to být hodný a přijímat bezpodmínečně všechno a každého, i kdyby se mělo jednat o samotného ďábla. Jako bychom neměli Písma, kde je popsán zápas Hospodinova lidu s pokušeními starověkých kultů! Jako bychom neměli svědectví rané církve, která se jasně vyhranila vůči rozličným podobám gnóze! Pro orientaci v naší přítomnosti stačí hledat analogie s minulostí, srovnávat na základě podobností a vidět, že kdovíco nového pod sluncem se až tak neděje.
To jistě ne. Co považujete za klíčové hodnoty, které by měla církev v 21. století podporovat?
Tak především pořadí století nemá na žebříček hodnot žádný vliv. Kristus je stále stejný, co o něm platilo včera, platí o něm i dnes a bude platit i zítra. Je vyloučené, aby církev včera vyznávala hodnotu svobodné společnosti opřené o individuální morálku a zodpovědnost, jak se s nimi setkáváme v biblických příbězích, a dnes aby vyznávala hodnoty totalitarismu, otroctví a kolektivistické morálky, o níž platí, že účel světí prostředky a že vítěz bere vše. Jsme pod neustálými tlaky na rozpouštění tradičních společenských struktur, zvláště rodiny. Často vzpomínám na profesora Zdeňka Kučeru (1930–2019), který s předstihem na tuto situaci reagoval ve své „teologii prostého života“. Neexistuje žádné humanum, tj. není možné žít v pravdě lidský život v podmínkách, které zpochybňují základní sociální struktury a vztahy (otce a syna, matky a dítěte, mistra a učedníka). Tyto struktury totiž v Bibli osvětlují tajemství osobnosti Ježíše Krista a celé Svaté Trojice, která se nám právě skrze ně vyjevuje.
Vy také působíte jako pedagožka na střední škole, jak vnímáte zájem o duchovní hodnoty u mladé generace?
V rámci státem řízeného vzdělávacího systému jsou duše dětí a mládeže vyživovány tak zvanými hodnotami, jejichž nutriční hodnota je velmi nízká, snad bych až řekla že negativní. Děti jsou na duchovní dimenzi osobnosti existenciálně otřásány. Prakticky to probíhá tak, že jsou ze všech stran, napříč všemi vyučovanými předměty informovány, že planeta je přelidněná a že její existence je ohrožena přirozeným působením člověka. A děti tomu samozřejmě rozumějí tak, že ony jsou tu jaksi navíc, nadpočetně, a pro „Matku Zemi“ by bylo lépe, kdyby tu nebyly, nepracovaly, nejedly a nejlépe nedýchaly. Děti jsou tak vedeny k tzv. klimatickému žalu, trápí se, že svým prostým existováním jsou vinny devastací životního prostředí. Je toho ovšem mnohem víc, co na děti nedobře působí. Nešťastné je samotné nastavení systému, které v dětech pěstuje „naučenou bezmoc“. Děti jsou vyučovány tomu, že jim stále někdo něco dluží, že mají nárok na víc, než se jim dostává, že jsou oběťmi stále přítomné diskriminace ze strany přetrvávajících struktur. Děti pak místo studia vymýšlejí důvody, proč mají slabé studijní výsledky, a přinášejí z různých ordinací razítka potvrzující jejich vrozenou neschopnost. Já učím na technické škole zaměřené na stavebnictví a řeknu vám, že svědectví kolegů odborných předmětů o neochotě dětí přemýšlet a řešit základní slovní úlohy není zrovna dobré poslouchání. Nicméně jsem přesvědčená, že navzdory všem tlakům a potížím jsou ve školách stále přítomni kvalitní lidé, kteří dětem zprostředkovávají hodnoty stálé. Je to smutné, ale kolikrát je škola pro děti jedinou jistotou a prostředím bezpečnějším než jejich vlastní rozpadající se rodina.
Co víc říct? Navzdory všem těžkostem času, stejně si neustále připomínám a uvědomuji, že my křesťané jsme šťastnými lidmi. Narodili jsme se z vůle Boží na svět, který vždy a za všech okolností je pod Božím dohledem. Ať žijeme, či umíráme, nic nás z jeho ruky nemůže vytrhnout. Je to jedinečné poznání, které si ovšem nemáme nechávat pro sebe.
Za rozhovor děkuje Ondřej Syrový
Foto: Archiv CČSH
Český zápas č. 15/2025 z 13.4. 2025
