Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023 - "Jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení…" Tak čteme na konci Žalmu 100. a podobně i v jiných žalmech – jako refrén staré víry v Hospodina.
Jenže, když se rozhlédneme kolem, zjistíme, že se s Bohem vlastně nepočítá. S jeho věrností, která přesahuje generace, režimy, dějinné etapy, ba konfese. Zjistíme, že naše společnost se o Hospodina nezajímá. Že si lidé míní vystačit sami. Odmalinka jsou vedeni k soutěživosti, úspěšnosti, k sebevědomí až aroganci, k vynikání a zviditelňování se. Nemáš-li úspěch, člověče, tak k čemu tu jsi?
K čemu jsi, když jsi ve sportu věčně čtvrtý, „v kolektivu neoblíbený“, nevynikáš v soutěžích krásy, nezaujmeš šikovností, dokonce nejsi zdráv a potýkáš se s kdejakou bolestí a trápením... k čemu tu jsi? – To nejsou otázky pesimisty, ale realisty. Nepotřebujeme si nic namlouvat. Snadno se dá propadnout sítem společenské přijatelnosti, ba sociálním sítem samým.
Jenže – dá se říci, že ti, kdo vyhrávají, společensky vítězí, šikovně si vedou – ti že jsou kandidáty štěstí? Není to všechno vlastně vrtkavé, labilní a krátké, jen do času?
Heslo předchozích generací znělo: všechno vydržíme, komukoli se pokloníme, jen… aby bylo našim dětem líp… Je nám nejlíp, jak kdy komu bylo, a kdo z toho v naší společnosti září štěstím? Máme-li dostatek, o to víc se bojíme nedostatku.
Na druhé straně cítíme, že roste v lidech žízeň. Duchovní žízeň. A oni se vrhají po všem, co se jim zdá slibné, přitažlivé a třeba tajuplné. Čím větší duchovní mlha nebo tma, tím snadněji se z ní v představě vynoří „něco“. Člověk si říká – kdyby ti lidé chtěli mezi své priority zařadit aspoň Neznámého boha, jak to udělali současníci apoštola Pavla v Aténách! Třeba by si pak o něm nechali od nás něco převyprávět. – Třeba ano, třeba ne.
Ovšem v církvích známe pramen, zdroj, který může účinně hasit takovou žízeň. Jak to, že se kolem nás netísní zástupy žíznivců? Vypadá to, jako kdyby pramen, potůček, stružka proudily hlubokým lesem. Komu by se do něj chtělo? Houštím morálních požadavků, křovisky posuzování, zaklínadly svatých slov a gest? – Je daleko snadnější podlehnout blahu exotických dovolených nebo aspoň bazénků za domkem, je daleko příjemnější grilovačka než modlitební či biblický kroužek… Je možné vézt se s proudem dní, neobracet a nestavět se proti záplavě dnešních příjemností a povrchností. – Přiznejme si, že je lákavé pohoršit se nad našimi sousedy a současníky, které vede životem zejména touha po „pohodě“.
Ale jak si vlastně vedeme my sami? Známe Ježíšovo: Kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne‚ proudy živé vody poplynou z jeho nitra‘. Žízníme my sami natolik? Proudy živé vody… to je zaslíbení! Toho bohatství v něm!
Kdo žízní – to není zdaleka pozvání jen pro některé. Kristus jednoduše zve. Bez podmínek. Bez protekce, ba dokonce bez náboženského školení. (Nemluvím o víře, která se nechce vzdělávat; tady mluvím o prvotním zásahu, o resuscitaci duchovního života.) Také i nám bývá zapotřebí podobné resuscitace. Vždyť někdy leccos zmáháme ze všech sil, snažíme se vymýšlet všelijaká řešení, a bez viditelného výsledku. „Ti, kdo žijí jen z vlastních sil, nemohou se líbit Bohu. Vy však nejste živi ze své síly, ale z moci Ducha, jestliže ve vás Boží Duch přebývá.“ To napsal apoštol do Říma. Uvízla mi věta z mládí: Váš život je dnes jediné evangelium, které čtou lidé tohoto světa. Stručně řečeno. Dobře řečeno. Pokud lidé čtou v našich životech, co si v nás přečetli? Třeba se překvapili a říkají si nějak obdobně, jako kdysi apoštol: Viděli jste někde jinde, jak se ti věřící mají mezi sebou rádi? Jak to, že jednají tak nezištně, nesobecky? Ale třeba si naopak mohou říct: Je v nich zrovna tolik zloby a zášti jako ve všech ostatních! – Co si v nás přečetli?
Kristus zve k prameni – a ten je pro všechny: pro ty čtvrté i pro ty poslední. Pro ty neoblíbené, nekrásné, nezajímavé, nezdravé, nedravé… pro ty na okraji společnosti. Ano, Kristus přestupuje naše společenské hranice, nezajímá ho, jak si představujeme štěstí, či kolik nám do něj ještě chybí… zve do Boží blízkosti všechny, kdo mají žízeň. A Duch se přimlouvá za pozvané víc, než se nám zdá, přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit… Je toho mnoho, zač je třeba se modlit. Třeba jenom za stvoření; nebo za církve, aby dokázaly obstát na cestě kříže; za věřící všeho druhu a stupně, aby zvali Boha do svých situací; za nevěřící všeho druhu a stupně, aby je žízeň vedla k prameni a zdroji bytí; za tento rozpotácený a ďábelsky rozvracený svět. A zejména za Ducha svatého, aby roztavil překážky dobrého svědectví, aby přemohl naše sobectví, abychom v něm a z něho zářili láskou. Snad se v nás přitom rozezpívá ten refrén - Jeho milosrdenství je věčné, jeho věrnost do všech pokolení…
Jana Wienerová
Český zápas č. 25/2023 z 18. 6. 2023
Ilustrace: Jana Wienerová, Kdo žízní, dostává pozvání do Boží blízkosti. Křišťálová studánka
