Letošní setkání účastníků někdejších dětských táborů ve Zlaté Olešnici a následných putovních táborů mládeže nás zavedlo o posledním červnovém víkendu na Šumavu.
Střechu nad hlavou jsme nalezli v Belvederské chalupě – Husitovi v Železné Rudě. Celý objekt jsme měli pro sebe a ocenili jsme jeho dobré vybavení nejen na pokojích a v kuchyni, ale i ve venkovních prostorách, kde bylo možné posedět kolem stolu u chalupy, na křesílkách na terase, anebo si něco opéci nad ohněm či ugrilovat.
Během pátečního chvílemi deštivého odpoledne jsme se postupně sjížděli z různých koutů naší země, ochutnávali přivezené dobroty a kolem stolu v jídelně s freskou Jany Wienerové vzpomínali na to, co jsme v Železné Rudě prožili. Nejranější vzpomínky měla Hanka Bubleová, která s sebou přivezla deník z tábora, jehož se zde účastnila pod vedením Milana Matyáše v šedesátých letech. A pak jsme přidávali své vzpomínky i my ostatní: na setkání rodin pod vedením Alenky Naimanové i na další pobyty spojené s rekreací, případně s různými církevními kurzy či jednáními. Nezůstali jsme však jen u vzpomínek, ale živě jsme diskutovali i o současném životě církve a někteří z nás to vydrželi i přes půlnoc.
V sobotu ráno po modlitbě podle Denního čtení a vydatné snídani jsme zamířili ze Železné Rudy na Špičák a odtud jsme se svezli sedačkovou lanovkou ze sedmdesátých let na Pancíř. Počasí nám přálo, a tak jsme se mohli těšit z pěkných výhledů. Na Pancíři jsme se skvěle naobědvali a pak se vypravili směrem po modré přes Hofmanky nazpátek do Železné Rudy, kde jsme v závěru cesty procházeli obnovenou křížovou cestou. Během cesty jsme se radovali nejen z přírodních krás (především ze spousty rozkvetlých náprstníků), ale v menších skupinkách také sdíleli své životní a rodinné zkušenosti. Protože byl před námi dlouhý teplý večer, zůstali jsme venku před chalupou, na ohni opékali špekáčky a sýr a celý večer pak z větší části prozpívali.
V neděli jsme Husitu měli opustit do deseti hodin, a tak jsme se domluvili, že se sejdeme v osm hodin na snídani a v půl deváté k bohoslužbě. Sloužili jsme songovou liturgii Milana Salajky a Tomáše Mikuleckého a do promluvy jsme se zapojili všichni formou bibliologu nad známým podobenstvím o marnotratném synu. Po krátkém úklidu jsme se z Železné Rudy vypravili na hrad Velhartice, kde nás na bráně očekávala manželka bývalého a maminka současného kastelána (a také účastnice našich dětských táborů a puťáků) Andělka. Do Železné Rudy za námi nemohla přijet, neboť na ni o víkendu padly kastelánské povinnosti, ale teď jsme s ní mohli pobýt a popovídat alespoň během oběda, který jsme měli zajištěný v hradní restauraci. Ještě před obědem jsme však navštívili novou hradní expozici, kterou je „Šumavská klenotnice“ v podzemí hradu. Připomíná období, kdy byly po husitských válkách Menhartem z Hradce na Velharticích uloženy české korunovační klenoty. Jedná se o prohlídkový okruh s interaktivními prvky mapující pomocí experimentální archeologie možnou cestu korunovačních klenotů z Karlštejna na Velhartice a využívající různé moderní techniky včetně hologramu. Po obědě jsme původně chtěli navštívit nedaleký zámek Nemilkov, který vzorným způsobem opravuje soukromý vlastník, ale protože velká část z nás byla na Velharticích poprvé, rozhodli jsme se nakonec společně absolvovat prohlídkový okruh gotického hradu včetně vstupu na unikátní kamenný most pomocí dvou padacích můstků. Měli jsme výbornou průvodkyni. Provedla nás jednotlivými patry expozice koncipované podle „Knížky o šašiech“ Tomáše Štítného, která prostřednictvím šachových figur seznamuje s rozvrstvením a životem středověké společnosti. Ti nejvytrvalejší z nás si ještě sami prošli expozicí v bývalém hradním pivovaru, která je věnována Třicetileté válce. Jiní dali přednost kafíčku a zmrzlině a někteří zvládli obojí. S vděčností Pánu Bohu i dobrým lidem, které jsme potkali, i s nadějí na další setkání (možná v Jeseníku) jsme se rozloučili zpěvem „Nechať Hospodin hledí na mne i na tebe, když se rozejdem nyní, nyní od sebe.“ Za účastníky setkání
Štěpán Klásek
Foto: Autor článku
