(ČZ 43/2026) Rozhovor s farářkou Marikou Zvardoň ze sboru naší církve v Praze na Vyšehradě ukazuje, jak může ekumena vyrůstat v otevřeném kreativním prostoru lidí různého přesvědčení.
Sestra Marika popisuje, že skutečná síla začíná uvnitř vlastní obce. Když ta žije zdravě a otevřeně, může se otevírat i směrem ven. Vyšehradská obec tak postupně vyrostla v živé společenství, které přitahuje nejen členy naší církve, ale i lidi hledající, sousedy, sympatizanty z různých tradic.
Srdcem je komunitní centrum, kde lidé po bohoslužbách zůstávají, sdílejí své radosti i starosti, starší i mladší zde nacházejí společenský kontakt, místo k rozhovoru... Marika zdůrazňuje, že každý člověk má nějaký dar – a je dobré pomoci mu jej probudit. Ať už jde o hudbu, výtvarné umění, literaturu. Farnost proto nabízí širokou škálu aktivit: pravidelné studium Bible, literární salon, setkání po bohoslužbách, hudební skupinu, sousedské slavnosti i spontánní akce z iniciativy členů. Literární salon je místem, kde se lidé scházejí nad knihou, zapálí svíčku, pustí hudbu a sdílejí své pohledy. Hudební skupina vznikla postupně a stala se pevnou partou lidí. Repertoár spojuje české, anglické i židovské písně...
Ekumena se zde děje přirozeně – nikoli jako projekt. Marika říká, že není důležité, zda je člověk „zapsaný“ v církvi. Tento přístup se osvědčuje i při svatbách: farářka připravuje a evangelizuje nejen členy CČSH, ale i ty, kteří touží přijmout svátost manželskou s požehnáním a teologickou přípravou a nejsou z církve. Požadavek, aby byl alespoň jeden z nich pokřtěný je podle farářky někdy složitý, protože někdo může být člověk pokřtěný jako novorozeně a být celý život silný ateista. „Mohou za vámi ale přicházet lidé věřící, kteří se zdráhají být v nějaké církvi jako instituci a nikdo jim to nemůže mít za zlé. Naopak je to úžasná příležitost jak s těmito lidmi navázat vztah, věnovat se jim a být jim průvodcem...” „Každý odchází nějak dotčený,“ dodává. „Nestalo se mi, že by někdo nebyl při rozhovoru zasažen Božím slovem.”
A právě to je ekumena v té nejčistší podobě. Jedním z nejsilnějších momentů rozhovoru je popis bohoslužby v lese. Skupina věřících i nevěřících se sešla na louce, zpívala, sdílela a přijímala. Bez zdí, formalit, bariér. Jen člověk, příroda a Bůh. Evangelium zkrátka není uzavřené v kostele...
Ani v náboženských obcích Nekoř a Žamberk nemá ekumena podobu společných rad či formálních projektů. Jáhen Aleš Toman popisuje, že ve sboru pravidelně nacházejí duchovní domov římskokatolíci, pravoslavní i lidé z evangelikálních tradic. Obec dokonce dva roky hostila skupinu čínských křesťanů, kteří v ČR hledali bezpečí. Výrazným rozměrem služby je i doprovázení lidí v mezních situacích. Bratr Aleš oddává páry, které se nemohou znovu oddat v ŘKC, a nabízí jim nový začátek. Velkou část jeho práce tvoří doprovázení „něcistů“... A stále více lidí bez vyznání prosí o duchovní poslední rozloučení, protože jim nestačí obřad bez slov naděje. Vznikla tak myšlenka založit podpůrnou skupinu pro pozůstalé, která má být prostorem pro sdílení, smíření a hledání naděje... Zkrátka otevřenost, přijetí a milosrdenství jsou dnes jedním z nejdůležitějších ekumenických mostů, které může církev nabídnout.
Thomas Brian Wolf
Foto: NO Vyšehrad
Český zápas č. 43 z 25. 10. 2026
