(ČZ 15/2025) V úterý 8. dubna si Romové v rámci Mezinárodního dne Romů připomněli svůj původ, jazyk, kulturu, identitu a především své „romipen“ („romství“).
Den odkazuje na první mezinárodní setkání romských představitelů, které se konalo 8. dubna 1971 nedaleko Londýna. Tehdy byla schválena romská hymna a také vlajka, kterou tvoří dva podélné pruhy. Dolní zelený symbolizuje sepjatost s přírodou, horní modř s nebem – duchovnem. Kolo uprostřed symbolizuje pouť, kočování a vychází i z prastarého indického kola osudu. Bylo zde rovněž řečeno, že do budoucna bude preferováno označení Rom místo Cikán.
Naše církev se stejně jako Českobratrská církev evangelická připojila k mnoha akcím upozorňujícím na bohatou a pestrou romskou kulturu, ale i na problémy, které se Romů týkají – například spolupořádáním konference v pražském žižkovském sboru v sobotu 5. dubna, jejíž součástí byla panelová diskuze na téma Romové v místních církvích, společná romsko-česká bohoslužba, diskuze a samozřejmě také hudba a tanec. Naším příspěvkem v Českém zápase je anketa, ve které jsme se zeptali na konkrétní kroky, které mohou dle respondentů duchovní CČSH podniknout, aby přispěli k řešení problému rasové diskriminace (1) a na to, jak oni sami podporují multikulturní porozumění a toleranci mezi svými věřícími (2).
Alena Milová, farářka NO Přerov
1) Konkrétní kroky k řešení rasové diskriminace vidím v Písmu, např. verše z 1. listu Korintským 10,32: „Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni.“
Apoštol nám zde ukazuje cestu ke spáse všech a nedělá rozdílu mezi národy, nedělá rozdíly mezi rasami. Známe příběh kázání apoštola Filipa etiopskému dvořanovi, tedy člověku tmavé pleti. Známe mnoho dalších biblických odkazů, že nemáme dělat rozdíly mezi sebou, ale je potřeba předávat „dobrou zprávu“ evangelia všem. Starý zákon také nabízí pohled přijímání „hostů“ třeba i jiných národů: „Ten, kdo bude s vámi přebývat jako host, bude vám jako domorodec mezi vámi. Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské. Já jsem Hospodin, váš Bůh...“ (Lv 19,34)
2) V naší náboženské obci jsme zřídili sociální byty, kde máme požadavky domovního řádu, a přijímáme různé lidi k bydlení ze sociální oblasti, pokud jsou ochotni řád našeho domu dodržovat. V současné době u nás bydlí žena s dítětem z Ukrajiny, která neuměla dobře česky, ale snažíme se s ní domluvit, nabízíme i možnost účasti na bohoslužbách. Její devítiletý syn rád chodívá na naše bohoslužby pro děti, které konáme jednou za měsíc, a další akce pro děti z církve.
V rámci ekumeny se setkáváme se všemi církvemi, také s Armádou spásy, kde slouží jako kazatelé manželé romské národnosti. Vzpomínám na úžasnou spolupráci v rámci modliteb 24/7 v našem městě před 5 lety, kdy jsem měla těžce nemocnou maminku a nejelo mi auto. Potřebovala jsem za ní co nejčastěji dojíždět 70 km od svého bydliště, a romský kazatel Albín Vagai mi půjčoval 2x týdně auto Armády spásy s nápisem „srdce Bohu, ruce lidem“, kterým jsem asi dva měsíce dojížděla pomoci své sestře s maminkou, než jsem si koupila auto...
Renata Wesleyová, farářka NO Praha – Ďáblice
1) Nevím, zda přístup k cizincům u nás bych nazvala přímo rasovou diskriminací. Jakákoliv jinakost – vzhledu, oblečení, kultury, náboženství, zvyklostí bývá důvodem k předsudkům a vede nás k pocitu nadřazenosti. Neuvědomujeme si, že v jádru jsou lidé všude na světě stejní a usilují v posledku o stejné životní jistoty a cíle. Souhlasím, že někdy může jít přímo o diskriminaci v různých formách a souvislostech, např. co se týče Romů. Diskriminace a přehlížení se může týkat i lidí s jinou sexuální orientací, což u nás není neobvyklé, i když se situace pomalu lepší.
2) Toleranci a porozumění rozhodně podporuji, z mých zkušeností jsou však lidé v církvi spíše konzervativní, mám na mysli starší generaci. Mladí lidé více cestují, mají větší rozhled, zkušenosti, umí jazyky, jsou otevřenější, lépe přijímají jinakost a odlišnost.
Ježíš přijímal cizince se samozřejmostí, chránil je, byl vstřícný. Nyní je řada na nás. Bratr Vymětal popisuje mnoho možností, jak ve sborech můžeme zprostředkovat poznání jiné kultury a náboženství a jakými způsoby se můžeme proti rasismu postavit. Počátkem března se v Praze Na Zderaze konalo setkání Světového dne modliteb, to je také jeden ze způsobů, jak se přiblížit nám neznámé kultuře a uvědomit si, s jakými problémy se lidé potýkají na druhé straně zeměkoule.
Mikuláš Vymětal, farář ČCE pro menšiny a člen CČSH
1) Husitští duchovní mají obvykle prostor, o němž do značné míry rozhodují – svůj vlastní kostel. Kostel je ovšem také domem Božím a věříme, že u Boha je místo pro všechny. Prvním krokem tedy je chtít, aby v mém kostele byli vítáni opravdu všichni – bez rozdílu v tak nepodstatných vnějších věcech, jako je původ, barva pokožky nebo mateřský jazyk. Zdá se to snadné, ale když se sám nad sebou zamyslím, uvědomím si své vlastní předsudky, s nimiž bych se měl vypořádat.
Druhým krokem je komunikovat s vlastní náboženskou obcí – kázáním, ale také rozhovorem v radě starších. Připomínám zde například projekt Ekumenické rady církví „Romové jsou v církvi vítáni!“, o němž lze najít ledacos na internetu. Třetím krokem je opět přemýšlet nad tím, jak kostel pro všechny otevřít. Třeba akcí v rámci Mezinárodních dnů proti rasismu.
2) Jako farář se porozumění a toleranci snažím vyjádřit v kázáních – když je na světě mnoho kultur, je to zřejmě proto, že Bůh nás lidi učinil kreativními a schopnými vytvářet různé kultury. Poznáváním odlišných kultur se můžeme obohacovat, lépe rozumět i své vlastní tradici a radovat se z toho, jak je svět pestrý a krásný!
V církvi pořádám různé menší akce, umožňující setkávání mezi lidmi – např. koncert romské kapely Bengas v kostele, na nějž přijdou místní Romové i tradiční věřící a po němž si společně dají kostelovou kávu; návštěvu muslimů v církvi při příležitosti toho, že se letos sešla postní období a ramadán, spojenou s iftarem – společnou slavnostní večeří, různé přednášky, besedy a podobně.
Prostor přitom dostávají právě lidé, kteří nemají mnoho možností své názory projevit. Bývám překvapen, kolik nenápadných lidí v církvi i mimo církev vítá takovéto akce.
Marek Feigl, farář NO Votice a Sedlčany
1) Ptáte se na práci duchovních, u kterých lze tedy předpokládat jak přiměřeně vysoký étos, tak i biblickou a teologickou vzdělanost, stejně tak i kompetence v oblasti humanitních věd. Tedy duchovní by měli pozorně číst a náležitě zvěstovat Kristovo evangelium jakožto pozvání k takovému způsobu života, který není slučitelný s postuláty rasismu. Žádnou hierarchii ras, žádné nápady, že nějaké rasy představují pozitivnější charakteristiky než jiné, nebo naopak – že s jistými rasami se pojí sklon ke zlému, v Novém zákonu nenacházíme. Naopak zde vidíme velmi silný důraz na univerzalitu evangelia: žádný národ, žádná rasa, žádný jedinec není stvořen tak, aby k němu Boží hlas zásadně nemohl proniknout. Duchovní by se proto nejenom snad v bohoslužebném a oficiálním životě církve, ale i v soukromí měli zdržovat nevhodných rasistických vyjádření a schematizací.
2) Ve zvěstování evangelia (bohoslužebném, pastoračním, při biblických hodinách, v kontextu svátostí) tematizuji jeho potenciál překračovat a relativizovat všemožné bariéry. V biblických látkách se nachází lecjaké antirasistické poselství – Kristova vstřícnost vůči Samařanům, dobovým židovstvím negovaným, víra černošského dvořana z Etiopie (Sk 8,25-40), výzvy pavlovského křesťanství k rozpuštění všech rozdílností lidí v Kristu (za jiné: Ga 3,26-28), také motiv černošského krále Baltazara z folklórní recepce evangelijního příběhu o mudrcích z východu (Mt 2,1-12; černá pleť rozhodně nekomplikuje poznání Krista). Nenechávám tyto výzvy ležet ladem. Nejlepší „výchova“ se zakládá na vlastním příkladu...
Eva Mikulecká, farářka NO Praha – Michle
1) Je to docela jednoduché, sami se snažit rasismus v sobě překonávat. To předpokládá pokorně přiznávat, že v sobě rasismus máme. Přesto se většinově vyjadřujeme: „Já nejsem rasista, ale vadí mně …“.
2) V Domovech na půl cesty máme mladé z různých koutů světa (Afganistán, Ghana, Vietnam aj.) Také od začátku provozování Domova Maják (r. 2017) je zde část romských obyvatel. Ti všichni přicházejí na faru a jsou tam doma a setkávají se s ostatními věřícími. Tak se učíme vzájemně se přijímat.
Ema Blažková, farářka NO Praha – Nové Město
1) Naprosto konkrétním a viditelným krokem duchovního (a nejen jeho) je jeho běžné chování k lidem, kteří nejsou stejní jako on. Narodili se třeba na druhém konci planety, mají jinou barvu pleti, jinou sociální situaci, jinak se chovají, mají jinou úroveň vzdělání a vyznávají jiné náboženství. Měla jsem to štěstí, že jsem se mohla podívat do světa, na Západ i na Východ, a proto vím, že v každé zemi najdeme dobré, čestné a poctivé lidi, ale stejně tak i prevíty a lišáky. Duchovní má možnosti oslovovat jednotlivce i skupiny a šířit myšlenku, že (nejen) věřící lidé jsou (jakožto děti Boží) sestrami a bratry.
2) Do kostela sv. Václava na Zderaze, kde působím, přicházejí ve dnech otevřených dveří (úterý, čtvrtek a neděle) lidé z celého světa. Někdy jednotlivci, někdy skupinky. Jsou mezi nimi lidé různých ras. Vítáme je a věnujeme se jim všem se stejnou mírou pozornosti a přátelství. Zhruba třikrát do roka máme programy pro žáky a studenty, které se zabývají tématem porozumění mezi kulturami.
Desetiletí slavíme Světové dny modliteb a mezi vybranými zeměmi jsou i tzv. výbušné. Např. v roce 2024 to byla Palestina.
O toleranci se zmiňuji často v nedělních kázáních. Ježíš mě k ní inspiruje – on, Semita, mne, Evropanku.
Za odpovědi do ankety děkuje redakce
Český zápas č. 15/2025 z 13.4. 2025
Ilustrace: pixabay.com
