(ČZ 51/2024) Před 50 lety, na Štědrý den L. P. 1974 zemřel bratr Oldřich Kozler, farář CČS. Pán mu přidělil necelých 54 let pozemského života a 22 z nich věnoval službě v CČS. Byla naplněna jak radostí ze služby Evangeliu, tak později i osobním zápasem víry a strachem o církev, a ukončena postavením mimo službu.
V době vynuceného odchodu bratra faráře Oldřicha Kozlera ze služeb CČS bylo jeho dosud žijícím nejbližším rodinným příslušníkům a pamětníkům kolem 10 let. Svá přemýšlení o církvi a o její službě však průběžně zaznamenával do dochovaných dopisů (často bratru Josefu Bendovi, kostelníkovi břevnovského sboru CČS či dr. Miroslavu Novákovi, pražskému biskupu CČS) a též do osobního deníku. A tak je jeho přímé svědectví, nezkreslené kusými fakty a mlhavými vzpomínkami jiných, asi nejlepší výpovědí o klíčových obdobích jeho služby, kterou si tímto připomínáme.
O svém povolání (z dopisu bratru Bendovi):
Vzpomínám na první dojmy z Husova sboru v Č. Budějovicích, kam mne matka přivedla, když mi bylo asi 8 nebo 9 let. Dodnes si pamatuji píseň, kterou shromážděná obec zpívala: „Pojď k Spasiteli!“. Od první chvíle jsem si tu krásnou píseň zamiloval. Husův sbor byl krásný a rád jsem doň chodíval. Pak rád vzpomínám na studentská léta, kdy jsem býval zapisovatelem místního výboru CČS ve Čtyřech Dvorech a varhaníkem tamní diaspory. A pak jsem začal učit náboženství. Od první chvíle jsem věděl, že budu knězem. Tak jsem byl Evangeliem polapen. Trvalo plných sedm let, než jsem se jím vskutku stal. A to už bylo na milém Břevnově. A tak přišly ty rušné dny budování obce. Jak všude bylo živo. Jak všechno kvetlo a vonělo láskou, ochotou, službou, radostí a touhou, aby všechno, co děláme, bylo to nejlepší, co dělat můžeme a dovedeme. Duch v nás hořel jak za časů apoštolských. Byl jsem také v letech 1948-1950 nejšťastnější farář. Měl jsem vzduch a prostor. Měl jsem své krásné ideály, za které jsem se uměl houževnatě rvát.
O zesvětšťování církve v 50. letech
(z dopisu bratru Bendovi a z osobního deníku):
Pak přišla léta čtyřletého spirituálování na Husově fakultě. Nebyla to šťastná léta. Šlo v těch letech (1951-1955) o to, myšlenkově a mravně vyzbrojit církev tak, aby nemohla být házena světem s ostatními církvemi do jednoho pytle, ale aby ani nesplývala se světem. Moderně vyjádřit Evangelium: Církev není z tohoto světa, ale je pro tento svět. To, že nebylo toto dílo vykonáno, ukazuje na slabost a malátnost církve. Bylo zapotřebí otevřeně diskutovat, usvědčovat ty faráře, kteří se začali opírat o politickou moc státu, z omylu vůči Evangeliu a věcně budovat myšlenkovou práci. Heslem se však stalo: v dané situaci se nedá nic dělat.
Do obce jsem se vrátil na podzim 1955. I můj druhý příchod na Břevnov byl poznamenán radostí té první lásky. Ale už také poznamenán semenem, které za noci nepřítel zasel do našeho pole. Znám toho nepřítele. Nosí kněžské roucho a klame věřící lid. Mluví o Pánu Ježíši Kristu, současně Ho však křižuje s Pilátem. Domníval jsem se, že je možné tohoto Jidáše odhalit, demaskovat. Prohrál jsem. Nutně. Protože moc Jidášova je větší a silnější.
Přestat mlčet
(z dopisů bratru Bendovi a biskupu Novákovi):
Šlo především o to, vést věřící ke Kristu, který se přiznává k tomuto světu podle slov: „Nepřišel jsem, abych soudil, ale abych spasil.“ Nalezl jsem přesvědčení, že by naše situace nutně byla jiná, kdybychom se dokázali usjednotit v modlitbě a kázání Slova. Tento názor jsem veřejně vyslovil na synodě pražské diecéze, konané na jaře 1960 na Slapech. Zdálo se tenkrát, že tento názor je porozumivě přijat většinou pražských duchovních. Později se ukázalo, že byl interpretován jako počin, směřující k jakémusi sektářství v CČS.
Pak přišla okrsková konference duchovních, konaná 21. 11. 1960 v Praze Žižkově. Co jsem tehdy na okrsku řekl, je dnes všeobecně známo. Pokud si pamatuji, prohlásil jsem toto: „Mínil jsem na dnešní konferenci sdělit širší argumentaci ke zjištění, že pražský okrsek není církví. Projev patriarchův zkrátil náš čas. Omezím se na nejpodstatnější: prosím vás, přemýšlejte na modlitbách a při odpovědné exegesi, jak je tomu v bibli s církví a institucí. Pronášíme fráze o jednotě a službě. Jednota je však možná jen kolem Krista. Kristus však není uprostřed nás. Stojí za vraty našich chrámů. Proto nemáme ani čím sloužit. Jsme jednotní v nevěrnosti Kristu. Máme být kazateli Evangelia, ale jsme jeho kaziteli, máme být pastýři svěřeného lidu, ale ve skutečnosti jsme pachtýři, máme být horliteli pro Krista, zatím jsme bořiteli Kristova díla. A to je náš konec“. Zdůrazňuji, že to, co jsem takto prohlásil, řekl jsem ze situace a do situace pražského okrsku. Nemluvil jsem akademicky a neměl jsem na mysli obecnou situaci v církvi. Měl jsem právo a povinnost takto hovořit? Ano, měl. Je to právo a povinnost víry, které se nedá ani dekretovat, ani umlčovat (2. Tim. 4, 1-5). Okrsek náboženských obcí je podle platné Ústavy církve orgánem církevní práce, a to ve smyslu jejího poslání, jak je určeno čl. 1. Podle tohoto článku je prvořadým úkolem církve hlásat svou víru a uvádět ji v život. Již tímto odvoláním se na ústavní článek jasně říkám, že respektuji církevní organizaci (instituci), pokud má své pravé místo v díle církve (viz Z. Trtík: „Ekklésia a instituce v církvi“ NR XXVIII, č. 6). I to je známo, že zápis o mém vystoupení byl překroucen, upraven, a hlavně doplněn výroky, které jsem neřekl. Od té chvíle nastal děsný kolotoč.
Ústřední rada mne povolala před věroučnou komisi. Zde byly zkoumány mé výroky o církvi. Prokázáno, že jsem se nedopustil žádného sektářství. Ovšem písemně to dostat nemohu. Od toho okamžiku mi byl zakázán přístup na fakultu, redakce ČZ odmítla mé stálé příspěvky k písním nového zpěvníku a konečně mi bylo zakázáno sdělit své vlastní obci na jejím řádném shromáždění důvody mého postoje k tak důležitým otázkám církevního díla. Tenkrát jsem poprvé, ale také naposledy slzami brečel nad situací církve. A pak přišel dekret do Nymburka (1. 3. 1961). Až do června jsem byl Ústřední radou neustále bombardován: „Odvolej“. Přitom jsem konal běžnou službu v nymburské obci. Nedovedu vypsat všechno to zoufalství, v němž jsem žil. Najednou jsem poznal, že jsem zcela, ale zcela sám. Kdykoliv jsem se náhodně setkal s faráři, všichni říkali totéž: Bylo ti to zapotřebí?
Odejití ze služby (z osobního deníku):
Jsem dosud v Nymburku. Stokrát a tisíckrát jsem si opakoval: to je můj konec. Vždycky jsem rozuměl Pastýřství tak, že musím u svého stáda zůstat až do smrti. Jinak pro mne práce ztrácí smysl. Ale mám nyní poznat, že On je pastýřem a já jen ubohým služebníkem. A tak budu sloužit, dokud on sám mne služby nezprostí. Je mi zle. Všechno přirozené lidství se ve mně bouří, ale vím, že musím mlčet a spoléhat jen na Něho. On slíbil, že nikoho, kdo v Něho uvěřil, neopustí. A já jsem uvěřil tak jistě, že nemohu mluvit (28. června 1961). A nyní? Je léto 1962. Slibovaný návrat do Prahy je pouhou iluzí. Ústřední rada a Diecézní rada čekají jen na můj odchod. Nuže dobrá, mají jej mít. Kdybych byl však přesvědčen, že CČS je schopna duchovní integrace, že má stále ještě perspektivu služby člověku dnešního světa, vydržel bych. Toto přesvědčení však dnes nemám. Jsem přesvědčen o dalším rozkladu církve. Duchovenský sbor církve se stále více proměňuje v jednotlivce, kteří to chtějí vydržet až do penze. To je jejich osobní perspektiva. Vydržet do penze. Proto žádné boje, žádné úsilí, žádné komplikace, faráři se proměňují v mlčící dav. Není možné v této situaci být farářem. Každé slovo proti církvi je dnes interpretováno jako slovo proti státu. Nechceš-li stát proti státu, musíš prostě odejít.
Hospodin věnoval bratru Oldřichovi dar života ve společenství. Ve společenství Ježíše Krista, rodiny, věrných přátel, oddaných sester a bratrů. Tento dar a pevná osobní víra – On slíbil, že nikoho, kdo v Něho uvěřil, neopustí – ho provázely do konce pozemského života.
Pane, děkujeme ti za tvého služebníka bratra Oldřicha Kozlera a vyprošujeme pokoj jeho duši.
Rodina
Oldřich Kozler (28. 3. 1921 Suché Vrbné – 24. 12. 1974 Praha), 1926-1940 - obecná, měšťanská škola a učitelský ústav v Českých Budějovicích, od 1944 - Bohoslovecká kolej CČS v Praze, 26. 12. 1944 – vysvěcen na jáhna, od 1945 řádný posluchač Husovy československé evangelické fakulty bohoslovecké v Praze, 18. 4. 1948 – vysvěcen na kněze. 1966-1971 VŠE v Praze, dálkové studium, 1. 7. 1971 promován inženýrem ekonomie.
Zaměstnán v CČS jako učitel náboženství (1940-1948), farář v Praze – Břevnově (1948-1951), spirituál bohoslovecké koleje Husovy čs. bohoslovecké fakulty (1952-1955), farář v Praze-Břevnově (1955-1961), farář v Nymburku (1961-1962), od 8. 11. 1962 mimo službu CČS.
1962-1966 zaměstnán v SONP Kladno jako obráběč ingotů, 1966-1974 zaměstnán ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze jako odborný pracovník.
Český zápas 51/2024 z 22. 12. 2024
