Letos uplynulo 100 let od chvíle, kdy Pán vyslal do tohoto světa svého celoživotního služebníka, kojetínského faráře Dobromila Malého.
Kdo jste jej znali, vzpomeňte se mou, a kdo jste ho nezažili, poslyšte svědectví vnuka a nyní i faráře o životě, víře i radách tohoto soudobého učedníka Kristova.
Když mladíček Dobromil uslyšel Boží zavolání k farářské službě, jeho oblíbený farář mu na to řekl něco ve smyslu: „Dobromile, ty jsi moc jemný kluk, ty na faráře nechoď, ty naše rady starších by tě roztrhaly.“ Ale volání Boží bylo tak silné, že i tato odpověď místo aby jej od služby odradila, vzbudila v něm naopak větší odhodlanost sloužit Pánu. Chtěl studovat bohosloví v Praze, avšak vysoké školy byly za protektorátu zavřeny a Dobromil byl jako ročník 1924 poslán na nucené práce do Říše. „Vzal jsem si s sebou kolibří vydání Nového zákona, abych ho denně dál studoval, ale neotevřel jsem ho tam ani jednou. Když člověka dřou hůř než zvíře, duchovní život strádá, my neměli už ani sílu se v noci chodit schovávat během náletů do krytu.“ Později za dobrodružných okolností s přítelem utekl a vrátil se do protektorátu, kde se dočkal konce války, po níž dokončil studia teologie a oženil se s první ženou, spolustudentkou teologie Olgou, s níž se vydali do farářské služby.
Při svěcení v říjnu 1947 ve sboru v rodné Náměšti nad Oslvaou jeho světitel biskup Bohumil Cigánek přednesl mimo jiné báseň Karla Dostála Lutinova Kristus Oráč, kterou Dobromil připomínal při každém výročí svého svěcení. Radost však netrvá dlouho, Olga pár dnů po porodu jejich dcery 8. ledna 1951 umírá. Dobromil stojí na prahu tvrdých 50. let sám s dítětem v náručí. Ví, že i přes tu těžkou ránu není sám, že Hospodin dopouští, ale neopouští. Bolest srdce je však přece veliká. Překonává ji s pomocí Boží naprostým ponořením do služby: celé dny dře při stavbě nového sboru v Morkovicích, navzdory absenci stavebního povolení, neboť odevšud slyší křik, že „do 20 let budou ze všech kostelů maximálně jen muzea“, a po nocích pracuje na disertaci na téma modlitby. Modlitba je silou jeho života. Když si na jednom z okrsků s kolegy odhlasovali, že pro prohloubení duchovního života se budou modlit každý den jeden žalm, Dobromil od toho neustoupil do konce života. To bylo jeho heslo i rada: „Denně jeden žalm a jeden židovský vtip.“ Vždyť také půl století sloužil Hospodinu v bývalé židovské synagoze v Kojetíně. (Ráno pak Otčenáš a píseň č. 3 „Nový den tu“ - „v ní je vše, co ráno potřebuješ,“ říkával.) Když pak nacvičoval s mládeží pašijové hry, sám v roli Krista, zahleděla se do něj mladičká katechetka Olga, jeho druhá žena a celoživotní opora, která mu dala syna a mladší dceru. I ona se pak, po dráze knihovnice a odchodu do penze, ve svých 54 letech vydala na cestu jáhenské a později kněžské služby.
Kojetínská fara je navzdory své době živým duchovním centrem. Tábory křesťanské mládeže se organizují i přes zákazy, aby se pak po letech - už s humorem - vzpomínalo, jak se utíkalo před orgány bezpečnosti okny a zahradami, až se za patami prášilo.
Když pak jednou při Masarykově výročí Dobromil vzpomenul našeho prvního prezidenta, byl druhý den volán na Státní bezpečnost k podání vysvětlení, jak si to mohl dovolit. V té době bylo zvykem, že StB měla v obcích své informátory. „Nešlo se mi vesele. Byli na mne dva. A začali zvláštní otázkou. „Pane faráři, věříte v Boha?“ Zmlknul jsem a šlo mi hlavou..., ten paradox: ptají se FARÁŘE, jestli věří v BOHA. Jistě čekají, že řeknu „ano“ a mají něco připraveno. Co říci? Vzpomněl jsem si na staré židovské pravidlo: „Když nevíš, co odpovědět, odpověz protiotázkou.“ A tak jsem se nahlas zeptal: „A jakého boha máte na mysli?“ Pro změnu zmlkli oni... A pak přešli k další otázce...“ (Podobně reagoval i mladý katecheta Farský, když se na něj třída domluvila a na první hodině ho chtěla uzemnit sdělením, že nevěří v boha. Farský se jich zeptal, jakého boha myslí, a přidal se k nim, že v takového boha on také nevěří, a tak si získal jejich pozornost, aby jim začal vysvětlovat, v jakého Boha věří.)
Díky Dobromilovi skrze faru proudí spousty duchovní literatury, často samizdatové, která se pod jeho vedením přepisuje a šíří. Nahrává na kazety svá kázání a kopie se šíří rodinou církevní i do různých koutů země. Fara je místem setkání mnoha lidí z církve, z rodiny, i hledajících, a setkávají se zde při bytových přednáškách různé zajímavé osobnosti, např. překladatel a autor duchovní literatury Karel Makoň a další. Pověstné jsou každonedělní „Kirchekafe“ doma v obýváku po bohoslužbách. K nedostatečné mzdě, aby uživil rodinu, si přivydělával jako učitel němčiny, esperanta (jezdil na kongresy a psal si i s Japonkami), nebo jako instruktor a průkopník tělesných cvičení jógy (ovlivnilo ho setkání s A. van Lysebethem a M. Bartoňovou). I do těchto aktivit se však snažil přinášet duchovní seménka i humor a vřelost. Mně i jiným například před zkouškou ve škole radil: „Ber to vše sportovně, vždyť o nic neběží, a hlavně BUĎ(-TE) DOBRÉ MYSLI. “ Rád se věnoval turistice, např. v Hostýnských vrších.
Svým příkladem a svědectvím hluboce ovlivnil řadu lidí, nejen mě. Chtěl bych připomenout aspoň současného bratra olomouckého biskupa Tomáše Chytila, dědečkova nástupce v Kojetíně Jiřího Plevu, nebo třeba pražskou psychoterapeutku Lindu Peichlovou, či varhaníka JUDr. Ctibora Palicha a řadu dalších.
Když byl mým spolusvětitelem, po bohoslužbě přednesl verš z Exupéryho Citadely: „Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval.“ Jsem mu za vše neskonale vděčný a vyznávám, že tato Exupéryho slova se v plnosti naplnila v jeho životě. Díky za vše, dědečku Dobromile, Pán Ti to vše dobré oplať!
Jan Kohout
P.S.: Do Bible mi napsal mimo jiné, který žalm byl oblíbený Husův, Lutherův atd. Dobromilovým byl Žalm 131. Dovolte mi zakončit vzpomínku na dědečka tímto žalmem právě v tomto překladu: „Nemám, Hospodine, domýšlivé srdce, ani povýšený pohled. Neženu se za velkými věcmi, za tím, co mi nepřísluší. Ano, uklidnil jsem se, utišil svou duši. Tak jako se ukonejší dítě u své matky, tak se ve mně ukonejšila má duše. Izraeli, očekávej Hospodina, nyní i navěky.“
Karel Dostál-Lutinov: Kristus Oráč
Orám, orám, orám
od západu k zorám.
Orám, orám, orám
v srdci dolům, horám.
Od zor do západu
orám do úpadu,
nohy rozedrány,
ruce rudé rány,
tváří naléhaje,
krví zalévaje.
Svaté seju zrní,
klaté klidím trní,
posmívaný, štvaný
hložím zasypaný,
dva tisíce roků
pořád slzy v oku,
orám, orám, orám.
Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, kapitola 42
Nepleť si lásku s vlastnickým šílením; z něho pochází to nejhorší trápení. Neboť z lásky, na rozdíl od obecného mínění, trápení nepochází. Trápení plyne jen z pudu vlastnictví, který je opakem lásky. Jestliže miluji Boha, budu se především snažit, abych ho přinesl druhým, třebas bych měl jít i pěšky a tvrdě se plahočit. ... Ten, kdo svůj život věnoval chrámu a za chrám se směnil, ten doopravdy miloval. Jak by se však mohl cítit podveden chrámem? Skutečná láska začíná tam, kde oplátkou nic nečekáš. A je-li k tomu, aby se člověk naučil milovat lidi, tak důležitá modlitba, pak právě proto, že na ni není odpovídáno.
