Promluva bratra patriarchy na Růžovém paloučku u Žacléře v březnu 2026.
Žalm 119 patří k nejčastěji citovaným žalmům u Jana Amose Komenského v jeho českých spisech. Určitě Komenský tento žalm rád četl a modlil se jej, když se obracel k Bohu. Pro naše zamyšlení na Růžovém paloučku jsem právě proto zvolil oddíl či úryvek z tohoto Žalmu 119 (17-24).
Začíná prosbou: „Zastávej se svého služebníka.“ Komenský má mnoho charakteristických označení, jakými jsou učitel, ředitel (rektor) školy, starší, biskup, učenec své doby, filozof, pansofista, všenápravce, a dokonce získal titul „učitel národů“. Sám se však označuje jako služebník. Nazýval se jako „služebník neužitečný (L 17,10)“. Služebník je často užívaným biblickým i církevním výrazem. Není tím však míněno nic podřadného, ale naopak vystihuje vznešenost úkolu někomu a pro někoho konat službu. Otázkou ale je, komu a čemu člověk slouží. Komenský sloužil své církvi, sloužil svému národu, sloužil Bohu, sloužil Ježíši Kristu.
Dále je vyjádřena touha a úmysl: „Chci se držet tvého slova.“ Komenský byl služebníkem Slova. Stal se kazatelem jako bratrský kněz a biskup. Byl vystudovaný teolog. Zabýval se Božím slovem. Pronesl během svého života mnoho kázání, bohužel se v písemné podobě dochovala jen některá. Napsal také příručku kazatelství – Umění kazatelské. Ale i jako učitel byl služebníkem Božího slova. Neboť vzorem pro vyučování mu byl Ježíš. V jednom z jeho dochovaných kázání je to takto doloženo: „Od počátku církve až do jejího konce je jen jedna škola, tedy škola zbožnosti. Je v ní jediný učenec, rektor, nejvyšší učitel – Kristus, který řekl: „Učte se ode mne“ (Mt 11,29) a také „Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já“ (J 13,15).
Žalm pokračuje: „Otevři mi oči, ať mám na zřeteli divy.“ Lidé ve středověku a v baroku byli upoutáváni nejrůznějšími zázraky a nadpřirozenými jevy. Osvícenství jako věk rozumu objevilo přirozené divy v přírodě a ve vesmíru. Přirozené jevy v přírodě a zákonitosti vesmíru, pohyby nebeských těles jsou tím velkým divem a zázrakem. Tuto zázračnost světa viděl i Komenský. Nová doba zastřela zázračnost biologického a fyzického světa a dnes se navozuje zázračnost a přesah reality virtuálním způsobem. I dnes je přístupem křesťanské víry umět vidět divy ve světě, kde nic není obyčejné a samozřejmé. Dokázat žasnout. To byl postoj Komenského, který uměl vidět divy a žasnout nad nimi a k tomu vedl i jako učitel své žáky, kteří tak mají sami toužit po poznání. Podle Komenského je příroda Boží kniha plná zázraků. Tato kniha přírody nestojí pro něho v protikladu ke knize Bibli, k Písmu svatému. Kniha přírody, kniha lidského nitra a kniha Písma jsou v souladu. I když Písmo má pro Komenského nejvyšší autoritu. Jak to vyjadřoval také Jan Kalvín, že Bible je jako brýle, jejichž prostřednictvím může vidět Boží divy.
V žalmu dále zaznívá: „Jsem na zemi jenom hostem.“ Člověk si má uvědomovat, že je v tomto světě jenom hostem, a to si uvědomoval bytostně právě Komenský. Ve svém spise s názvem Jedno nezbytné ze závěru svého života píše: „Celý můj život bylo putování, neměl jsem vlast; trvale se měnil můj útulek, a nikdy jsem neměl stálý domov.“ Komenský putoval Moravou, putoval východními Čechami, putoval do Slezska, putoval Evropou. Prošel mnoha zeměmi. I když na některých místech mohl alespoň na čas bezpečněji spočinout, přesto nikde neměl, nenalezl trvalý domov. Od své vlasti jako milovaného domova byl vzdálen a nemohl se do něho vrátit. Putoval časností k věčné vlasti a věčnému domovu, jak to vyjadřuje ve svém spise Jedno nezbytné: „Teď už je nadohled nebeská vlast, k jejím branám mne dovedl můj vládce, světlo mé, můj Kristus, ten, co mě předešel, aby mi připravil místo v domě svého Otce, kde je mnoho příbytků“.
Útěchu a naději čerpal Komenský z Bible a ze své hluboké víry v Boha a Ježíše Krista. Vyjadřuje to i závěr našeho čtení Žalmu 119.: „tvá svědectví budou nadále mým potěšením.“ Čerpal z Bible útěchu pro sebe a tuto útěchu předával dalším. Napsal řadu útěšných a potěšujících spisů, některé právě ve východních Čechách, kde pobýval a kde se skrýval před svým odchodem do Polska. V Brandýse nad Orlicí dopsal svůj proslulý Labyrint světa a ráj srdce a v Bílé Třemešné Centrum bezpečnosti. Náš svět jako by se začal znovu podobat světu doby Komenského. Přicházejí nemoci, ve světě se válčí a horečně zbrojí, nastávají civilizační krize a nejistota. Do takového stavu a kritické situace uvádějí svět lidé. Co nás na Komenském upoutává, je jistě mnohé. Je to jeho hluboká víra, jeho mimořádný rozhled a znalosti, jeho didaktická nápaditost, smysl pro kázeň, ale i přívětivost a laskavost. Ale co je zvláště důležitým rysem Komenského, je jeho nezdolnost, vytrvalost, odolnost. Nikdy to nevzdával. Čerpal i v těch nejtěžších dobách a chvílích potěšení a útěchu z Bible. Čerpal útěchu a naději z žalmů, z proroků Izajáše a Jeremjáše, čerpal posilu ze slova samotného Krista. A předával ji druhým. Důležité je umět potěšit druhé a dát jim pravou a hlubokou naději. To dokázal ve své době Jan Amos Komenský, kéž to dokážeme i my.