Referát patriarchy Tomáše Butty přednesený na konferenci k výročí I. sněmu Církve československé husitské v Husově sboru v Praze 6-Dejvicích 21. 5. 2024.
V procesu odcírkevnění a laicizace školy Církev československá v období první republiky podporovala „svobodné školy“ nezávislé na církvích, zejména však na Římskokatolické církvi. Církev československá se zaměřovala na výchovu dětí v řadách svých věřících. Výuka náboženství na veřejných školách byla jedním z jejích důležitých výchovných pilířů.
Otokar Kádner ve své studii Náboženství a škola z roku 1918 podává důkladný přehled o situaci v některých zemích a různých názorech pedagogů na vyučování náboženství ve škole.
Podle Kádnera existují tři hlavní směry: 1) radikální, 2) konzervativní a 3) reformně-kompromisní. První radikální směr zastává stanovisko odstranění náboženství ze školy. Náboženství je záležitostí citu a nelze ho uvést v soulad s ostatními předměty založenými na moderním přirozeném a vědeckém názoru. Druhý konzervativní směr odpovídá katolickému názoru, že morálka nemůže nahradit náboženství. Třetí směr reformně-kompromisní se vyznačuje kritikou soudobého vyučování náboženství, přesto je podle něho náboženství podstatnou složkou moderní kultury.
Kdybychom si položili otázku, ke kterému ze tří uvedených proudů je možné přiřadit Církev československou, tak zřejmě ke třetímu z nich uvedenému. Na jedné straně se nově založená církev kriticky vymezovala vůči katechetické a výchovné praxi Církve římskokatolické, na druhé straně však neztrácela ze zřetele náboženskou, církevní a christocentrickou povahu křesťanské výchovy.
Úkolem a otázkami výchovy a vyučování z hlediska poslání Církve československé husitské se zabýval I. sněm na svém prvním zasedání v roce 1924. Výchovný výbor byl složen z učitelů a duchovních. Zpráva o prvním sněmu obsahuje dva důležité prameny k poznávání, jak pojímala otázky výchovy Církev československá husitská a jak k této oblasti přistupovala ve svých dějinných počátcích. Těmito dobovými prameny a texty pro poznání výchovného úkolu a učitelské činnosti jsou: rezoluce připravená výborem pro výchovu a referát Václava Lemberka.
Rezoluce výboru pro výchovu byla představena duchovním Vladimírem Nermutem farářem v Kyjově. V úvodním jeho slově k rezoluci je zdůrazněno, že náboženství a křesťanství, jak jej prezentuje Církev československá, nemá být v rozporu s vědou a filozofií dvacátého století. Proto i pro výchovný úkol ve škole to znamená, že výchova Církve československé má být uskutečňována v souvislosti s poznáním filozofickým a vědeckým. V případě stanoviska k rozluce státu a církve je mravní výchova chápána jako úkol školy národní a státní, zatímco náboženská výchova je však záležitostí církví. Tím, že si Církev československá „postaví mravní a duchovní základ“, bude moci splnit poslání, kterým je „převychovat českého člověka nábožensky“.
Rezoluce má pět bodů s tím, že v úvodu i závěru je zdůrazněno poslání Církve československé a její výchovný úkol formulovaný jako „náboženská převýchova českého člověka“.
V prvních třech bodech rezoluce je vyzdvižena potřebnost soudobé pedagogické vědy. Ve čtvrtém bodě je proklamováno, že se Církev československá staví za odluku církví od školy, „neboť považuje mravní výchovu českého občana za kulturní úkol státní a národní školy“. Výchova náboženská je však úkolem církví. Církev československá vítá také předměty, kterými jsou občanská nauka a laická morálka. Chce s touto občanskou a mravní výchovou státu spolupracovat na náboženské výchově k obrodě národa.
Druhým dokumentem z 1. zasedání I. sněmu CČS je referát učitele Václava Lemberka, který má dvě části. V první se věnuje tématu laické morálky a ve druhé pojednává o výuce náboženství ve škole a mimo školu.
Podle Lemberka je laická morálka založena na rozumu, zatímco morálka, která vychází z náboženství, je založena na citu. V náboženství je důležitý cit, laická etika je založena na rozumu, racionalismu. Morálka vycházející z náboženství a morálka laická se mohou v pojetí pedagoga Církve československé Václava Lemberka doplňovat a navzájem podporovat, protože směřují k jednomu stejnému cíli – k utváření lidí v pravém smyslu.
Ve druhé části svého referátu Lemberk pojednává o náboženské výchově. Vzorem a příkladem pro křesťanského učitele je Ježíš jako „vychovatel svého národa i veškerého lidstva.“ Jako další výchovné vzory jsou uvedeni Jan Hus - pro jeho vztah k pravdě, J. A. Komenský – pro prostředky a metody vyučování, a T. G. Masaryk, vzhledem k jeho jasnému vyjadřování myšlenek, velké učenosti a praktickému uvádění myšlenek v život.
V další části se věnuje osobnosti učitele-vychovatele a žáka. pro své žáky. Učitelskou činnost vidí Lemberk i v pastoračním aspektu, kdy označuje učitele za „lékaře duší“. „Individualita žákova zůstává rovněž vedoucím činitelem ve výchově.“ Zde je vliv reformní pedagogiky, ve které je zřetelným znakem respekt k dítěti – pedocentrismus.
Z dobových sněmovních dokumentů a dalších pramenů Církve československé (husitské) je zcela zřejmé, že křesťanská výchova má vazbu na konkrétní církev a její poslání. Výchova a vyučování byly od počátku v Církve československé (husitské) chápány jako významná a neoddělitelná součást jejího poslání. Výchovný úkol církve byl spatřován jak směrem dovnitř církve, tak i vzhledem ke společnosti a národu.
Zřetelným a charakteristickým druhým znakem byla otevřenost vůči vědě a jejímu poznání. V oblasti křesťanské výchovy se to vztahuje na pedagogiku a psychologii – jejich novodobé poznatky a přístupy k člověku. Přesto křesťanské vyučování a výchovná práce církve má mít především teologická východiska. Katechetika je obor teologický, jako takový se vztahuje k Božímu slovu, k Božímu zjevení v Ježíši Kristu, které má univerzální charakter.
Třetím důrazem rozpoznatelným ve výchovné činnosti Církve československé (husitské) byl její silný zřetel na vlastenectví, hodnotu vlasti a národa. Výchovné úsilí bylo pochopeno jako pomoc budování samostatného československého státu a formování jeho občanů po morální a náboženské stránce. Křesťanská i vlastenecká formace byly uskutečňovány v Církvi československé (husitské) v souladu a propojení. V tomto přístupu sehrál důležitou roli filozof a první prezident T. G. Masaryk a jeho osobní náboženská víra a vlastenectví, které se prokazuje uskutečňováním široce pojaté humanity.
Výuka náboženství a výchova mladé generace probíhaly ve veřejné škole. To je čtvrtým rysem počátečního období Církve československé (husitské), na rozdíl od období po druhé světové válce, kdy se místem náboženské výchovy stává sbor v souvislosti s hnutím Nedělních škol. Dnes se ukazují jako vhodný prostor pro křesťanskou formaci mladé generace volnočasové aktivity, jakými jsou společně trávené víkendy, jednodenní i vícedenní setkání, letní tábory apod. V náboženské výchově nejde jen o předávání znalostí, jakkoli jsou významné, ale nezbytné pro víru je žít ve společenství. Pro křesťanskou formaci víry je potřebné prožívání víry ve společenství a osobních vztazích.
Pátým znakem je zvláštní důraz na mravnost. S tím souvisí i vstřícný přístup učitelů CČS k laické morálce. Jeví se však problematické rozdělování na oblast morální a náboženskou ve veřejných školách. Církev československá zastávala stanovisko, že morální laická „nenáboženská“ výchova náleží škole, zatímco náboženské vyučování a výchova mají být zajišťovány církvemi.
Církev československá (husitská) chápala význam náboženství jako důležitý prvek lidské kultury. V současné době se vrátilo téma náboženství v podobě pojmu spiritualita, který je rozmanitým způsobem nahlížen, vykládán a pojímán. Ukazuje se, že spiritualita je složkou našeho lidství v souvislosti se smyslem bytí a krizovými životními situacemi. Výuka náboženství může být nabídkou pro orientaci v této složité oblasti, v níž je přítomno pro člověka i mnohé riziko. Nelze však oddělovat náboženství či spiritualitu jako zvláštní privátní sféru odtrženou od života. Křesťanská výchova v pluralitní společnosti nemá být pomocí jen k úzce pojaté náboženské orientaci, ale k celkové životní orientaci. Výchova je pomocí k formování identity křesťana (christianos) a člověka (antropos). Pravé lidství je z hlediska křesťanské víry a pedagogiky pochopeno ve vztahu víry k Bohu jako zralé či nové lidství v Ježíši Kristu (Ef 4,13.24).
Vyznačení a promýšlení výchovného úkolu Církve československé husitské v počátečním období a složité cesty k jeho naplňování nám mohou být dnes - i přes odlišnost doby - v mnohém podnětné.
Tomáš Butta
patriarcha