Projev patriarchy Tomáše Butty v Sudoměři v roce 600. výročí jeho úmrtí Jana Žižky dne 23. 3. 2024.
Vážená paní starostko, vážení hosté, dámy a pánové, sestry a bratři, všechny vás zdravíme jménem Církve československé husitské.
V roce 600. výročí smrti Jana Žižky byla do programu tohoto setkání v Sudoměři zařazena také „husitská bohoslužba“.
V době první republiky se zde již konala bohoslužba naší církve v rámci poutí, které pořádala naše náboženská obec v Písku. V době protektorátu to nebylo povoleno a opět se zde konala bohoslužba v září v roce 1945. A ještě tomu tak bylo v roce 1951 v rámci červencových Husových oslav, kdy zde sloužil polní bohoslužbu brněnský biskup Václav Janota.
Ani stan není nic nového, neboť táboři užívali pro bohoslužby stan z lněného plátna podobající se kapli. Ten se podle potřeby rozložil a zase složil, jak o tom píše ve své Kronice Vavřinec z Březové (s. 47).
Duchovní a náboženský rozměr byl ve středověkých bitvách důležitý. Před bitvou zde u Sudoměře se husité modlili a obraceli k Bohu, jak to popisuje ve své knize o Janu Žižkovi prof. Petr Čornej (s. 206). Ve skupině s Žižkou bylo několik kněží, z nich zřejmě Václav Koranda pronesl krátké kázání. Pak se obrátili směrem k arše – monstranci s Kristovým tělem – a pronášeli modlitbu k Bohu. Tato praxe je uvedena i v pozdějším tzv. Žižkově vojenském řádu (Šmahel, Žižka, s. 231). Obě strany se před bitvami posilovaly slovem, svátostí a modlitbou, jak katolíci, tak husité. Smutné a tragické je, že na obou stranách byli křesťané. Na jedné straně ti, kteří hájili pozice středověké katolické církve, a na druhé straně ti, kteří usilovali o její reformu a návrat k podobě apoštolské církve.
Jan Žižka stál na straně české reformace. Počátky svých vojenských zkušeností však získával v bojové družině, která se pohybovala mimo zákon. Jako žoldnéř neměl vnitřní politické a osobní zájmy, neboť účast v boji a válečných taženích byla pro něho záležitostí obživy. Prožil však vnitřní proměnu a přimknul se cele k reformnímu hnutí, které ztělesňoval kněz a učitel Mistr Jan Hus. Jeho známé sedmero o pravdě, kterou je potřeba hledat a poznávat ji, je zakončeno výzvou, že má být i bráněna. Husovo „braň pravdu“ přijal Žižka za své. Bránil stoupence husitské reformace zde v Sudoměři, bránil Tábor, bránil na Vítkově Prahu, bránil program české reformace, vyjádřený ve čtyřech pražských článcích. Činil tak způsobem válečníka a metodami středověku.
Ve svém projevu před 30 lety v Přibyslavi tehdejší prezident Václav Havel řekl, že „Žižka byl postavou nepoměrně komplikovanější a zřejmě zajímavější, postavou nepochybně rozporuplnou“. „Vyváženě hodnotit Žižkovu osobnost a jeho historickou roli je úkolem historiků.“ Václav Havel též řekl: „Nepochybně byl Jan Žižka velkou postavou našich dějin, mužem, který je výrazně ovlivnil a který viditelně zasáhl i do dějin evropských“ (Projev prezidenta V. Havla 18. září 1994 v Přibyslavi).
V letošním roce se uskutečňuje řada akcí k 600. Žižkovu výročí, zvláště v místech, která jsou s ním nějakým způsobem spjatá. Je tomu tak i zde v Sudoměři. Dovolte, abych nyní předal pamětní medaili, kterou naše církev nechala vyhotovit k tomuto výročí, paní starostce obce Čejetice Ivaně Zelenkové a také panu Jaroslavu Pospíšilovi, organizátorovi kulturních akcí tohoto setkávání (předání medailí).
Tomáš Butta