Kázání na Hod Boží velikonoční v náboženské obci v Řevnicích dne 9. dubna 2023.
Sestry a bratři,
velikonoční poselství a zpráva nedělního rána se rychle šířila po Jeruzalémě, jeho okolí i v celé Galileji. Rozšířila se po celém světě a dostává se až k nám. Bůh se přiznal k Ježíšovi tím, že ho vzkřísil. Jak se zpívá ve starobylé písni z Jistebnického kancionálu: „Bůh náš všemohoucí, vzkřísil z hrobu noci, Syna svého milého, ukřižovaného…“ (Zpěvník CČSH č. 253, 1. sloka).
V Getsemanské zahradě prožívá Ježíš opuštěnost a samotu. Na kříži se jeví, že je Ježíš Bohem zcela opuštěn. Vysmívají se mu ti, kteří mu působili bolest. Smáli se mu, když bezmocně visel na kříži. Volali na něho, aby sestoupil z kříže a dokázal, že je Bůh s ním, a že je Syn Boží, jak to o sobě tvrdil (Mt 27,43). Na kříži se Ježíš modlí žalm 22, který začíná slovy: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Ž 22,2 – Mt 27,46). Je to výraz nejhlubší opuštěnosti Bohem. Vzkříšení znamená, že se Bůh ke svému Synu přiznal. Bůh Krista vzkřísil a on vstal z mrtvých. To je jádrem velikonočního poselství a zprávy nedělního rána: „byl vzkříšen“ (Mt 28,6-7) (srv. Mk 16,6; 1Te 1,10). To zaznívá a nese se jako ozvěna rozednívající se krajinou.
To, co je charakteristické pro velikonoční zprávu, je rychlost jejího šíření. Anděl – Boží posel říká ženám, aby to rychle pověděly učedníkům (28,7). A ženy rychle opouštějí hrob a běží to s radostí oznámit učedníkům Ježíše (Mt 28,8). Všimněme si v biblickém textu o velikonoční události toho slova „rychle“, které znamená neprodleně, bezodkladně, ve spěchu, ale i zavčas. Ženy běží, aby zprávu co nejrychleji předaly (srov. J 20,2). Důležitost u zprávy je její rychlé šíření. Noviny a media se předhánějí, aby předali novináři a redaktoři co nejrychleji a co nejčerstvěji informace o důležitých událostech z domova i ze světa. Některé zprávy se šíří velmi rychle a získají velkou sledovanost. Právě rychlost a včasnost hraje důležitou roli, takže se říká, že „není nic staršího než včerejší noviny“. Rychle se mohou šířit nejrůznější zprávy, ale důležité je u zprávy její věrohodnost či hodnověrnost. Tedy hodnota důvěry, víry, že tomu tak skutečně je.
Čím je dána věrohodnost velikonoční zprávy? Pokusím se ukázat na trojí věrohodnost této velikonoční zprávy. Tou první je, že se o ní dovídáme z Bible. Právě z ní čteme o této události, přesahující naše běžné myšlení a chápání. Ve Starém zákoně je Kristovo vzkříšení naznačeno a v Novém zákoně dosvědčeno. I samotný Ježíš již během svého pozemského života mluvil o svém budoucím vzkříšení (L 24,26-27; J 20,9). Mluvil o tom i během pašijových událostí: „Budou bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda, ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje“ (Mt 26,31-32). Proto je v Matoušově evangeliu k jádru velikonoční zprávy „byl vzkříšen“ připojeno doplnění „jak řekl“ (Mt 28,6 srov. L 24,6-7). Autorita a věrohodnost Bible spočívá v tom, že obsahuje slovo našeho Pána.
K věrohodnosti velikonoční zprávy přispívá to, že je předávána očitými svědky, konkrétními lidmi, kteří jsou ve velikonočním příběhu zúčastnění – ženy i muži. Nejde jen o to, že předali nějakou zprávu, ale zřetelné je to, že tato zpráva změnila jejich život. Skutečnost Ježíšova života je na nich patrná. Příkladem je apoštol Petr, který se se vzkříšeným Ježíšem setkal (1 Kor 15,5). Zprvu nechápal Ježíšovu cestu kříže, chtěl od ní svého Učitele odradit, a pak se projevil i jako člověk ustrašený a zbabělý. Ale po velikonoční zkušenosti se stává statečným svědkem Ježíše a jeho evangelia a předním mužem církve. A druhou postavou, na kterou měl zásadní vliv vzkříšený a živý Ježíš, byl apoštol Pavel. Zprvu byl nepřítelem Ježíše a jeho učení, pronásledoval fanaticky jeho stoupence. Setkal se však s živým Ježíšem v podobě světla a hlasu a to zcela změnilo jeho životní orientaci.
Za třetí důkaz či znamení Ježíšova vzkříšení můžeme považovat církev. Právě církev – společenství věřících – žije z Kristova živého Ducha. V církvi nevzpomínáme na Ježíše jako na mrtvého, i když i to je součást velikonočního poselství, že trpěl a zemřel za náš hřích a hříchy celého světa, ale důležité je vědomí, že je živý, že nás oslovuje, shromažďuje, že nás vede a že nás předchází na cestě i obrazně řečeno, „Galileou“. Jako církev Kristova – jako společenství učedníků víry, naděje a lásky, putujeme tímto světem a máme být šiřiteli dobré velikonoční zprávy a znamením nového života z Krista pro druhé.
Kéž nám k tomu ten, jehož vzkříšení slavíme, dopřává svoji milost!
Amen.