Kázání na 4. postní neděli – Praha 2 – Nové Město.
Sestry a bratři,
pro tuto 4. postní neděli je zvoleno čtení z listu apoštola Pavla do Efezu. Tento apoštolský list byl od počátku určen nejen pro obec v Efezu, ale byl předčítán v dalších obcích při bohoslužbě (srov. Ef 1,1). Je čten dodnes v náboženských obcích, farnostech a sborech po celém světě. Toto čtení zaznívá také ke zdejší náboženské obci, která se schází jak k bohoslužbě, tak i ke svému shromáždění. Slovo apoštolovo, zaznamenané v tomto listě, bylo a je zaměřeno ke křesťanům – tedy k těm, kteří na základě své víry přijali svátost křtu, kteří žijí s konkrétní náboženskou obcí a snaží se žít křesťanským životním stylem, i když je to velice nesnadné a náročné.
Apoštol připomíná: „Byli jste kdysi tmou…“ (Ef 5,8). Byla tedy doba, kdy člověk nebyl křesťanem vůbec nebo jenom formálním. Byl to čas duchovního bloudění ve tmě, bez poznání pravého Boha v Kristu, vzdálení od něho a odcizení vůči němu. I velké duchovní osobnosti mluví o temné noci, kterou prožily. Tma může být obrazem pošetilého, klamného a nesprávného počínání člověka, kterému chybí rovněž rozměr víry a hlubšího smyslu života, ale je to i tma hluboké beznaděje, do které člověk vlastní vinou upadá.
Ale apoštol upozorňuje: „Stali jste se světlem“ (Ef 5,1). Kristus je světlem, které vstupuje do našeho života. Vždyť je to ten, který o sobě říká: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12). Nejenže křesťané žijí v Kristově světle, ale sami mají být světlem. Jak zní z Ježíšova kázání na hoře: „Vy jste světlo světa…“ (Mt 5,14-16).
Život ve světle, které do našeho života vnáší Kristus, se vyznačuje nepřehlédnutelnými projevy. Vlastnosti, které v nás působí Bůh, Ježíš Kristus, jsou: dobrota, spravedlnost a pravda (Ef 5,9). To jsou tři projevy křesťana, který se vydal křtem ze tmy na cestu světla: dobrota, spravedlnost a pravda. Opakem je zlé, zákeřné a podlé jednání, svévole, neupřímnost, lstivost a uchylování se ke lži kvůli dosažení cíle, jakýmikoliv prostředky. To je svět temnoty plný takových praktik (L 22,53; Ef 6,12). Kdo je v Božím světle, má srdce naplněné dobrem a dokáže kolem sebe dobro šířit. Dokáže být spravedlivý a pravdivý.
Apoštol mluví o neužitečných skutcích tmy (Ef 5,11). Takovými skutky tmy může být míněno něco, co se zakrývá, utajuje, co nemá vyjít najevo, co se druzí nemají dovědět. Je to zakrývaná nepoctivost, nedobré úmysly a činy, které jsou utajeny, aby neprozradily (Ž 83,4; J 3,20-21).
Proti takovému jednání se člověk, který neztratil morální cit pro dobro a má svědomí, se může cítit bezmocný. Zvláště když takoví lidé jsou vlivní a mocní a mnohé jim dosud prošlo. A zde v listě Efezským je uvedena dvojí zásada, jak na takovou situaci reagovat. Jednou zásadou je o takových špatnostech ani nemluvit (Ef 5,12). Ale druhou zásadou je naopak správně a jasně takové skutky pojmenovat. Apoštol říká: „Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, ale nazývejte je pravým jménem“ (Ef 5,11). Mlčení ke zlu znamená totiž mít na něm podíl. Nechat mu tak prostor. I když víme, že některé zlo může přemoci jen Bůh, ne my lidé. Přesto je potřeba zlo rozpoznat a správně pojmenovat. Říci jasně, co je špatné, vyžaduje jednak duchovní vhled, tzv. rozlišování duchů, o kterém apoštol Pavel hovoří v jiném ze svých listů (1 K 12,10). Protože zlo se někdy tváří jako dobro a za dobré úmysly se schovává. A to, co je správné a dobré, naopak se může jevit na první pohled jako nesprávné (Iz 5,20). Nazvat něco pravým jménem vyžaduje jak moudrý vhled, tak i odvahu neobcházet okolo toho, ale označit to přímo. Zlo má sílu právě v tom, že se skrývá ve tmě, ve chvíli, kdy vyjdou věci najevo, ve světle ztrácí zlo svoji moc. Když se věci, které nás trápí a zatěžují, správně pojmenují, ztrácejí svoji negativní sílu a moc.
Dnes čtené výzvy z listu Efezským k pokřtěným a věřícím jsou zakončeny připomenutím slov starokřesťanského liturgického hymnu: „Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14; srov. Iz 60,1). Je to text písně, která se zpívala při křestním obřadu v raném křesťanství (srov. hymnus v křestním obřadu v Agendě CČSH). Křest byl chápán jako povstání s Kristem k novému životu a jako cesta od tmy ke světlu, kterým je vzkříšený Kristus. Jiný výklad tohoto starokřesťanského hymnu je, že se jednalo o ranní píseň. Křesťané touto písní vítali příchod nového dne. Ale světlo nového dne také odkazuje na světlo v Kristu. Každé nové jitro je obrazem toho velikonočního jitra, kdy Kristus vstal z mrtvých a přichází světlo Božího dne.
Ať světlo Kristovo září do našich životů, do života této náboženské obce, do života naší církve, do života všech křesťanů, abychom dokázali žít jako děti světla a nesli jeho ovoce. Amen.