Kázání v postním období – únor 2023
Sestry a bratři,
čtení z 1. knihy Mojžíšovy zvané Genesis o Josefovi a jeho bratrech se přiléhavě tematicky hodí do období postu. A není to jen tím, že se v příběhu hovoří o době hladu, kterým tehdy trpěly mnohé starověké země a národy (Gn 41,53-57). „Hlad tvrdě dolehl na celý svět“ (Gn 41,57). Ale postní téma je obsaženo v celé této starozákonní novele, propojené mnoha příběhy a zápletkami, neboť její děj se odvíjí od hříchu a provinění bratří vůči Josefovi k odpuštění a velkorysosti, od nenávisti a nepřátelství k hluboké lásce a smíření. Zlomovým bodem celkového příběhu je změna smýšlení bratří a jejich pokání a obrácení. Jak je to vyjádřeno ve verši 21: „A řekli si navzájem: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru, viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho. Proto jsme přišli do tísně teď my“ (Gn 42,21). Toto společné slovo bratří je silným a mocným kajícím doznáním, kde slyšíme o provinění, prostě o smilování a o tísni, kterou prožívá každý, kdo něco špatného a nedobrého způsobil.
Provinění a hřích si člověk v sobě nese, i když se to různými způsoby snaží zakrýt. Jako bratři se snažili zamaskovat a zakrýt svůj čin, kterého se dopustili na Josefovi. Vyřešili to lží vůči svému otci a svedením činu na někoho jiného – v tomto případě na „dravou zvěř“, která měla ukončit život jejich bratra Josefa (Gn 37,31-33). Může časem dojít k zapomenutí dávné viny. Může dojít k jejímu promlčení, ale to není odpuštění, zbavení se viny a její sejmutí, její trvalé odstranění a skutečné zapomenutí. Bůh může inscenovat různé situace, ve kterých se dávné provinění znovu ukáže jako živé. Lidé se také dostanou do různých opačných rolí a vztahů, které by dříve neočekávali. Provinění bratrů spočívalo v tom, že svého bratra Josefa prodali do Egypta jako otroka (Gn 37, 27-28). A nyní sami se stávají v Egyptě otroky. Dostávají pouta a jsou zavřeni do vazby. V určité situaci se vrací neodbytně vědomí tíže viny, skryté kdesi v hloubi lidského svědomí, jako tomu bylo i v případě Josefových bratří.
A teprve nyní si uvědomují a prožívají v nitru to, co zaznívá v jejich doznání: „Jistě jsme se provinili proti svému bratru“ (Gn 42,21). Provinili se vůči Josefovi, ale i vůči svému otci Jákobovi, kterého obelhali a způsobili mu bolest nad ztrátou syna (Gn 37,34-35). Provinili se také vůči Bohu (srov. L 15,18). Každým lidským selháním a proviněním trpí Bůh. Nese bolest ze zklamání důvěry, kterou do člověka vložil, když ho obdařil mnohým dobrým. Doznání viny se proto stalo součástí liturgie Izraele (1Kr 8,47; 2Pa 6,37; Ž 106,6; Da 9,5) i křesťanské bohoslužby: „… provinili jsme se před tebou“ (Liturgie podle dr. Karla Farského, 204, s. 30).
Tváří v tvář Josefovi, kterého jako svého bratra v jeho egyptské vysoké funkci nepoznali, se rozpomenuli na svého mladšího bratra, vůči kterému tehdy projevili svoji tvrdost, bezcitnost a nemilosrdnost. „Viděli jsme jeho tíseň, když nás prosil o smilování, ale nevyslyšeli jsme ho.“ Neměli vůči svému mladšímu, slabšímu a bezbrannému bratrovi slitování. Jednali s ním bez soucitu (srov. Ž 69,21). Hřích je jednání bez soucitu. Jenomže, kdo nemá soucit, sám ho bude jednou potřebovat (srov. Jk 2,13).
Bratři si uvědomovali, že na ně přece jen došlo. To, co učinili svému sourozenci, dolehlo určitým způsobem i na ně. Jak Josefovi muselo být, když se ocitl na dně cisterny! Jaký strach musel prožívat, když ho midjánští obchodníci vedli jako nesvobodného člověka do Egypta! Jak velkou křivdu a bolest prožíval Josef ve svém srdci, když ze strany vlastních bratří a členů jedné rodiny, zakusil takové příkoří a nenávistnou zlobu! Proto v kajícím doznání bratří zaznívá přijetí situace jako spravedlivá odplata a trest za jejich dřívější jednání: “Proto jsme přišli do tísně teď my“.
Cesta ke smíření a odpuštění není snadná a rychlá. Není hned. Člověk musí prožít to, co způsobil druhým, aby si to uvědomil a změnil svůj poměr k Bohu i k lidem. Bratři se ocitli v Egyptě ve vězení. Vzali Josefovi svobodu a sami o ni přišli. Josefovo tvrdé jednání s bratry (Gn 42, 7) nebylo však z nenávisti a z touhy po odplatě. Mstivý člověk by situaci využil a řekl by si: „Teď vám to mohu vrátit, co jste mi udělali!“ Ale Josefovo jednání na venek tvrdé, mělo charakter zkoušky. Pod jeho šatem jako mocného egyptského správce nad celým Egyptem bylo citlivé srdce. Skrýval před bratry své slzy dojetí (Gn 42,24).
Člověk někdy prochází soužením, aby se upevnil ve víře, a někdy také, aby se napravil. „Soužení“ je doslova v hebrejském výrazu SARA zúžení, omezení. Znamená i tíseň, trápení, úzkost, útlak (Ž 50,15; Ž 116,3 a další). „Tíseň“ (ČEP) či „soužení“ (BKral.) někoho přivedou k zamyšlení se nad sebou, sebezpytování, k získání větší citlivosti vůči druhým i k touze po obnově vztahu vůči Bohu. Jiné naopak soužení od Boha vzdálí a vede je k ještě větším výčitkám. Bratři pocítili bázeň před Bohem. „Roztřásli se a říkali: „Co nám to Bůh učinil“? (Gn 42,38).
Ještě si povšimněme výpovědi Rubena: „Cožpak jsem vám neříkal, abyste se na tom hochovi neprohřešovali? Neposlechli jste, a teď jsme voláni za jeho krev k odpovědnosti“ (Gn 42,22). Bůh volá k odpovědnosti (Gn 9,5; Ž 9,13). Volání k odpovědnosti – to je hlas svědomí, který se ozývá. Člověk si nemusí připouštět odpovědnost za druhého, jako si je tehdy nepřipouštěli bratři ve vztahu k Josefovi. Převládlo u nich ono Kainovské zdůvodnění: „Cožpak jsem strážcem svého bratra?“ (Gn 4,9).
Od slova „svědomí“ je vlastnost svědomitost. Svědomitý člověk má naopak smysl pro odpovědnost. Uvědomuje si, že za své jednání odpovídá sobě, odpovídá druhým a odpovídá především Bohu.
Rubenovo jednání kontrastovalo s jednáním bratří, kteří tehdy v sobě umlčeli hlas svědomí. Ruben hlas svědomí slyšel a snažil se podle něho jednat, a chtěl Josefa uchránit (Gn 37,21-22). Ale nakonec se mu to nepodařilo a Josef byl prodán bratry za otroka a v cisterně nezůstal. Nyní to Ruben bratřím připomíná a vyčítá jim to. Avšak i on nesl spoluvinu, neboť se mu nepodařilo zlému činu vůči Josefovi zabránit.
Sestry a bratři, z knihy Genesis z příběhu o Josefovi k nám zaznívá poselství o vině a jejím odpuštění. Důležitou cestou k cíli, jímž je odpuštění a smíření, je pokání, jak to můžeme sledovat u Josefových bratrů. Jednotlivými kroky na této cestě jsou – první krok uvědomění si provinění, druhým krokem je získání soucitu a prožití lítosti, a třetím krokem je proměna, která se projevuje novým vztahem k Bohu i k lidem. Příběh o Josefovi nám směr této cesty i jednotlivé kroky na ní zřetelně a názorně ukazuje.
Amen.