Náboženství a víra v té době byly veřejnou záležitostí a politika se s náboženstvím navzájem prolínaly a často splývaly. Poprava na Staroměstském náměstí byla jednak politickou záležitostí, jak to chtěl císař Ferdinand II. takto manifestovat před světem, ve skutečnosti šlo i o náboženské záležitosti.

Z hlediska náboženského vyznání byli popravení mužové luterány, členy Jednoty bratrské a utrakvisty. Jediný z nich byl katolík, který však byl původně v mládí utrakvista. Odsouzené před popravou mohli na Staroměstské radnici navštěvovat jejich duchovní – čeští i němečtí.

Zabývat se budoucností je vždy velmi riskantní a ošidné, neboť plné poznání budoucnosti není člověku přístupné a budoucnost chystá nečekaná překvapení, a to právě tehdy, když s něčím příliš počítáme, na něco spoléháme, že to tak bude.