Milé sestry a bratři, přenesme se do starověkého Izraele: je horké poledne a ke studni přichází osamocená žena. Rozhlíží se. Nechce se potkat se svými sousedy, lidmi z vesnice. Žena s divokou minulostí, poraněnou duší, možná zklamaná životem. U studny potkává člověka a zapřede s ním rozhovor. Hned je jí jasné, že to není jen tak někdo, je to prorok. Ježíš… Mesiáš.
Překvapí ji hlubokými myšlenkami, zjeví duchovní pravdy… ale především ji zaskočí svou laskavostí a zájmem. Nikoho takového nikdy nepoznala.
A když pak rozkryl její vlastní nitro, poznala, že se jí dotknul Bůh. Ví o ní všechno, přesto ji nekárá, neodsuzuje. Má jak na dlani celý její život. Ví, proč chodí ke studni v čase, kdy tam nikdo jiný není. Že žila s pěti muži a ten, co s ním žije teď, není její manžel…
Toto setkání s Ježíšem proměnilo její život. Vnitřní zábrany, které způsobovaly strach z lidí, odcizenost a obavy, zmizely. Už není ostýchavá, ale radostná a odvážná. Běží do vesnice a nadšeně všem vypráví o Ježíši. Reakce na setkání s Ježíšem je nadšení, úleva a radost, potřeba sdílení (tedy misie).
My křesťané máme často dobré biblické základy, teologické povědomí – kdo je Ježíš, jaké to prameny budou prýštit z našeho nitra a co je ta voda života, po které už nikdy nebudeme žíznit.
Nejde ale ani tak o to „správně věřit“. Teprve až osobní setkání s Ježíšem může proměnit náš život. Potřebujeme se – stejně jako samařská žena – s Ježíšem setkat. To nás změní. A následně naše sbory a třeba i celou církev.
… a díky svědectví samařské ženy vyšli lidé z města, celý zástup, aby se přesvědčili, aby sami uviděli, a díky Jeho slovu také uvěřili.
Lucie Haltofová
Sestry a bratři, kéž je pro nás tento postní čas
poutí ke studni, na které sedí Ježíš.
Aby i nás napojil vodou života. Změnil naše vnitřní zábrany v radost a odvahu,
aby prameny Boží milosti plynuly z našeho nitra do našich rodin,
k sousedům a spolupracovníkům, k lidem v našem městě.
Abychom odvážně hlásali Ježíše
jako Mesiáše a Spasitele světa.
