(ČZ 26/2025) Událost popsaná v textu Lukáše 9,51-62 zachycuje okamžik, kdy se Ježíš vědomě a rozhodně vydává na svou poslední cestu do Jeruzaléma, kde má naplnit své poslání skrze utrpení, smrt a vzkříšení.
Nejkratší cesta z Galileje do Jeruzaléma vedla přes území Samařanů a umožňovala dojít rychleji, než kdyby museli Samařsko obcházet. Přímá cesta přes Samařsko činila přibližně 110–120 km, zatímco trasa podél Jordánu by byla o 30–40 km delší. Většina židovských poutníků se však této přímé cestě vyhýbala, protože vztahy mezi Židy a Samařany byly dlouhodobě napjaté a často nepřátelské. Mnozí proto volili delší, ale bezpečnější trasu podél řeky Jordán, kde se vyhnuli sporům a možnému nebezpečí.
Ježíšovo rozhodnutí projít přímo Samařskem ukazovalo i na jeho otevřenost a překonávání hranic mezi lidmi, včetně odpuštění, které tolik vyzdvihoval ve svém učení. Ostatně to nebylo poprvé, kdy s láskou k samařskému lidu přichází nebo o nich mluví. Ježíš se již dříve zastavil u Jákobovy studny a tam rozmlouval se samařskou ženou. Ježíš v tomto rozhovoru nabídl ženě „vodu života“ a zjevil jí svou mesiášskou identitu. Nakonec díky ní přišlo k víře v Ježíše mnoho Samařanů z jejího města. Jindy Ježíš uzdravil deset malomocných; pouze jeden z nich se vrátí poděkovat – a je to právě Samařan. Ježíš jeho vděčnost a víru vyzdvihuje a kontrastuje s nevděčností ostatních, kterými byli Židé. (L 17,11–19) A jistě každému je dobře známé i podobenství o mi-losrdném Samaritánovi, ve kterém ho dává Ježíš opět za příklad, neboť byl v tomto příběhu daleko soucitnější než dokonce kněz nebo levita. Až takto daleko šel Ježíš ve svém přirovnání a poukazu na lidskost a hodnotu člověka, ať už se týká jakéhokoli vyznání nebo etnika, přestože vlastně Samařané jsou v podstatě potomky Izraelitů, konkrétně z kmene Efrajim a Manases.
Ostatně stejně jako „dnešní“ Izraelci (zejména Židé) a Arabové (včetně obyvatel okolních arabských států) jsou z hlediska hluboké historie do určité míry etnicky příbuzní, protože oba národy mají kořeny na Blízkém východě a sdílejí část společného starověkého původu. (Stejně tak Srbové, Chorvaté a Bosňáci, Hutuové a Tut-siové ve Rwandě a Burundi, Řekové a Turci na Kypru, Severní a Jižní Korejci aj.) Ve svém důsledku jsme my všichni takto potomci jednoho Adama a jedné Evy.
No, nakonec Ježíšovy posly stejně v Samařsku „nepřijali, protože jeho tvář byla obrácena k Jeruzalému.“ Jeruzalém byl centrem židovské víry, místo chrámu, kde se Židé setkávali s Bohem a místem obětí smíření na rozdíl od posvátného místa pro Samařany, jímž byla hora Gerizim.
Odmítnutí mladé učedníky rozlítilo k hněvu natolik, že je chtěli zahubit ohněm z nebe. Možná vás také zaráží, proč se učedníci tolik rozlítili. Naštvalo je snad, že museli jít o padesát kilometrů dál? Nebo se jich dotklo odmítnutí, zvláště šlo-li o jejich mistra a pána? Nebo v jejich hněvu hrál roli dávný spor a nevraživost se Samaritány? Ale tam Ježíš mírní jejich hněv, a naopak zdůrazňuje význam svého poslání a slovy: „Syn člověka nepřišel lidi zahubit, ale zachránit“ jim jasně ukázal, že násilí není jeho cesta, a to ani v případě, kdy mu šlo doslova o život.
Druhá část textu odkazuje ke třem dialogům s učedníky, kteří rozvažují o následování Krista. Ježíš ve všech třech případech upozorňuje na potřebu vnímat tuto cestu jako prioritu, neohlížet se dozadu jako Lotova žena, ale zaměřit svou pozornost vpřed a k Božímu království, které když člověk nalezne, získá vlastně vše. Amen.
„Bože, dej nám srdce vnímavá, laskavá a moudrá.
Dej nám schopnost odpouštět, rozumět si a nalézat tebe.“
Autor: Marika Zvardoň
Český zápas č. 26/2025 z 29.6. 2025
Obrázek: Freddie Mercury: Mladí samaritáni (2006), licence GNU Free Documentation License verze 1.2 (Wikimedia Commons).
