Krátce před Velikou nocí panuje v Jeruzalémě zvláštní atmosféra. Odevšad přicházejí poutníci na svátky...
Hospody, jako vždy, v celém okolí plně obsazené. Ježíš s učedníky se blíží. Mnozí o něm slyšeli a chtěli by se s ním setkat, někteří v něho věří a čekají na požehnání, pomoc, znamení. Velerada zasedá: musíme se ho zbavit, jinak nám sem vletí Římani a všecko zničí! Nocleh v nedaleké Betanii, tam vzkřísil Lazara – ale teď je zde prorocky pomazán k pohřbu, mluví otevřeně o svém utrpení a smrti, učedníci jsou z toho smutní, zmatení, nejistí. Nazítří přijíždí na oslátku do Jeruzaléma oslavován zástupy, veliká prorocká taškařice, nepřátelé jsou ještě bezmocní.
Do tohoto zmatku přicházejí nějací Řekové, přes Filipa a Ondřeje si chtějí domluvit schůzku s Ježíšem. Jestli to byli proselyté, obřezaní či už pokřtění obrácení, nebo jen bohabojní nekostelní hledající, přesně nevíme. Jaká byla jejich víra, to se i tenkrát dalo těžko posoudit (tak lidi nemůžeme soudit a dělit ani dnes, víru pozná jen On). Ani nevíme, jestli se s nimi Ježíš nakonec setkal.
Odpověď, kterou od něj dostávají, je jako obvykle (nejen v Janově evangeliu) vzkazem učedníkům tehdejším i dnešním: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka. Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek.“ (Jan 12,23-24)
Už není čas na povrchní řeči, vyučování. Teď přichází oslavení: a tím Pán myslí ne moc, vítěznou bitvu a královský trůn, ale utrpení vedoucí k smrti. Oběť, jejímž obrazem je dnes pšeničné zrno, za pár dní to bude chléb a víno poslední Večeře. Obětované tělo a krev, která zpečeťuje novou smlouvu. Tu Bůh zapíše lidem do srdce (Jr 31,33), protože byl obětován ne beránek z ovcí, ale sám velekněz podle předobrazu Malkísedekova (viz Židům 5,6 a hlavně kap. 7, sr. Genesis 14,17-20).
Jak na to reagovali řečtí poutníci, nevíme. Je tu zašifrováno několik biblických proroctví. Byli vůbec připraveni porozumět tomu, co nemohli dlouho pochopit ani Ježíšovi nejbližší? Nepopletli ten vzkaz hned jeho učedníci, jako tomu bylo později mnohokrát? Jak často církev pokřivila slovo Boží a nebyla připravena svědčit v Duchu a pravdě o naději. Neumíme předat evangelium ani dnešním lidem…
A pořád rozdělujeme: na Židy a Řeky, spravedlivé a hříšníky, pravověrné a kacíře, církevníky a uličníky (neb jsem přišel z ulice).
Další verše představují Ježíše v úzkosti a možná i pochybnostech: „Mám snad říct: Otče, zachraň mě od této hodiny? Vždyť proto jsem přišel“ – jakoby řekl: to je poslání mého života, abych se Otci daroval. A slova završí modlitbou:
„Otče, oslav své jméno“ – ve vrcholném okamžiku bude za pár dní znít podobně slovy: „ne má vůle, ale tvá vůle se staň“. Toto oslavení Mesiáše se paradoxně, bláznivě děje na potupném kříži. A my dodnes podobně voláme: Buď vůle tvá, v nebi i na zemi, s mým myšlením, vírou, s mými úzkostmi a strachy.
Tak i pro sebe se učím přijímat to slovo: „Kdo lpí na svém životě, ten jej ztratí. Kdo na svém životě v tomto světě nelpí, uchrání jej k životu věčnému.“ (J 12,25 podle Bible 21).
Kdo chceš být Kristovým služebníkem, následuj ho a budeš nablízku Božím tajemstvím skrytým tomuto světu (čti 12,26). A to dnes stačí. Amen.
Otče, ukazuj všem lidem svou vůli pro jejich směřování a život víry.
Ať mohou všichni najít cestu ke tvé milosti.
Ježíši, ať mohou ve tvé lásce porozumět tajemství oběti a přijmout ji jako vzor pro svůj život.
Duchu, kéž to vše i my umíme z tvých darů dosvědčovat a osobním příkladem potvrzovat.
Děkujeme za tvůj úžasný plán pro celé stvoření. Amen.
Autor: František Tichý
Český zápas č. 11/2024 z 17. 3. 2024
Obrázek: Angelos Akotantos (1400/1410–1457) Kristus Vinná réva (mezi 1425 a 1457), Klášter Panny Hodegetrie, Heraklion, Kréta. (Wikimedia Commons).
