(ČZ 12/2025) Původně vystudoval zdravotnictví a pracoval v nemocnici na interním oddělení a na psychiatrii. V sedmnácti letech byl pokřtěn v Římsko-katolické církvi, ale nenašel tam své místo. Duchovní hodnoty mu otevřela až Církev československá husitská, v níž působí jako jáhen v Žamberku, též v Nekoři a České Třebové.
Říká se, že člověk je k duchovenské činnosti povolán Bohem a buď odpoví či nikoliv. Jak to bylo u vás a čím si vás „získala“ naše církev?
Jsem sice z nevěřící rodiny, ale od dětství mě úplně přirozeně přitahovaly kostely, kapličky a obecně duchovní stavby, předměty a témata. Pamatuji si, jak jsem byl jednou na hlídání u babičky, mohlo mi být tak třináct let, a v televizi dávali pořad o tom, že někteří lidé prožili klinickou smrt, ale nakonec přežili a měli různé zážitky (N.D.E. – Zážitky blízké smrti). Povídali jsme si o tom a babička mi řekla, že tomu věří a že zná osobně lidi, kteří to prožili. To byly moje úplně první kontakty s vírou a duchovnem. Asi od 15 let mě tato témata velmi zajímala a četl jsem o všech světových náboženstvích a různě s nimi koketoval. Vyzkoušel jsem různé meditace, holotropní dýchání a tak dále. Postupně jsem se našel v křesťanství. V 17 letech jsem se nechal pokřtít v ŘKC, ale nenašel jsem v ní své místo. Tak jsem hledal dál, a když jsem přišel poprvé na husitské bohoslužby, najednou jsem cítil, že jsem doma.
Časem jsem se stal lektorem, poté laickým kazatelem, kazatelem z povolání, jáhnem – byl to dlouhý vývoj a bylo by to na velmi dlouhé psaní.
Co pro vás znamená služba a jakou roli hraje ve vašem životě?
Služba v církvi je pro mě velikým darem, který přijímám s hlubokou pokorou. Našel jsem se v ní a vím, že je to mé životní povolání a poslání. Hraje zcela zásadní roli, protože ji nelze oddělit od běžného života. Člověk je duchovním 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 365 dní v roce.
Jaké životní zkušenosti formovaly váš přístup k duchovní službě?
Původně jsem zdravotní sestra (termín zdravotní bratr v ČR neexistuje). Mám praxi osm let u lůžka v nemocnici. Na interním oddělení a převážně na psychiatrii. Na interně jsem se často setkával se smrtí a na psychiatrii s bolestí lidské duše. Myslím, že tyto dvě zkušenosti (dvě formy bolesti – fyzická a psychická) mě formovaly velmi silně a každý den z nich zejména během pastorace čerpám. Během covidu jsem šel po několika letech opět sloužit do nemocnice jako dobrovolník a znovu jsem si uvědomil, jak náročné, ale svým způsobem i krásné je povolání zdravotní sestry, a jelikož jsem v té době byl už i jáhnem, stalo se mi například, že nám na oddělení umřel pacient a já jsem předával jeho věci rodině. Ta samá rodina mi druhý den telefonovala (náhodně – aniž bychom se znali) a prosila mě o pohřební obřad. Bylo veliké překvapení, když poté přišli za mnou do sboru a tam jsem seděl opět já. Život je někdy pestrý.
Máte jako duchovní nějaký vzor?
Neřekl bych, že mám přímo vzor, ale měl jsem štěstí na skvělé kolegy, od kterých jsem se mohl učit. Byl to bratr farář Jan Evangelista Böhm a bratr farář Erwin Kukuczka.
V současné době blízce spolupracuji s bratrem farářem Štěpánem Kláskem a jsem za to také moc rád.
Ale kdybych měl přeci jenom ukázat na někoho, kdo by byl mým vzorem a koho jsem neznal osobně, tak je to Karel Farský. Fascinuje mě na něm jeho snaha propojit vědu s vírou. Rád si jeho texty čtu a obdivuji jeho schopnost kombinovat tyto obory a ještě u toho zaujmout jak studenty, tak i účastníky bohoslužeb. Musel to být úžasný člověk.
Jaké největší výzvy jste musel během svého duchovního života překonat?
Potýkám se s dlouhodobými zdravotními problémy od 15 let a někdy není snadné postavit se před lidi a snažit se, aby nebylo poznat, že zrovna nejsem úplně v pořádku. Mojí velikou výzvou je také tréma. Pán Bůh musí mít veliký smysl pro humor, že si do služby povolal člověka, který se kdysi bál číst před třídou ze slabikáře.
Co vás v práci duchovního nejvíce naplňuje a co vás naopak vyčerpává?
Naplňuje mě obecně práce s lidmi. Je krásné, když vám do kanceláře přijde zlomený člověk a odchází s nadějí... Moc rád sloužím bohoslužby, pobožnosti, svátosti. Rád vedu biblické hodiny nebo učím etiku v ošetřovatelství na VOŠ zdravotnické. Miluji pastoraci i liturgickou součást služby. Kontakt s lidmi. Naopak vyčerpává mě administrativa a to, že duchovní je dnes i úředník, údržbář, uklízeč – je prostě celá řada činností, které síly berou. Někdy mě také vyčerpávají těžké osudy některých lidí. Ale za roky praxe už jsem se naučil relaxovat a odpoutat se od toho, co nemohu změnit.
V současné době také studujete HITS Praha a VŠ sv. Alžběty, která se hodně zaměřuje na misijní práci. Jaká je to zkušenost?
Líbí se mi, že škola je velmi úzce propojena s praxí. Jsou na ní předměty, které už nyní, v prvním ročníku, mohu ihned využít.
Zaujala mě zejména vývojová psychologie. Myslím, že každý duchovní by měl znát základy tohoto a příbuzných oborů. Ale baví mě i základy sociální práce, sociologie a například moc rád jsem se něco dozvěděl i z demografie, což pro mě byla úplná novinka.
A také jsem poznal skvělou partu nových lidí, spolužáků i vyučujících.
Za rozhovor děkuje Ondřej Syrový
Foto: Z archivu Aleše Tomana
Český zápas 12/2025 z 23. 3. 2025
