Interview speciál - pořad České televize v předvečer letošních oslav 17. listopadu se konal s „klukem, který není z Prahy ze skleněného zámku ale z Jablonce, který přijel studovat do Prahy a už tu zůstal.“
To jsou slova Ivana Bartoše. Nyní již v pirátské straně nešéfuje, a mohl tak uvolněně před kamerou ČT odpovídat na otázky nejen o politice, ale také o své víře. Tuto část rozhovoru jsme přepsali.Po přiznání, kdy se cítil na dně, což komentoval svými životními situacemi jako spontánní pneumotorax nebo obavy při porodu manželky přišla otázka, zda má Ivan Bartoš blíže k peklu nebo k andělům…
B: Jsem protestant, věřící. Moc to navenek není vidět, neboť to nikomu necpu. Myslím si, že můj zásadní moment v mém životě nastal, když jsem potkal svoji ženu. Láska vás vždy udělá o moc lepším, navíc když máte parťáka, který vás upozorní, že se chováte blbě. Postupně v sobě hledáte klid.
ČT: Jak často hřešíte?
B: Myslím si, že různé věci přes den, které se vám dějí v běžném životě, tak nejsou podle toho, jak by Pán Bůh chtěl. Myslím si, když se bavíme o hříchu, že se takovým věcem vyvarovávám. Nedělám věci, které by byly v rozporu s morálkou nebo s Desaterem. Samozřejmě, a to je v sebraných spisech Mistra Jana Husa. On hovoří o tom, že to vždy není pouze faktický čin ale to, že o někom nehezky smýšlíte nebo někomu něco přejete špatného. Je to činnost s nějakým osobním hněvem, a to samozřejmě člověk zažívá. Třeba, když na vás někdo troubí, když jdete na křižovatce, tak vás to vzedme. Ale snažím se žít tak, abych žil v lásce.
ČT: Zeptám se vás jinak. Uvedl jste, že před deseti lety jste přestal pít. Co se stalo?
B: Jsem harmonikář a od raného věku jsem chodil s harmonikou po hospodách, a když sedíte v hospodě, tak si dáte pivo a jako harmonikář si dáte objednaného panáka. Společnost v české republice standardně popíjí. Tak jsem v určitý moment, možná to bylo jakési probuzení, si řekl: tady dost.. tady je konec, to by již nebylo dobrý. Myslím si, že lidé, kteří často vysedávali po hospodách, tak je vidíte, že vypadají v šedesáti starší. Alkohol je společenská droga s významnými dopady… Chci také vnímat svět tak, jak opravdu je… Chci vědět, jak věci vnímám, že je to fakt ta realita. To si myslím, že je hodnotné.
ČT: Polovina kabinetu premiéra Fialy se hlásí k nějaké z křesťanských církví. Vy se hlásíte k československé husitské, nechal jste se pokřtít v osmnácti letech. Jak k tomu došlo?
B: V pirátské straně se na víru nehledí. Kolega Holomčík je katolík, Ferenčík je evangelík, Olga Rychterová je evangelička. Každý se vydal na svoji cestu, já jsem se dostal k víře a nebudu říkat schválně k církvi, a to přes maminku. Když jsem se vrátil v osmnácti z USA, tak jsem byl „mistr světa amoleta“ a pýcha, ego může růst do nebe. K těm věcem (víra) se dostáváte přes určitou konkrétní osobu. V Jablonci byl farářem Benjamin Mlýnek. Byl otevřený nejen ke mně, ale rovněž vůči sboru církve husitské v Jablonci. Přes dialogy jsme hledali cestu k Bohu. Jako muzikant jsem mohl hrát v kostele na varhany při liturgii i při nějakém zpívání. Byla to významná část mého života. Když jsem si volil vysokou školu, dostal jsem se na ČVUT, ale také jsem dělal přijímačky na husitskou teologii, na psychosociální vědy, péče o smrtelně nemocné a staré lidi u paní profesorky Haškovcové. Vnímám, že tento typ práce je často víra tím, co vás drží, neboť placené to moc dobře není. Šel jsem pak studovat na filosofickou fakultu informační vědu, kterou jsem vystudoval a pro nedostatek času jsem teologickou fakultu nedokončil.
ČT: Byl jste kousíček od toho, stát se knězem?
B: Často o tom přemýšlím, máte faru, máte skupinu lidí, se kterými můžete mluvit o určitých věcech. Můžete být laickým kazatelem, ale já to rozhodnutí učinil, a je to nezvratné.
ČT: Věříte v Boha, modlíte se?
B: Ano, ale nikde to moc neříkám. Můj vztah k Bohu to je niterní věc. Nemám rád institucionalizaci věcí a husitská církev je takto postavená. Byť máte nějaký sbor, je to ale o osobním vztahu o kontrole, zda jste stále dobrým člověkem. Debata s Bohem, je o tom zpytovat svědomí. Třeba je to o tom, když se večer lehnete, přemýšlíte, jak ten den proběhl. Tak si uvědomíte všechny ty věci. Když je někdy hodně zle, tak se k tomu vnitřně obracím.
ČT: Jaké hodnoty jsou vám blízké?
B: To je těžká otázka. Já chápu jako ultimativní princip lásky. Někdy je to však těžké. Není to o tom, on po mně kamenem, já chlebem, což ostatně není z Bible. Myslím, že jde o férovost, snažit se dodržet slovo a umět napravovat chyby. Je to především o lásce, měla by být převažujícím principem. Což znamená, že když k někomu necítíte pozitivní vztahy, tak učinit vše, aby jeho osoba jeho činy koexistovaly.
Celý rozhovor můžete vidět ZDE.
Připravila redakce
Foto printscreen ČT
